29 Cdo 3413/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Ing. T. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem, se
sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, proti žalované MIKROS, a. s., se sídlem
v Brně, Králově Poli, Palackého třída 2850/56, PSČ 612 00, identifikační číslo
osoby 25585321, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně,
Údolní 5, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42/5 Cm 234/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2010, č. j. 14 Cmo
45/2010-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího
zástupce.
Krajský soud v Brně zrušil rozsudkem ze dne 25. srpna 2009, č. j. 42/5
Cm 234/2003-279, v celém rozsahu směnečný platební rozkaz ze dne 30. května
2003, č. j. 5 Sm 179/2003-14, jímž uložil žalované zaplatit žalobci 2,475.856,-
Kč spolu s úrokem ve výši 6 % ročně od 1. ledna 2003 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 8.253,- Kč a náklady řízení. Jde v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozsudek ze
dne 19. května 2004, č. j. 5 Cm 234/2003-73, byl zrušen usnesením odvolacího
soudu ze dne 15. srpna 2006, č. j. 7 Cmo 84/2006-153, a rozsudek ze dne 20. prosince 2006, č. j. 5 Cm 234/2003-196, byl zrušen usnesením odvolacího soudu
ze dne 12. prosince 2007, č. j. 9 Cmo 270/2007-228. Ve zrušujících usnesení vyslovil odvolací soud opakovaně závazný právní
názor, podle něhož uvedla-li žalovaná ve včas podaných námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, že smlouva o půjčce ze dne 9. října 1997 (jejímž
obsahem je dohoda o převzetí směnečného rukojemství) je neplatná, protože nikdo
ze společníků právní předchůdkyně žalované (MIKROS, spol. s r. o.) o existenci
směnky nevěděl, a následně v průběhu námitkového řízení doplnila, že k převzetí
směnečného rukojemství nedala souhlas valná hromada společnosti, jde o
přípustné doplnění skutkových tvrzení k obraně, jíž žalovaná uplatnila ve včas
podaných námitkách. V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k
odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že
1) Žalobce a J. G. uzavřeli dne 9. října 1997 smlouvu o půjčce, jejíž součástí
je i v žalobě popsaná dohoda o vyplnění směnky a na jejímž základě poskytl
žalobce J. G. půjčku ve výši 1,570.000,- Kč. 2) J. G. vystavil téhož dne k zajištění závazku vrátit poskytnutou
půjčku včetně úroků a případné smluvní pokuty vlastní blankosměnku (bez údaje o
výši směnečné sumy) na řad žalobce, jíž podepsal jako výstavce a současně
jménem směnečného rukojmího společnosti MIKROS, spol. s r. o. (právní
předchůdkyně žalované) jako její jednatel. 3) Žalovaná ve včas podaných námitkách mimo jiné uvedla, že nikdo ze
společníků právní předchůdkyně žalované (MIKROS, spol. s r. o.) o existenci
směnky nevěděl a že výstavce směnky (J. G.) byl současně dlužníkem a
statutárním orgánem avala a této propojenosti zneužil, aby ji poškodil. 4) V průběhu námitkového řízení žalovaná doplnila svá tvrzení tak, že k
převzetí směnečného rukojemství nedala souhlas valná hromada společnosti
MIKROS, spol. s r. o. 5) Valná hromada společnosti MIKROS, spol. s r. o. převzetí směnečného
rukojemství za závazek jednatele J. G. předem neschválila. Na takto ustanoveném základě odvolací soud dovodil – odkazuje zejména
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2003, pod číslem 103 –
že dohoda o převzetí směnečného rukojemství společností MIKROS, spol. s r. o. je neplatná pro absenci předchozího souhlasu valné hromady společnosti MIKROS,
spol. s r. o podle ustanovení § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) s převzetím zajištění za závazky jejího
jednatele ze smlouvy o půjčce. Proto uzavřel, že žalovaný se uplatněnou
kauzální námitkou neplatnosti dohody o převzetí směnečného rukojemství ubránil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje naplnění všech
přípustných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná, argumentujíc ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí, navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolání, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že dovolání je pouhou polemikou se závěry, formulovanými
Nejvyšším soudem v rozhodnutích přiléhavě citovaných odvolacím soudem. Nejvyšší soud již ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Odo 430/2002 (k jehož
závěrům se přihlásil např. v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo
2467/2009) vysvětlil, že z ustanovení § 196a odst. 1 a odst. 2 obch. zák., ve
znění účinném do 31. prosince 2000 (jež je s ohledem na datum uzavření smouvy o
půjčce a dohody o převzetí směnečného rukojemství rozhodné i pro projednávanou
věc), plyne, že akciová společnost může uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je
zajištění závazků člena představenstva jen se souhlasem valné hromady. Smlouvou, kterou se rukojmí ze směnky zavazuje k zajištění závazků výstavce,
přitom není směnka, resp. převzetí směnečného rukojemství podpisem na směnce,
ale smlouva (dohoda) mezi výstavcem směnky nebo osobou oprávněnou ze směnky a
