27 Cdo 2655/2024-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Kristýnou Hořanskou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) V. V., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, PSČ 779 00, a 2) Stavebnímu bytovému družstvu Olomouc, se sídlem v Olomouci, U Kovárny 540/44, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 00090816, zastoupenému JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Olomouci, Novosadský dvůr 765/6, PSČ 779 00, o určení členství v bytovém družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 77/2018, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2024, č. j. 8 Cmo 222/2023-496, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.344,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované 1) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[4] Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene a namítá, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které ke svému tvrzení navrhla. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté k otázce dokazování se podává, že:
1) Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srovnej § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, či – v ústavněprávní rovině – nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 122/1999). 2) Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést.
Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I.
ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
[5] V poměrech projednávané věci odvolací soud v odst. 16. odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, proč zamítl důkazní návrhy dovolatelky, byť učiněné v reakci na soudem poskytnuté poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., pro jejich zjevnou nadbytečnost. Nejvyšší soud nemá žádnou pochybnost o tom, že odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, proč podle jeho názoru navrhované důkazy nemohou prokázat dovolatelčino tvrzení, podle něhož ústní dohoda mezi žalobkyní a O. H. směřovala k trvalému převodu družstevního podílu za účelem úhrady dluhů, jež měla žalobkyně vůči O. H.
Odvolací soud se proto svým postupem nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
[6] Ve světle výše uvedeného proto neobstojí námitka dovolatelky, podle níž „je nepřípustné, aby soud bez bližšího odůvodnění neprováděl dokazování“, ani námitka, že se odvolací soud dopustil „procesního excesu“, když nevedl „dokazování s ohledem na platnou právní úpravu ustanovení § 120 a násl. o. s. ř.“.
[7] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.