ho Písaříka, bytem v Praze 5, Barrandovská 492/35, PSČ 152 00, zastoupeného Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. Jaroslavu Brožovi, MJur, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Tomáše Bárty, bytem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, 2) Haně Písaříkové, bytem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 478/39, PSČ 150 00, zastoupené Mgr. Jakubem Dostálem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, a 3) BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, PSČ 110 00, o určení vlastnictví podílu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 214/2014, o dovolání žalobce a druhé a třetí žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 229/2020-1417, takto:
I. Dovolání žalobce, druhé žalované a třetí žalované se odmítají. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 15. 7. 2014 se žalobce domáhá určení, že druhá žalovaná je vlastníkem podílu ve výši 10 %, odpovídajícího vkladu ve výši 40.000 Kč, ve třetí žalované.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 73 Cm 214/2014-589, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem podílu ve výši 10 %, na nějž připadá vklad do základního kapitálu ve výši 40.000 Kč, ve třetí žalované (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.).
3. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce podáním ze dne 22. 7. 2021 žalobu zpět. Se zpětvzetím žaloby souhlasily druhá a třetí žalovaná. První žalovaný měl naproti tomu zpětvzetí žaloby za „obstrukční úkon“ a se zpětvzetím žaloby nesouhlasil.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 Cmo 229/2020-1417, rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné (první výrok), a zamítl návrh na přerušení řízení (druhý výrok) [dále jen „rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby“].
5. Poté odvolací soud pokračoval v odvolacím řízení a rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 7 Cmo 229/2020-1784, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
6. Proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podali žalobce a druhá žalovaná a třetí žalovaná dovolání, která Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
7. Učinil tak proto, že dovoláním – jakožto mimořádným opravným prostředkem – lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby a o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení není rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí; dovolání tudíž nemůže být přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí pak nezakládá ani § 238a o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom,
že dovolání je přípustné (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sb. rozh. obč., ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1624/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
10. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkazuje-li žalobce na důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v níž se uvádí, že „Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým (…) bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné“, přehlíží, že má-li být odvolací řízení skončeno rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, může jít pouze o případ, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, kterým soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil. V projednávané věci však o tento případ nejde.
11. O návrhu druhé žalované na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní); obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu