27 Cdo 1209/2018-280
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. René
Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti
žalovanému R. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem
Vislockým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, o
zaplacení 5.302.279,75 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm
280/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 45/2017-202, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017, č. j. 8 Cmo 45/2017-202,
jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm
280/2015-127, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 25. 11. 2015 se
žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 5.302.279,75 Kč na náhradu škody,
kterou jí měl způsobit jako její jednatel při výkonu funkce. [2] Žalobkyně v žalobě (mimo jiné) tvrdí, že:
1) Žalovaný byl jejím jednatelem od 8. 10. 1992 do 23. 7. 2013. 2) V letech 2006 až 2013 žalovaný „neoprávněně svévolně nakládal s
finančními prostředky žalobkyně tak, že prováděl platby, které nijak s
podnikatelskou činností žalobkyně nesouvisely, zpravidla plnil své vlastní
osobní závazky či si zasílal bez právního důvodu finanční prostředky ve svůj
vlastní prospěch nebo finanční prostředky svévolně pro sebe bez právního důvodu
vybíral“. 3) Žalovaný v tomto období „protiprávně vyvedl ze společnosti“ celkem
13.263.924,81 Kč a „vložil či na její účet převedl“ celkem 7.961.645,06 Kč,
konkrétně v roce 2006 použil ve svůj prospěch 1.271.512 Kč a vrátil 85.000 Kč,
čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.186.512 Kč, v roce 2007 použil ve svůj
prospěch 1.306.073 Kč a vrátil 10.000 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši
1.296.073 Kč, v roce 2008 použil ve svůj prospěch 2.458.735 Kč a vrátil
2.264.711,30 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 194.023,70 Kč, v roce
2009 použil ve svůj prospěch 1.791.571 Kč a vrátil 772.424,76 Kč, čímž
žalobkyni způsobil škodu ve výši 1.019.146,24 Kč, v roce 2010 použil ve svůj
prospěch 567.264 Kč a vrátil 350.094 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši
217.170 Kč, v roce 2011 použil ve svůj prospěch 1.940.434,50 Kč a vrátil
1.198.429 Kč, čímž žalobkyni způsobil škodu ve výši 742.005,50 Kč, a v roce
2012 použil ve svůj prospěch 3.293.891,97 Kč a vrátil 2.611.932 Kč, čímž
žalobkyni způsobil škodu ve výši 681.959,97 Kč. V roce 2013 použil žalovaný ve
svůj prospěch 634.443,34 Kč a vrátil 669.054 Kč, čímž snížil škodu způsobenou
žalobkyni o 34.610,66 Kč. 4) Jelikož žalovaný nevykonával svou funkci s péčí řádného hospodáře, je
podle § 194 odst. 5 ve spojení s § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), povinen uhradit žalobkyni způsobenou škodu. 5) Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dne 19. 11. 2015,
žalovaný však přes výzvu dosud ničeho nezaplatil. [3] Krajský soud v Ostravě „částečným“ rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm 280/2015-127, zamítl žalobu co do 4.203.680,44 Kč (výrok I.) a
rozhodl, že o zbylé části žaloby, tj. o částce 1.098.599,31 Kč, a o nákladech
řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). [4] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V období od 1. 1. 2006 do 6. 12. 2013 měla žalobkyně dva jednatele, a
to žalovaného a I. V., přičemž každý z jednatelů byl oprávněn jednat jménem
společnosti samostatně. 2) Žalovaný vznesl námitku promlčení. 3) Na jednání konaném dne 6. 10. 2016 soud informoval účastníky, že
zamýšlí ve věci rozhodnout částečným rozsudkem, a to ohledně nároku za období
od 1. 1. 2006 do 25. 11. 2011, tj. co do částky 4.203.680,44 Kč, s tím, že o
zbylé části žaloby bude rozhodnuto v konečném rozsudku. 4) Žalobkyně v podání ze dne 2. 11. 2016 doručeném soudu dne 3. 11.
2016
uvedla, že „nesouhlasí s rozdělením škody za období od 1. 1. 2006 do 25. 11. 2011 ve výši 4.203.680,44 Kč a od 26. 11. 2011 do 31. 12. 2013 ve výši
1.098.599,31 Kč“. Neurčil-li žalovaný, na které ze svých závazků platbami v
celkové výši 7.961.645,06 Kč škodu hradí, pak platí, že hradil závazky od
nejstaršího po nejmladší. Předmětem sporu je proto podle žalobkyně nárok na
náhradu škody způsobené žalovaným v době od 23. 8. 2011 do 26. 11. 2013 a ten
promlčen není, a to ani za období od 23. 8. 2011 do 24. 11. 2011, neboť v tomto
období zde nebyla osoba, která by za společnost mohla nárok uplatnit. [5] Podání žalobkyně doručené soudu dne 3. 11. 2016 soud vyhodnotil
podle jeho obsahu jako změnu žaloby, kterou nepřipustil, když „vyšel ze
skutečnosti, že dosavadní řízení bylo vedeno po stránce skutkové o jednání
žalovaného za období od 1. 1. 2006 a k tomuto období bylo prováděno u jednání
soudu dne 7. 4. 2016 a dne 6. 10. 2016 také dokazování. Takto provedené
dokazování by tak bylo zcela ‘nadbytečné‘ a nemohlo být podkladem pro
rozhodnutí soudu. Náklady dosud vynaložené účastníky řízení, zejména za právní
zastoupení při jednotlivých úkonech právní služby, které byly poskytnuty v
souvislosti s dosud uplatněným žalobním skutkem (např. vyjádření k vytýkaným
škodným jednáním za dané období) by se tak staly z procesního hlediska
neodůvodněné.“
[6] Soud prvního stupně uzavřel, že žalobou uplatněný nárok je podle §
397 a § 398 obch. zák. v rozsahu částky 4.203.680,44 Kč promlčen. Odkazuje na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, a ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, dále uvedl, že žalobkyně měla „v
rozhodném období“ dalšího jednatele, I. V., který podle § 135 odst. 1. obch. zák. odpovídal za vedení účetnictví žalobkyně, a měl tedy možnost kdykoli
nahlédnutím do účetních dokladů žalobkyně zjistit, k jakým finančním operacím
dochází a kdo je činí, a případně také uplatnit náhradu škody. [7] Námitku promlčení neshledal (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003) rozpornou s dobrými mravy. [8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. [9] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
něhož v podání ze dne 2. 11. 2016 žalobkyně změnila žalobu, neboť v žalobě
„výslovně uvedla výši škody na konci toho kterého roku a celkovou výši škody“ a
tvrdila, že škoda vznikala „již od počátku roku 2006“, zatímco v podání ze dne
2. 11. 2016 tvrdila, že „s ohledem na ustanovení § 330 odst. 2 obch. zák. začala škoda vznikat teprve po vyrovnání salda výběrů a plateb, k němuž došlo
23. 8. 2011“. Otázkou „důvodnosti postupu“ soudu prvního stupně, který změnu
žaloby nepřipustil, se odvolací soud (ačkoliv měl „zásadní pochybnosti“ o
správnosti takového postupu) odmítl zabývat s tím, že proti usnesení o
nepřipuštění změny žaloby není odvolání přípustné. [10] Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
podle něhož I. V.