budoucím rukojmím, že směnečné rukojemství převezme. Samotný podpis avalisty na
směnce je pak již jen realizací závazku, převzatého v dohodě o převzetí
směnečného rukojemství. Jestliže je k uzavření smlouvy o převzetí směnečného
rukojemství nutný předchozí souhlas valné hromady a tento souhlas nebyl udělen,
je dohoda o převzetí rukojemství absolutně neplatná. Tato neplatnost však
nezpůsobuje neplatnost samotné směnky ani neplatnost podpisu osoby, která
převzala rukojemství, ale může pouze (případně) založit kauzální námitku
avalisty ve vztahu ke konkrétní osobě oprávněné ze směnky. Uvedené závěry se beze zbytku prosadí i v poměrech společnosti s ručením
omezeným (srov. § 135 odst. 2 obch. zák.). V projednávané věci přitom není pochyb, že dohoda o převzetí směnečného
rukojemství byla uzavřena současně se smlouvou o půjčce a její stranou byl jak
aval, tak i remitent (dovolatel). Proto je zcela nepřípadná výhrada dovolatele,
že námitka neplatnosti dohody o převzetí směnečného rukojemství není námitkou z
vlastního vztahu avala (žalované) a remitenta (dovolatele) [k tomu dále srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jež se obdobně prosadí i v projednávané věci]. Taktéž dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož je tvrzení
žalované, uvedené v průběhu námitkového řízení, že k převzetí směnečného
rukojemství nedala souhlas valná hromada společnosti MIKROS, spol. s r.
o.,
přípustným doplněním skutkových tvrzení k obraně, kterou žalovaná uplatnila ve
včas podaných námitkách, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem
v (odvolacím soudem citovaném) rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo
2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě
koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po
uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena
již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl
nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení
důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak
nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za
námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu
formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4, části věty první za středníkem, o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované
věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko
souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění
námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň
stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem
vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že
podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální
pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn
povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla
zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.)
V projednávané věci byly, jak přesvědčivě vyložil odvolací soud, tyto
předpoklady naplněny. Dalšími námitkami pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv důkazní
břemeno tížilo žalovanou, dospěl odvolací soud k závěru o jeho unesení „v
podstatě jen z toho, že tehdejší společníci se nepamatují na valnou hromadu,
která se měla zabývat otázku převzetí směnečného rukojemství“. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že – jak plyne z jeho ustálené
judikatury – dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí
s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení
jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění,
ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v
podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud
dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť
je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní
logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že
soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo
které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu,
jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo
4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). V projednávané věci odvolací soud otázku, která ze stran sporu nese důkazní
břemeno ohledně prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vyřešil v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem např. v
rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 1999, pod číslem 84. Z námitek dovolatele
(jenž se oproti odvolacímu soudu domnívá, že žalovaná důkazní břemeno neunesla)
je přitom zřejmé, že jimi (nepřípustně) brojí právě pouze proti hodnocení
důkazů provedenému odvolacím soudem. Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané
situace za zbytečné. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž
výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady
hotových výdajů. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky
činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1
vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce žalované
učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k
dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši
2.060,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu