27 Cdo 3252/2023

27 Cdo 3252/2023-806

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně ALTERAGRA s. r. o., se sídlem v Jindřichově č. p. 541, PSČ 793 83, identifikační číslo osoby 47682710, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalovanému MVDr. Rudolfu Skanderovi, bytem v Praze 10, Dubeckého 742/1, PSČ 107 00, zastoupenému Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, PSČ 702 00, o zaplacení 5.209.905,75 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 280/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 Cmo 92/2023-781, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 Cmo 92/2023-781, se v prvním výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 25. 11. 2015 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 5.302.279,75 Kč z titulu náhrady škody, kterou jí měl způsobit jako její jednatel při výkonu funkce porušením péče řádného hospodáře.

[2] Žalobkyně v žalobě (mimo jiné) tvrdí, že:

1) Žalovaný byl jejím jednatelem od 8. 10. 1992 do 23. 7. 2013. 2) V letech 2006 až 2013 žalovaný „neoprávněně svévolně nakládal s finančními prostředky žalobkyně tak, že prováděl platby, které nijak s podnikatelskou činností žalobkyně nesouvisely, zpravidla plnil své vlastní osobní závazky či si zasílal bez právního důvodu finanční prostředky ve svůj vlastní prospěch nebo finanční prostředky svévolně pro sebe bez právního důvodu vybíral“.

3) Žalovaný v tomto období „protiprávně vyvedl ze společnosti“ celkem 13.263.924,81 Kč a „vložil či na její účet převedl“ celkem 7.961.645,06 Kč, konkrétně v roce 2006 použil ve svůj prospěch 1.271.512 Kč a vrátil 85.000 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.186.512 Kč, v roce 2007 použil ve svůj prospěch 1.306.073 Kč a vrátil 10.000 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.296.073 Kč, v roce 2008 použil ve svůj prospěch 2.458.735 Kč a vrátil 2.264.711,30 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 194.023,70 Kč, v roce 2009 použil ve svůj prospěch 1.791.571 Kč a vrátil 772.424,76 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.019.146,24 Kč, v roce 2010 použil ve svůj prospěch 567.264 Kč a vrátil 350.094 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 217.170 Kč, v roce 2011 použil ve svůj prospěch 1.940.434,50 Kč a vrátil 1.198.429 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 742.005,50 Kč, a v roce 2012 použil ve svůj prospěch 3.293.891,97 Kč a vrátil 2.611.932 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 681.959,97 Kč. V roce 2013 použil žalovaný ve svůj prospěch 634.443,34 Kč a vrátil 669.054 Kč, čímž snížil škodu způsobenou žalobkyni o 34.610,66 Kč. 4) Jelikož žalovaný nevykonával svou funkci s péčí řádného hospodáře, je podle § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.

12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), povinen uhradit žalobkyni způsobenou škodu.

5) Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dne 19. 11. 2015, žalovaný však přes výzvu dosud ničeho nezaplatil.

[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 28 Cm 280/2015-616, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 3.921.278,31 Kč (výrok I.),

zamítl žalobu co do částky 1.288.627,44 Kč (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV. a V.).

[4] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) V období od 1. 1. 2006 do 6. 12. 2013 měla žalobkyně dva jednatele, a to žalovaného a Ivo Volkmera (dále též jen „I. V.“), přičemž každý z jednatelů byl oprávněn jednat jménem žalobkyně samostatně.

2) Z účtu žalobkyně byly žalovaným uskutečněny v období od 23. 8. 2011 do 24. 11. 2011 platby v celkové výši 809.229 Kč, a to: - platby na úhradu životního pojištění žalovaného ve výši celkem 14.729 Kč (dne 31. 8. 2011 ve výši 643 Kč, dne 15. 9. 2011 ve výši 1.900 Kč, dne 23. 9. 2011 ve výši 2.000 Kč, 1.000 Kč a 643 Kč, dne 29. 9. 2011 ve výši 2.000 Kč, dne 15. 9. 2011 ve výši 1.900 Kč, dne 24. 10. 2011 ve výši 2.000 Kč, 1.000 Kč a 643 Kč a dne 15. 11. 2011 ve výši 1.000 Kč), - platba na úhradu penzijního pojištění žalovaného dne 24. 8. 2011 ve výši 1.000 Kč,

- platby na účet žalovaného ve výši celkem 572.000 Kč (dne 23. 8. 2011 ve výši 20.000 Kč a 42.000 Kč, dne 27. 8. 2011 ve výši 20.000 Kč, dne 6. 9. 2011 ve výši 50.000 Kč, dne 12. 9. 2011 ve výši 20.000 Kč, dne 6. 10. 2011 ve výši 20.000 Kč, dne 20. 10. 2011 ve výši 200.000 Kč a dne 21. 10. 2011 ve výši 200.000 Kč),

- výběr z pokladny dne 7. 9. 2011 ve výši 200.000 Kč, - „platba na CITY kartu“ dne 12. 9. 2011 ve výši 19.500 Kč a - trvalé platby na účet žalovaného dne 15. 9. 2011 ve výši 1.000 Kč a dne 17. 10. 2011 ve výši 1.000 Kč. 3) Jednatel I. V. byl v období od 6. 3. 2012 do 20. 6. 2013 v dočasné pracovní neschopnosti.

4) Žalovaný v podání doručeném soudu dne 21. 12. 2015 a doplněném v podáních doručených soudu dne 17. 1. 2016 a 10. 3. 2016 vznesl námitku promlčení uplatněného práva.

5) Policie České republiky, územní odbor Bruntál, usnesením ze dne 25. 4. 2016, č. j. KRPT-189032-112/TČ-2014-070181, odložila trestní věc podezření ze spáchání trestného činu zkreslování stavu hospodaření a jmění a zpronevěry, kterého se měl dopustit žalovaný jako jednatel žalobkyně, neboť nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně (mimo jiné) uzavřel, že „žalobkyně nemůže být se svou žalobou úspěšná stran požadované náhrady škody za újmu způsobenou jí žalovaným od 23. 8. 2011 do 24. 11. 2011, neboť takový nárok nelze přiznat pro úspěšně uplatněnou námitku promlčení“. Jde o částku celkem 809.229 Kč. Totožný závěr platí „o promlčení všech jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody předcházející žalobkyní vymezenému období“, tedy od roku 2006 do platby ve výši 643 Kč uskutečněné dne 23. 8. 2011. Za uvedené období „stran prokázání tvrzení žalobkyně o jednotlivých neoprávněných dispozicích žalovaného s financemi žalobkyně“ soud prvního stupně neprováděl dokazování, „neboť takový postup by byl za dané situace v rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení za situace, když výsledky tohoto (rozsáhlého a časově

náročného) dokazování by neměly žádný vliv na právní posouzení věci“.

[6] Byl-li v období od 1. 1. 2006 do 6. 12. 2013 za žalobkyni oprávněn jednat (kromě žalovaného) také I. V., byl tento nepochybně povinen kontrolovat, zda žalovaný vykonává svou působnost řádně, případně proti němu uplatnit jménem společnosti nárok na náhradu škody.

I. V. poté, co již nebyl v pracovní neschopnosti, se aktivně zapojoval do činnosti společnosti, do jejího sídla pravidelně dojížděl a účastnil se jednání předcházejících uzavření smluv o převodu (jeho) podílu, k čemuž došlo 26., resp. 27. 11. 2013. „Žaloba byla v části těch škodných jednání, které se udály od 23. 8. 2011 do 24. 11. 2011, u soudu podána až dne 25. 11. 2015, po uplynutí běhu promlčecí doby, přičemž v tomto okamžiku již žádná překážka bránící žalobkyni k uplatnění práva neexistovala“.

[7] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta v částce 809.229 Kč (první výrok), a zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích I., III. až V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

[8] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když první (částečný) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm 280/2015-127, jímž soud prvního stupně (mimo jiné) zamítl žalobu co do částky 4.203.680,44 Kč, k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 45/2017-202, potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 27 Cdo 1209/2018-280, rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[9] Odvolací soud uzavřel, že „s ohledem na to, žalobkyně přednesla skutková tvrzení týkající se přerušení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 402 obch. zák. teprve poté, co bylo řízení koncentrováno ke konci prvního jednání a účastníci byli o tom soudem prvního stupně řádně poučeni, přestože v té době byla jednak informována o vznesené námitce promlčení a jednak věděla, že probíhá trestní stíhání žalovaného, k jehož zahájení dala sama podnět, a za stavu, kdy zrušení prvního ve věci vydaného rozsudku soudu prvního stupně dovolacím soudem nevedlo k odpadnutí koncentrace řízení, je nutno toto tvrzení znovu posoudit jako nepřípustnou novotu, jíž se soud nemůže zabývat“.

[10] Z obsahu spisu se podle odvolacího soudu podává, že soud prvního stupně poučil účastníky podle § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v předvolání k prvnímu ve věci nařízenému jednání. V průběhu řízení je poučoval „jednak opětovně, jednak (na závěr před vynesením každého z meritorních rozhodnutí)“ podle § 118b o. s. ř. a zároveň podle § 119a o. s. ř. Tato poučení posoudil odvolací soud tak, že „účastníci byli řádně poučeni o koncentraci řízení ke konci prvního jednání již na závěr tohoto jednání dne 6. 10. 2016. Pokud pak byli ve stejném rozsahu poučováni i v pozdějších fázích řízení, jednalo se o opětovné poučení, které na koncentraci řízení nemá vliv“.

[11] Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku) podala

žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že jí formulované právní otázky jsou dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené.

[12] Jde o otázky: 1) zda je otázka promlčení, včetně běhu a stavení promlčecí doby, otázkou právní a zda při posouzení námitky promlčení musí soud ke stavení promlčecí doby přihlížet z úřední povinnosti, 2) zda lze namítat stavení promlčecí doby až v odvolacím řízení, přestože bylo možno tuto námitku vznést již před soudem prvního stupně, 3) zda v poměrech projednávané věci bylo řízení ve vztahu ke stavení promlčecí doby koncentrováno ke dni 24. 11. 2016 s ohledem na rozsah poučení (či dokonce ke dni 6. 10. 2016, jak uvádí odvolací soud) a zda toto poučení bylo řádné a působilo právní následky a 4) zda v poměrech projednávané věci byla koncentrace řízení nastalá před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu dne 24. 11. 2016 (pokud by nastaly její účinky k otázce stavení promlčecí doby) odstraněna kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1209/2018, kterým byl zrušen částečný rozsudek soudu prvního stupně.

[13] Podle dovolatelky je podstatné, že u jednání před odvolacím soudem konaného dne 21. 6. 2017 argumentovala tím, že došlo ke stavení promlčecí doby v důsledku trestního řízení vedeného u Policie České republiky v Bruntále pod č. j. KRPT-189032-120/TČ-2014-070181 proti žalovanému, v němž se dovolatelka připojila s nárokem na náhradu škody, a navrhla provedení důkazu tímto trestním spisem. Odvolací soud tvrzení o stavení promlčecí doby i důkazní návrh trestním spisem vyhodnotil jako nedovolenou novotu odporující zásadě neúplné apelace.

[14] Soudu prvního stupně dovolatelka vyčítá, že po zrušení částečného rozsudku Nejvyšším soudem sice provedl další rozsáhlé dokazování, ale vůbec se nezabýval tvrzením o stavení promlčecí doby po dobu trestního řízení vedeného proti žalovanému a k tomu navrženým trestním spisem. K otázce stavení promlčecí doby po dobu trestního řízení soud prvního stupně nevyslovil žádnou přezkoumatelnou „právně kvalifikační“ úvahu.

[15] Dovolatelka namítá, že posouzení promlčení práva je otázkou právní, zahrnující posouzení počátku, běhu i konce promlčecí doby, včetně jejího stavení. Je proto povinností soudu při vznesení námitky promlčení zabývat se všemi aspekty promlčení bez ohledu na aktivitu účastníka řízení. Vyšly-li v průběhu řízení najevo skutečnosti o stavení promlčecí doby, musí je soud z úřední povinnosti vzít v potaz. Koncentrace řízení, ať už podle § 118b o. s. ř. nebo 119a o. s. ř., se na rozhodné skutečnosti týkající se běhu promlčecí doby neuplatní.

[16] Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 570/2009, dovolatelka dále argumentuje tím, že lze-li námitku promlčení vznést i v odvolacím řízení, neboť na ni koncentrace řízení nedopadá, nemůže koncentrace řízení dopadat ani na skutečnosti rozhodné pro posouzení běhu promlčecí doby, včetně skutečností významných pro její stavení.

[17] Dovolatelka se domnívá, že po zrušení částečného rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšším soudem se nemůže uplatnit koncentrace řízení, která by nastala před jeho vyhlášením ve vztahu k otázkám rozhodným pro běh promlčecí doby. V novém řízení došlo ke koncentraci až dne 19. 10. 2022. Tvrdila-li dovolatelka stavení promlčecí doby dne 21. 6. 2017 na jednání před odvolacím soudem, nelze toto tvrzení po zrušení částečného rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí považovat za nedovolenou novotu, ale naopak za včasné tvrzení a včasný důkazní návrh.

[18] Dovolatelka dále namítá, že řízení nebylo koncentrováno ani ke dni 6. 10. 2016, ani ke dni 24. 11. 2016. Na jednání soudu konaném dne 6. 10. 2016 byla učiněna pouze výzva k doplnění tvrzení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

Poučení podle § 118b o. s. ř. na jednání soudu konaném dne 24. 11. 2016 nebylo řádné, neboť neobsahovalo konkrétní skutečnosti ani okamžik, kdy koncentrace nastává. I kdyby nastaly účinky koncentrace řízení, byly odstraněny kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu.

[19] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 809.229 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

[20] Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

[21] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky procesního práva týkající se koncentrace řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

[22] Podle § 118b o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.

K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 (odstavec 1). Byla-li připuštěna změna žaloby (§ 95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny.

Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) nebo záměně účastníka (§ 92 odst.

2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1 skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání (odstavec 2). Omezení podle odstavců 1 a 2 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle § 114c odst. 5 (odstavec 3).

[23] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté ve vztahu k tzv. koncentraci řízení se podává, že: 1) Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.

K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. 2) Účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.

3) První jednání lze pokládat ve smyslu § 118b odst.1 věty druhé o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Srovnej za všechna rozhodnutí zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 98/2013“).

[24] V poměrech projednávané věci se z obsahu spisu podává, že přípravné jednání podle § 114c o. s. ř. nebylo nařízeno a provedeno. Účastníci řízení byli k prvnímu jednání ve věci, které se mělo konat dne 7. 4. 2016, předvoláni vzorem č. 27 (dovolatelka) a vzorem č. 28 (žalovaný). Oba tyto vzory obsahují poučení o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé lze uvést a důkazy k jejich prokázání označit pouze do skončení tohoto jednání, jakož i o tom, za jakých podmínek bude možné přihlédnout ke skutečnostem a důkazům později uvedeným. Z protokolu o tomto jednání (č. l. 58) vyplývá, že jednání bylo „přerušeno do 12. 5. 2016“. Termín pokračování jednání soud prvního stupně několikrát „odročil“ (č. l. 77, č. l. 79 a č. l. 116). Jednání pokračovalo až dne 6. 10. 2016 a poté bylo odročeno na 24. 11. 2016. Z protokolu o jednání konaném dne 24. 11. 2016 (č. l.

126) vyplývá, že soud prvního stupně před skončením tohoto jednání poskytl účastníkům poučení „dle ust. § 118b o. s. ř. a ust. § 119a o. s. ř. o tom, že ve vztahu k zamýšlenému rozhodnutí částečným rozsudkem z důvodu vznesené námitky promlčení s ohledem na rozsah dokazování, který se v tomto případě provádí, jsou povinni tvrdit rozhodné skutečnosti a uplatňovat důkazní návrhy nejpozději ke skončení jednání před soudem prvního stupně“.

[25] Z obsahu spisu se dále podává, že dovolatelka podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně blanketní odvolání (č. l. 158), které posléze na výzvu soudu odůvodnila (č. l. 163). Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 21. 6. 2017 (č. l. 197) [mimo jiné] dovolatelka tvrdila, že „chybné je rovněž posouzení otázky promlčení. K tomu … dodává, že u Police ČR v Bruntále je již od r. 2014 vedeno trestní řízení vůči žalovanému, což by mělo mít vliv na běh promlčecí doby“.

[26] V souladu s výše uvedenými judikatorními závěry lze uzavřít, že účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. nenastaly již jen proto, že při jednání, které proběhlo dne 7. 4. 2016, ani při jednáních následujících (konaných ve dnech 6. 10. 2016 a 24. 11. 2016), soud prvního stupně nerespektoval postup předepsaný v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť neprovedl všechny úkony v těchto ustanoveních uvedené, zejména předtím, než přistoupil k dokazování, nesdělil výsledky přípravy jednání a neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. shora citované závěry R 98/2013).

[27] Uzavřel-li odvolací soud, že řízení bylo koncentrováno (a to již ke konci jednání konaného dne 6. 10. 2016), a proto tvrzení dovolatelky týkající se stavení běhu promlčecí doby podle § 402 obch. zák. učiněné na jednání odvolacího soudu konaném dne 21. 6. 2017 je nepřípustnou novotou, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

[28] Jelikož řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

[29] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

[30] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.