29 Cdo 3688/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Investiční společnost podnikatelů, a. s. v likvidaci, se sídlem v
Plzni, Americká 49, identifikační číslo osoby 49241516, zastoupené Mgr. Ing.
Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně – Černých Polích, tř. Kpt.
Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. P. S., zastoupenému JUDr.
Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, PSČ 120 00,
o zaplacení 155,000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35
Cm 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. května 2011, č. j. 14 Cmo 642/2009-266, takto:
Rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo
642/2009-266, a Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2009, č. j. 35 Cm
135/2003-190, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 20. srpna 2009, č. j. 35 Cm
135/2003-190, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 155,000.000,- Kč
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V období od 17. září 1993 do 2. března 1998 byl žalovaný prokuristou
žalobkyně.
2) V letech 1995 a 1996 uzavřel žalovaný jménem žalobkyně s Bankou Haná, a. s.
(dále jen „banka“) smlouvy o termínovaném vkladu a kontokorentním úvěru č.
96031 a č. 95045, na jejichž základě banka poskytla žalobkyni úvěr do výše
150,000.000,- Kč. Současně žalovaný s bankou uzavřel jménem žalobkyně smlouvu o
uložení a úročení termínovaného vkladu.
3) Žalobkyně u banky uložila na termínovaném účtu finanční prostředky podílníků
Podnikatelského tržního fondu (dále jen „podílový fond“), spravovaného
žalobkyní.
4) Závazek žalobkyně splácet poskytnutý úvěr byl zajištěn finančními prostředky
podílníků podílového fondu spravovaného žalobkyní, uloženými na termínovaném
účtu vedeném bankou.
5) V květnu 1997 bylo do obchodního rejstříku zapsáno nové představenstvo
žalobkyně.
6) Jelikož žalobkyně nesplatila včas úvěr, banka v březnu 1998 „odčerpala“
finanční prostředky podílníků podílového fondu ve výši přesahující
144,000.000,- Kč a uvědomila o tom žalobkyni.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dovodil, že k tvrzené škodě na
majetku podílníků došlo v březnu 1998, kdy banka odepsala (z titulu zajištění)
z termínovaného účtu finanční prostředky podílového fondu. Jelikož v téže době
banka žalobkyni o svých krocích a jejich důvodech uvědomila, věděla žalobkyně
již v březnu 1998 o tom, že došlo k tvrzené škodě i kdo za ni odpovídá.
Žalobkyni tudíž nic nebránilo v tom, aby vůči žalovanému (jenž měl uzavřením
výše uvedených smluv porušit své povinnosti) uplatnila nárok na náhradu škody
„neprodleně po březnu 1998“. Jestliže podala žalobu až 15. července 2003,
učinila tak po marném uplynutí promlčecí doby (§ 398 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“). Jelikož žalovaný vznesl námitku
promlčení, soud žalobu v souladu s § 388 odst. 1 obch. zák. zamítl.
Námitku žalobkyně, podle níž se představenstvo podílelo na vzniku škody, neboť
úvěr nezaplatilo, ač k tomu mělo dostatečné prostředky, soud prvního stupně
shledal nedůvodnou, uzavíraje, že v době vzniku škody již nebyly ve funkci
členů představenstva stejné osoby jako v době podepsání smluv a novým členům
nic nebránilo „ve splnění zákonných povinností“.
Rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 14 Cmo 642/2009-266, Vrchní soud v
Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně,
uzavíraje, že okolnosti tvrzené žalobkyní a týkající se jednání představenstva
zvoleného do funkce 21. května 1997 nemají na tvrzený odpovědnostní vztah
žalobkyně a žalovaného a tedy ani na promlčení žalobou uplatněného nároku vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v posouzení
počátku běhu subjektivní promlčecí doby (podle § 398 obch. zák.) k uplatnění
nároku na náhradu škody způsobené podílníkům podílového fondu vůči osobě
oprávněné jednat jménem investiční společnosti. Dovolatelka zdůrazňuje, že příčiny škody vzniklé na majetku podílníků
podílového fondu byly dvě – uzavření výše uvedených smluv žalovaným (v nichž
bylo sjednáno zajištění závazku žalobkyně ze smluv o úvěru finančními
prostředky podílníků) a dále porušení povinnosti představenstva (bývalého i
současného), jež v rozporu s požadavkem náležité péče neuhradilo splatný
závazek žalobkyně vůči bance, ač tak učinit mohlo. Promlčecí doba tak začala
běžet až okamžikem, kdy se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla
osoba, která reprezentovala žalobkyni a nebyla – na rozdíl od žalovaného a
členů představenstva – v postavení škůdců. Touto osobou byl až nucený správce
jmenovaný v červenci 2000; žaloba byla proto podána před uplynutím subjektivní
promlčecí doby. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je (v posouzení dovoláním otevřené otázky) v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k
její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k
porušení povinnosti. V této podobě platilo citované ustanovení v době uzavření výše označených smluv
(1995 a 1996) i v době vzniku tvrzené škody (březen 1998) a dosud nedoznalo
změn. Posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle citovaného ustanovení
se Nejvyšší soud již zabýval. V rozsudku ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo
3526/2007, uveřejněném pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vysvětlil, že právnická osoba se o vzniku škody ve smyslu
ustanovení § 398 obch. zák. dozví či může dozvědět zásadně v okamžiku, kdy se o
vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou
právnické osobě uplatnit. Obecně přitom nepochybně platí, že takovou osobou je
člen statutárního orgánu právnické osoby. Tento obecný závěr se však neprosadí
tehdy, jsou-li zájmy (členů) statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické
osoby.
Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu,
jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně
vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby. Jestliže se na vzniku škody podíleli všichni členové statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží
subjektivní promlčecí doba až ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o
škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat (za
právnickou osobu či jejím jménem) žalobu o náhradu škody proti členovi
statutárního orgánu, která se na vzniku škody nepodílela. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 15. září 2010,
sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu. V projednávané věci žalobkyně od počátku tvrdí, že na vzniku škody se podílel
jak žalovaný (tím, že v rozporu se svými povinnostmi uzavřel výše označené
smlouvy a zajistil závazek žalobkyně k vrácení poskytnutého úvěru finančními
prostředky podílníků podílového fondu), tak i členové představenstva žalobkyně
(tím, že neuhradili splatný dluh žalobkyně z úvěrové smlouvy, ač tak objektivně
učinit mohli). Jestliže soudy nižších stupňů za této situace nezkoumaly, zda se členové
představenstva žalobkyně na vzniku tvrzené škody podíleli, je jejich právní
posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák.
neúplné a tudíž i nesprávné. Bez tohoto posouzení totiž nelze – jak plyne z
výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu – závěr o promlčení žalobou
uplatněného nároku učinit. Pokud se členové představenstva žalobkyně podíleli
na vzniku tvrzené škody, nemohla subjektivní promlčecí doba žalobkyni začít
plynout v okamžiku, kdy se dozvěděli (či dozvědět mohli) o škodě a o tom, kdo
je povinen k její náhradě.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu