29 Cdo 1667/2015

29 Cdo 1667/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa

Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně

FINEXX CZ, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00,

identifikační číslo osoby 29013241, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem,

advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, proti žalovanému

Ing. S. T., zastoupenému JUDr. Josefem Peštou, advokátem, se sídlem v Praze 4,

Lipenská 555, PSČ 149 00, o zaplacení 4.206.571 Kč s příslušenstvím, vedené u

Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 261/2008, o dovolání žalovaného proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 14 Cmo

133/2013-227, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 14. ledna 2015, č. j. 14 Cmo

133/2013-238, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 14 Cmo

133/2013-227, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 14. ledna 2015, č. j. 14 Cmo

133/2013-238, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j.

48 Cm 261/2008-149, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. května 2012, č. j. 48 Cm 261/2008-149,

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4.206.571 Kč s příslušenstvím ve

výroku specifikovaným a náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom z toho, že:

1) Žalovaný byl „od roku 1994 do 7. června 2004“ jediným jednatelem VELTEX

spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48039691 (dále jen „společnost“). 2) Běštínská reklamní a. s., identifikační číslo osoby 26015773 (dále jen

„společnost BR“), vyúčtovala společnosti fakturami č. 230201 ze dne 10. února

2003 (se splatností 24. února 2003), č. 230304 ze dne 10. března 2003 (se

splatností 1. dubna 2003) a č. 230305 ze dne 18. března 2003 (se splatností 1. dubna 2003) částky 1.281.804 Kč, 1.204.933 Kč a 1.719.834 Kč, tj. celkem

4.206.571 Kč, za dodání reklamních a propagačních předmětů a kancelářských

potřeb v řádech tisíců kusů (dále jen „faktury“ a „zboží“). 3) Žalovaný dal dne 19. března 2003 příkaz k úhradě jednotlivých faktur třemi

platbami z bankovního účtu společnosti. Nebylo přitom prokázáno, že by si

společnost zboží objednala (objednávky nejsou vedeny v jejím účetnictví). 4) Částky odpovídající platbám na faktury byly z bankovního účtu společnosti

BR obratem převedeny na účty společností COMMANDER, a. s., a SANTORIN, s. r. o. 5) Společnost BR zboží společnosti nikdy nedodala. Žalovaný se nesnažil domoci

dodání údajně objednaného zboží ani vrácení zaplacených peněžních prostředků. 6) Valná hromada společnosti konaná dne 7. června 2004 odvolala žalovaného z

funkce jednatele a novým jednatelem jmenovala J. J. 7) Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 79 K

21/2005, prohlásil konkurs na majetek společnosti a správcem konkursní podstaty

ustavil Ing. T. Z. 8) Původní žalobce Ing. Z postoupil pohledávku na zaplacení 4.206.571 Kč s

příslušenstvím z titulu náhrady škody na společnost EKO 2001, a. s., která ji

následně postoupila žalobkyni. Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovaným uplatněnou námitkou promlčení,

kterou neshledal důvodnou, když uzavřel, že původní žalobce Ing. Z. byl

ustanoven správcem konkursní podstaty společnosti dne 29. listopadu 2005 a

nejdříve tohoto dne se mohl z účetních dokladů společnosti dozvědět o vzniku

škody bezdůvodným zaplacením žalované částky na účet společnosti BR. Uvedenou

skutečnost pak „s jistotou“ potvrdil až správce konkursní podstaty společnosti

BR v dopise ze dne 3. srpna 2006. Ani v případě, že by se běh promlčecí doby

odvíjel ode dne, kdy se o vzniku škody a o osobě škůdce dozvěděl nový jednatel

společnosti J. J., k čemuž mohlo dojít nejdříve dnem jeho nástupu do funkce (7. června 2004), by čtyřletá promlčecí doba neuplynula (žaloba byla podána 13. listopadu 2007). Poté soud prvního stupně dovodil, že žalovaný svým jednáním (uhrazením faktur

za dodání „enormního“ množství zboží za vysokou cenu bez písemně uzavřených a v

účetnictví vedených objednávek, tedy bez právního titulu, a následnou

nečinností, kdy dodání údajně objednaného zboží nevymáhal ani nepožadoval

vrácení již zaplacených finančních prostředků) porušil povinnost péče řádného

hospodáře stanovenou § 194 odst.

5 a § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,

obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v postavení statutárního orgánu

významně poškodil společnost, a tudíž nese plnou odpovědnost za škodu, kterou

společnosti svým přímým jednáním i následným nekonáním způsobil. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem (ve

znění opravného usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v

části výroku o přisouzení žalované částky a úroku z prodlení za dobu od 1. prosince 2007 do zaplacení, v části týkající se úroku z prodlení za dobu od 19. března 2003 do 30. listopadu 2007 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

žalobu zamítl; v části výroku o nákladech řízení pak rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý

výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobou

uplatněný nárok není promlčený, „byť počátek běhu promlčecí doby lze klást

ještě k dřívějšímu okamžiku, než ke dni jmenování správce konkursní podstaty“. Pro počátek běhu subjektivní čtyřleté promlčecí doby je podle § 398 obch. zák. rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o

tom, kdo je povinen k její náhradě. Za okamžik, kdy se o vzniku škody dozví ve

smyslu § 398 obch. zák. společnost, je podle odvolacího soudu třeba považovat

okamžik, kdy se o škodě dozvěděla nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna

škodu vzniklou společnosti uplatňovat. Takovou osobou je její statutární orgán. Jelikož zájmy žalovaného v době výkonu jeho funkce byly v rozporu se zájmy

společnosti, společnost se mohla objektivně o škodě dozvědět dnem jmenování

nového jednatele (7. června 2004). „S ohledem na to, že zde byl nový jednatel

oprávněný vzniklou škodu uplatnit, není relevantní, kdy se o škodě dověděli

sami společníci (z nichž jeden byl právě žalovaný),“ uzavřel k otázce promlčení

odvolací soud. Následně se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o splnění

předpokladů pro odpovědnost žalovaného za škodu podle § 194 odst. 5 obch. zák.,

tedy o vzniku škody společnosti v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného

porušujícím povinnost péče řádného hospodáře.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho

přípustnost o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, obsahově

uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby

rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc

byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam“. Podle dovolatele z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro

počátek běhu promlčecí doby pro uplatňování nároku na náhradu škody vzniklé

společnosti s ručením omezeným je rozhodující okamžik, kdy se o vzniku škody

dozví nebo mohl dozvědět společník společnosti, popřípadě jiná osoba oprávněná

nárok na náhradu škody vůči jednateli jménem společnosti uplatňovat. Podle

názoru odvolacího soudu je ovšem rozhodující okamžik, kdy se o vzniku škody

dozvěděl statutární orgán společnosti. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s

judikaturou Nejvyššího soudu. Ke vzniku údajné škody došlo dne 18. března 2003 a společníci se - podle názoru

dovolatele - o škodě dozvěděli dne 19. března 2003. Jelikož žaloba byla podána

až 13. listopadu 2007, je žalovaný nárok promlčen. Dovolatel následně zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že společnosti vznikla

škoda (tvrdí, že faktury uhradil vlastními finančními prostředky, nikoli penězi

společnosti) a že porušil svou povinnost péče řádného hospodáře (uvádí, že

společníci byli s jeho postupem srozuměni, souhlasili s ním a že k platbě

nepotřeboval souhlas valné hromady). Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že dovolatel opírá

přípustnost svého dovolání o neúčinné znění občanského soudního řádu,

ztotožnila se se závěrem soudů obou stupňů o tom, že k promlčení nároku

nedošlo, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se

rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh). Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z dovolání je zřejmé, že se dovolatel pokouší vymezit jeho přípustnost podle

znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012, s pomocí kritéria

zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. S účinností od 1. ledna 2013

však uvedené kritérium není pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodné.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí

dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této

věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek

považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání

nepostačuje pouhá citace, resp. parafráze textu § 237 o. s. ř. či jeho části. V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí

Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i

důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13

(jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo

2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o

důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014,

sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách

Ústavního soudu. Nejvyšší soud ovšem posuzuje splnění požadavku vymezení předpokladů

přípustnosti dovolání ve všech částech dovolání z obsahového hlediska. Ačkoli

dovolatel vycházel při vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání z

nesprávného (již neúčinného) znění občanského soudního řádu (které spočívá na

odlišné koncepci přípustnosti dovolání), obsahově přípustnost dovolání vymezil

v souladu s § 237 o. s. ř. tak, že dovolání je přípustné pro řešení otázky

počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody podle § 194 odst. 5 a § 135

odst. 2 obch. zák., na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním předestřené

otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadá-li dovolatel další závěry odvolacího soudu (o vzniku škody a o porušení

povinnosti péče řádného hospodáře), činí tak na základě námitek vůči skutkovým

zjištěním, k čemuž nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §

241a odst. 1 o. s. ř.); Nejvyšší soud se těmito námitkami proto dále nezabýval. Dovolání je i důvodné. S ohledem na den, kdy měl dovolatel porušit svou povinnost jednat s péčí

řádného hospodáře, je pro projednávanou věc rozhodné znění obchodního zákoníku

účinné k 19. březnu 2003, tj. naposledy ve znění zákona č. 312/2002 Sb. (jež až

do 31. prosince 2013 nedoznalo změn). Z § 135 odst. 2 obch. zák. plyne, že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté

věty, odstavce 4 až 7 a § 196a obch. zák. se použijí (na jednatele společnosti

s ručením omezeným) obdobně. Podle § 194 odst. 5 obch. zák.

členové představenstva jsou povinni vykonávat

svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných

informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo

společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí

řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného

hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří

způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti

představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva

mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo

omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové

představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu

valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Z § 397 obch. zák. se podává, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak,

činí promlčecí doba čtyři roky. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne,

kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k

její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k

porušení povinnosti. Z § 131a odst. 1 obch. zák. plyne, že každý společník je oprávněn podat jménem

společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti

za škodu, kterou jí způsobil, a žalobu o splacení vkladu proti společníkovi,

který je v prodlení se splacením vkladu. Jiná osoba než společník, který žalobu

podal, nebo osoba jím zmocněná nemůže v řízení činit úkony za společnost nebo

jejím jménem. V rozsudku ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněném pod

číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2010“),

Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož za okamžik, kdy se

právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu § 398 obch. zák. je třeba

zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět

osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat. Obecně

nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby. Tento

obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v

rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že

statutární orgán, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá

přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále dovodil, že nastane-li situace

předvídaná § 131a obch. zák. ve společnosti s jediným jednatelem anebo ve

společnosti, kde se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet

promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět

společník oprávněný podat žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně

jednatelem společnosti (v podrobnostech viz důvody R 82/2010, k jehož závěrům

se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, např. v rozsudku ze dne 29. srpna 2013,

sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn.

29 Cdo

2865/2011, uveřejněném pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, či rozsudku ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, jež

jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu

přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud pochybil,

nezabýval-li se tím, zda se o škodě způsobené společnosti dozvěděli nebo mohli

dozvědět její společníci, kteří se na vzniku škody nepodíleli. Podle § 131a

obch. zák. jsou totiž společníci oprávněni podat jménem společnosti žalobu o

náhradu škody proti jednateli, který společnosti škodu způsobil; byl-li zde byť

jen jeden společník, jenž se na způsobení škody společnosti nepodílel, počala

promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody běžet ode dne, kdy se tento

společník dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její

náhradě. I v projednávané věci se uplatní obecný závěr, podle něhož subjektivní vědomost

o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu promlčecí doby,

nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik

škody. Zákon vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze

požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace

o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité

konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005). Počátek běhu promlčecí doby by se od vědomosti společníků o vzniku škody a o

osobě škůdce neodvíjel pouze v případech, kdy by se společníci podíleli spolu s

jednatelem společnosti na způsobení škody, nebo zájmy společníků byly z jiného

důvodu v rozporu se zájmy společnosti (v podrobnostech viz opět odůvodnění R

82/2010). Odvolací soud se otázkou počátku běhu promlčecí doby ve vztahu ke společníkům

společnosti nikterak nezabýval, neboť - v rozporu s výše uvedeným - nesprávně

uzavřel, že s ohledem na jmenování nového jednatele společnosti „není

relevantní, kdy se o škodě dověděli sami společníci“. Závěr odvolacího soudu,

podle něhož k promlčení práva na náhradu škody v projednávané věci nedošlo, je

tudíž přinejmenším předčasný. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší

soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody,

pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí

soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro soud odvolací

závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení

dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.