jako druhému jednateli žalobkyně nic nebránilo v tom, aby za
žalobkyni podal žalobu proti žalovanému. Odkázal přitom na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněného pod
číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
82/2010“), podle nichž za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody
ve smyslu § 398 obch. zák., je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku
škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou
právnické osobě uplatňovat. Takovou osobou I. V. nepochybně byl, a to bez
ohledu na skutečnost, že si jednatelé mezi sebou rozdělili povinnosti tak, že
se o účetnictví staral pouze žalovaný. Tvrzené zdravotní potíže nastaly u I. V. až počátkem roku 2012, kdežto při řádném výkonu funkce (do něhož spadalo i
zajišťování vedení účetnictví) by musel „tvrzené nekalé počínání žalovaného
zjistit bezprostředně, tedy přinejmenším již od počátku roku 2006“. [11] Promlčecí doba „u každé jednotlivé části tvrzené škody“ tak podle
odvolacího soudu začala „běžet ihned po jejím vzniku, a nikoliv teprve poté, co
se funkce jednatele společnosti ujal v roce 2013 M. T.“. [12] Námitku žalobkyně vznesenou v průběhu jednání před odvolacím
soudem, podle níž „u Policie České republiky v Bruntále již od roku 2014
probíhá vyšetřování žalovaného na základě trestního oznámení, což mělo být
zohledněno pro účely stavění běhu promlčení“, posoudil odvolací soud (odkazuje
přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo
879/2002, uveřejněného pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) v souladu s § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), jako „nepřípustnou novotu“. [13] Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, podle níž
„nároky, které jsou předmětem řízení, mohou být posuzovány nejen z hlediska
náhrady škody, ale rovněž podle předpisů o bezdůvodném obohacení“. Odvolací
soud uvedl, že „podle skutkových tvrzení žaloby včetně právního posouzení věci
v ní provedeného bylo předmětem řízení plnění vzniklé z důvodu náhrady škody
způsobené právnické osobě jejím statutárním orgánem výkonem funkce v rozporu s
péčí řádného hospodáře“, a „není proto pro promlčení podstatné, zda mohla být
žaloba podána i z jiného právního důvodu“. [14] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rovněž uzavřel, že
námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť rozpor uplatněné
námitky s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se
vznikem uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka
uplatněna.
[15] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Podle obsahu dovolání jde o otázky:
1) posouzení předmětu řízení, konkrétně zda je soud vázán „nesprávným
právním hodnocením žalobce při destinaci jednotlivých plnění na jednotlivé
dílčí škody“ a zda podáním ze dne 2. 11. 2016 došlo ke změně žaloby,
2) zda v případě rozdělení působnosti mezi jednateli, podle něhož
ekonomiku a účetnictví má na starosti první jednatel, lze považovat druhého
jednatele za osobu oprávněnou k podání žaloby jménem společnosti proti prvnímu
jednateli,
3) zda v případě vážných zdravotních problémů znemožňujících druhému
jednateli výkon funkce dojde ke stavení promlčecí doby,
4) zda je soud při posouzení otázky stavení promlčecí doby vázán zásadou
koncentrace řízení a zásadou neúplné apelace,
5) zda soud posuzuje promlčecí dobu jen z pohledu právního posouzení
učiněného žalobcem a nikoliv z jiného možného právního posouzení, a
6) zda je protiprávní jednání mající znaky trestného činu (úmyslné
přisvojení si peněz ke škodě společnosti) okolností zakládající rozpor námitky
promlčení s dobrými mravy.
[16] Dovolatelka má dále dovolání za přípustné pro řešení otázky 7), zda
je odvolací soud „v rámci“ odvolání proti rozhodnutí ve věci samé oprávněn
přezkoumat správnost či nesprávnost postupu soudu prvního stupně spočívající v
nepřipuštění změny žaloby. Odvolací soud při řešení této otázky podle názoru
dovolatelky nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu.
[17] Ve vztahu k otázce 1) dovolatelka tvrdí, že v podání ze dne 2. 11.
2016 „uvádí na správnou míru“, jak zanikaly v důsledku plnění žalovaného jeho
jednotlivé závazky, a že po správné „destinaci plateb“ je předmětem sporu škoda
ve výši 5.302.279,75 Kč za období od 23. 8. 2011 do 26. 11. 2013, přičemž nejde
o změnu žaloby, ale pouze o její upřesnění.
[18] Dovolatelka uvádí, že v „rekapitulaci škody“, na kterou v žalobě
odkázala, pro přehlednost podrobně rozepsala, jak žalovaný v jednotlivých
letech peníze vybíral a jak je vracel zpět, aby soudu předložila ucelený
přehled o chování žalovaného za dobu jeho výkonu funkce jednatele. Připouští,
že chybovala „toliko v právní rovině“, neboť „v rozporu se zákonem jednotlivé
vratky nedestinovala na škodu od nejstarší po nejmladší, nýbrž úhrady za každý
rok destinovala na škodu v tom roce způsobenou“. Dovolatelka má za to, že soud
není vázán jejím nesprávným „právním hodnocením“. Žalovaný při plnění neurčil,
na který svůj závazek plní, věřitel k takovému určení není podle závěru
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, oprávněn,
a proto ze zákona došlo k zániku závazků od nejstaršího po nejmladší.
[19] Dovolatelka se domnívá, že soud posuzoval jiný nárok, než který
byl učiněn předmětem sporu, a toto závažné procesní pochybení se promítlo v
nesprávném právním závěru o promlčení.
[20] Jde-li o otázky 2) a 3), dovolatelka namítá, že jednatelé měli
rozdělenou působnost s tím, že I. V. měl na starosti pouze provozní záležitosti
spojené s rostlinnou výrobou. Nelze proto v jeho osobě spatřovat osobu
oprávněnou k podání žaloby proti druhému jednateli. I kdyby však I. V. osobou
oprávněnou k podání žaloby byl, promlčecí doba by neběžela po dobu, kdy mu
vážné zdravotní problémy znemožňovaly výkon funkce.
[21] K otázce 4) dovolatelka uvádí, že je věcí právního posouzení, kdy
počala běžet promlčecí doba, kdy se stavěla a kdy skončila. Soud je podle
dovolatelky povinen zkoumat skutečnosti týkající se běhu promlčecí doby z
úřední povinnosti a není nijak vázán zásadou koncentrace řízení ani zásadou
neúplné apelace.
[22] Jde-li o otázku 5), má dovolatelka za to, že žalobce je povinen
nárok vymezit skutkově, a nikoli jej posuzovat po stránce právní. Právním
posouzením nároku žalobcem není soud vázán. V projednávané věci dovolatelka
tvrdila, že žalovaný jako bývalý jednatel bez právního důvodu převáděl finanční
prostředky na svůj soukromý účet, hradil své soukromé závazky u třetích osob,
či jinak ve svůj prospěch „vyváděl“ peníze ze společnosti. Z toho podle
dovolatelky plyne, že jednání žalovaného lze po právní stránce posoudit jednak
jako porušení povinnosti jednatele s následkem škody a jednak jako bezdůvodné
obohacení. Dovolatelka se domnívá, že je povinností soudu zabývat se otázkou
promlčení nároku „při obou kvalifikacích“.
[23] Ve vztahu k otázce 6) dovolatelka tvrdí, že v případě protiprávního
jednání majícího znaky trestného činu nelze námitce promlčení poskytnout právní
ochranu, protože by tím byly popřeny základní principy právního státu.
[24] Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16,
podle něhož „námitky proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby lze uplatnit
v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, pokud původní žalobě nebylo
vyhověno“. Odvolací soud měl podle dovolatelky přezkoumat správnost postupu
soudu prvního stupně spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby. Dovolatelka má
za to, že (jednalo-li se vůbec o změnu žaloby, což popírá), soud takovou změnu
měl připustit, neboť výsledky dosavadního dokazování mohly být podkladem pro
řízení o změněné žalobě. Soud ostatně podle dovolatelky „k samotnému nároku
žádné dokazování neprováděl“, když „prováděl dokazování jen k tomu, zda zde
byla jiná oprávněná osoba k podání žaloby za žalobce“.
[25] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[26] Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné a
nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, anebo zamítl.
[27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[28] Dovolání není přípustné pro řešení otázky vlivu rozdělení
působnosti mezi jednateli na určení osoby oprávněné podat jménem společnosti
žalobu na náhradu škody proti jednateli, neboť odvolací soud při řešení této
otázky postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se
podává, že:
1. Právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu § 398 obch. zák. dozví či může
dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět
osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatnit.
2. Obecně přitom nepochybně platí, že osobou oprávněnou uplatnit nárok na
náhradu škody za společnost je jednatel společnosti.
3. Tento obecný závěr se neprosadí tehdy, jsou-li zájmy jednatele v rozporu se
zájmy společnosti. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že jednatel, jehož
zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti, dá přednost ochraně vlastních zájmů
před ochranou zájmů společnosti. [29] Srovnej za všechna rozhodnutí např. R 82/2010, rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1532/2017, uveřejněné pod číslem 102/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 102/2019“). [30] Rozdělí-li si mezi sebou jednatelé působnost [tj. v případě tzv. vnitřní (horizontální) delegace], nezbavuje je to odpovědnosti za kontrolu, tj. povinnosti, aby dohlíželi na to, zda a jak jsou záležitosti společnosti
kompetentním jednatelem spravovány [srovnej obdobně pro případ tzv. vnější
(vertikální) delegace za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011; k tomu, že pro vnitřní delegaci platí obdobně
závěry formulované shora citovanou judikaturou pro delegaci vnější, srovnej
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019]. [31] V poměrech projednávané věci proto jednatel I. V. (u něhož odvolací
soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly vést k závěru o střetu jeho zájmů
se zájmy společnosti) nepochybně byl povinen kontrolovat, zda žalovaný vykonává
svou působnost řádně, a v případě zjištění porušení povinností žalovaným proti
němu uplatnit jménem společnosti nárok na náhradu škody. [32] Ani dovolatelkou předestřená otázka, zda je soud při posouzení
otázky stavení promlčecí doby vázán zásadou neúplné apelace, přípustnost
dovolání nezakládá, neboť odvolací soud při řešení této otázky postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž vyplyne-li ve
sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník
uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř.,
nesmí odvolací soud takový důkaz provést, a to bez ohledu na to, zda má být
tímto novým důkazem prokázána skutečnost podstatná pro (právní) závěr o
promlčení žalobou uplatněného práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 519/2012, a v něm citovanou judikaturu, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007,
uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [33] Dovolání není přípustné pro řešení otázky 5), neboť odvolací soud
tuto otázku vyřešil v souladu se závěrem rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn.
31 Cdo
2307/2013, podle něhož ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení
lze ve vztahu mezi týmiž subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li splněny
předpoklady odpovědnosti za škodu. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny
podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z
titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném
obohacení. [34] Také otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které dobrým
mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči
němu. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž
tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011
sp. zn. 21 Cdo 85/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013). [35] Dovolání je však přípustné pro řešení dovolatelkou otevřených
otázek 1) a 3), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 1. K otázce posouzení obsahu podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016. [36] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1. Pro posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení
podle § 402 obch. zák. v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak přestává
běžet promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností
(skutkového děje) bylo toto právo uplatněno v žalobě nebo v jiném úkonu, který
se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v již zahájeném
řízení, včetně změny žaloby. Pro otázku promlčení práva není rozhodující jeho
odlišná právní kvalifikace, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu;
žalobce nemusí uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není
soud jeho právním názorem vázán. 2. O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho
jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového
základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce
sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale
na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho
vylíčil v původní žalobě. [37] Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2001, sp. zn.
21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013). [38] V poměrech projednávané věci se dovolatelka v žalobě domáhá
zaplacení celkové částky 5.302.279,75 Kč jako náhrady škody s tím, že tato
částka je součtem jednotlivých (v žalobě vyčíslených) škod způsobených
žalovaným v letech 2006 až 2012 (po odečtení „snížení škody společnosti v roce
2013“), které byly dovolatelkou pro každý kalendářní rok vypočteny jako rozdíl
mezi částkami „použitými“ žalovaným v tomto roce v jeho prospěch a částkami v
tomto roce vrácenými. V podání ze dne 2. 11. 2016 pak tvrdí, že žalovaná částka
představuje náhradu škody způsobené žalovaným pouze v době od 23. 8. 2011 do
26. 11. 2013, neboť „starší škoda“ za dobu od 1. 1. 2006 do 22. 8. 2011 byla
před podáním žaloby (platbami specifikovanými dovolatelkou již v žalobě)
uhrazena. [39] Jak je ze shora citovaných judikatorních závěrů patrné, podáním ze
dne 2. 11. 2016 dovolatelka žalobu nezměnila, neboť i nadále požaduje stejné
plnění na základě stejného skutkového stavu (skutkového základu věci), jak ho
již vylíčila v žalobě. Oproti žalobě dovolatelka v podání ze dne 2. 11. 2016
nově pouze mění právní posouzení (v žalobě vylíčeného) skutkového stavu, když
vyjadřuje jiný právní názor ohledně toho, jaké dluhy měly (v žalobě uvedenými)
platbami žalovaného zaniknout.
[40] Posoudil-li proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně)
podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016 jako změnu žaloby, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
[41] Jen pro úplnost (a bez vlivu na shora uvedený závěr o povaze podání
dovolatelky ze dne 2. 11. 2016) Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud
nesprávně posoudil též otázku možnosti přezkumu správnosti postupu soudu
prvního stupně spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby v řízení o odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
[42] Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 43/16, uveřejněném pod číslem 394/2016 Sb., formuloval a odůvodnil
závěr, podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad
občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání
proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst.
2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění
relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o
nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.
[43] Nejvyšší soud shodný závěr (právě s odkazem na stanovisko pléna
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16) přijal v rozsudcích ze dne 19. 7.
2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017.
[44] Proto, i kdyby podání dovolatelky ze dne 2. 11. 2016 bylo změnou
žaloby, měl odvolací soud přezkoumat správnost postupu soudu prvního stupně
spočívajícího v nepřipuštění změny žaloby, neboť proti němu dovolatelka brojila
v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a sám odvolací soud ve svém
rozhodnutí o tomto postupu výslovně vyjádřil zásadní pochybnosti.
2. K otázce, zda v případě vážných zdravotních problémů, které nastanou v
průběhu plynutí promlčecí doby a které znemožňují jediné oprávněné osobě podat
jménem společnosti žalobu na náhradu škody proti jednateli, dojde ke stavení
promlčecí doby.
[45] Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu shrnuté v R 102/2019
vyplývá, že je-li zde byť jen jeden jednatel, jenž se na způsobení škody
společnosti nepodílel a jenž mohl nárok na náhradu škody proti jednateli-škůdci
jménem společnosti uplatnit (resp. je-li zde jiná osoba oprávněná jménem
společnosti žalobu podat, např. v souladu s § 131a odst. 1 obch. zák.
společník), začne (subjektivní) promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu
škody běžet již ode dne, kdy se tento jednatel (jiná oprávněná osoba)
dozvěděl(a) nebo mohl(a) dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její
náhradě.
[46] Nastane-li v průběhu plynutí subjektivní promlčecí doby okolnost,
která oprávněné osobě objektivně zabrání v podání žaloby (vážná nemoc, vážný
úraz, apod.), anebo která způsobí zánik oprávnění této osoby k podání žaloby
(např. osobě, která není společníkem, zanikne funkce jednatele), promlčecí doba
nepřestává běžet, i když zde není žádná jiná osoba, jíž by svědčilo právo podat
jménem společnosti žalobu (srovnej taxativní výčet skutečností způsobujících
stavení a přetržení promlčecí doby uvedený v § 402 a násl. obch. zák.). Z
důvodů, pro které by podle závěrů shora citované judikatury Nejvyššího soudu
nemohla začít běžet, však promlčecí doba neskončí dříve, než odpadne překážka
bránící společnosti v uplatnění práva. Promlčecí doba proto marně neuplyne,
podá-li za společnost žalobu k tomu oprávněná osoba bez zbytečného odkladu
poté, co se dozvěděla nebo mohla dozvědět o vzniku škody (obecně k počítání
lhůty „bez zbytečného odkladu“ srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9.
2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Uvedené samozřejmě platí pouze za předpokladu,
že objektivní promlčecí doba již v souladu s § 398 obch. zák. neskončila
uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (srovnej též
závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2308/2009).
[47] V poměrech projednávané věci to znamená, že se odvolací soud měl
zabývat tím, zda dovolatelkou tvrzené zdravotní problémy skutečně objektivně
zabránily I. V. v podání žaloby, a pokud ano, kdy odpadla překážka bránící
dovolatelce v uplatnění práva. Neučinil-li tak, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci.
[48] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je ze shora
vyložených důvodů nesprávné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
[49] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[50] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu