29 Cdo 3212/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně BIOPA, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Pardubicích,
Masarykovo nám. 1484, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25267728,
zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída
Míru 92, PSČ 530 02, proti žalovaným 1) Ing. V. K., zastoupenému JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500
03, a 2) P. S., zastoupenému JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, třída SNP 733/2, PSČ 500 03, o zaplacení 3.000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
50/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. března 2013, č. j. 14 Cmo 294/2011-668, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 14 Cmo
294/2011-668, se – ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným – v části
výroku, kterou byl potvrzen výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a v
části výroku, kterou bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, ruší a věc
se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvoláním žalobkyně i
žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 9. března 2011, č. j. 37 Cm 50/2002-625,
kterým Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (dále
též jen „společnost“) společně a nerozdílně částku 773.478,- Kč s úroky z
prodlení ve výši 12 % počínaje 4. listopadem 2003 do zaplacení (výrok I.),
zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 381.411,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaným
uložil zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 175.474,- Kč
(výrok III.). Jde v pořadí o třetí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci, když předešlými
dvěma byly dřívější rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové vždy zrušeny a
věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Soudy vyšly z toho, že:
1) Podle pokladních dokladů z 30. srpna 1999 a 3. listopadu 1999 měli žalovaní
jako jednatelé společnosti z jejích finančních prostředků vyplatit ve prospěch
třetí osoby 4.079.558,10 Kč a 4.471.431,70 Kč. 2) Žalovaní podali jménem společnosti daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
a spotřební dani spolu s žádostí o vydání odpočtů daně ve výši 2.889.284,- Kč a
7.930.032,- Kč. 3) Z (následného) šetření Finančního úřadu v Pardubicích vyplynulo, že odpočty
daní byly nadměrné, neboť osoba, v jejíž prospěch měly být peněžní prostředky
vydány, se společností nikdy neobchodovala (fakturace zboží byla fiktivní). 4) Rozhodnutími ze dne 29. května 2000, č. j. 101138/00/248912/3239 a č. j. 101228/00/248912/3239, Finanční úřad v Pardubicích vyměřil společnosti doplatky
daně z přidané hodnoty (ve formě nadměrného odpočtu) a spotřební daně. Odvolání
společnosti proti těmto rozhodnutím byla zamítnuta rozhodnutími Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. července 2001, č. j. 7354/130/2000-Bk a
č. j. 7355/130/2000-Ok, která nabyla právní moci dne 30. července 2001 (dále
jen „rozhodnutí správce daně“). 5) Na základě skutečností uvedených ad 3) a 4) byly společnosti vyměřeny daň z
přidané hodnoty ve formě nadměrného odpočtu ve výši 1.795.872,- Kč a spotřební
daň z uhlovodíkových paliv a maziv ve výši 5.573.622,- Kč. 6) Společnost v původní žalobě tvrdila, že jí žalovaní výplatou peněžních
prostředků způsobili škodu ve výši přesahující 10.000.000,- Kč, z níž
požadovala pouze část ve výši 3.000.000,- Kč. 7) Před vydáním v pořadí druhého rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v
projednávané věci nabylo právní moci rozhodnutí v souběžně vedeném trestním
řízení, v němž bylo potvrzeno, že k neoprávněnému odčerpání finančních
prostředků z pokladny žalobkyně ve skutečnosti nedošlo, neboť fiktivní byl
nejen účetní záznam o nabytém zboží, nýbrž též výdajové pokladní doklady. 8) Podáními z 3. a 9. března 2006, doručenými soudu 7. a 9.
března 2006,
společnost na základě skutečností uvedených výše ad 3) a 4) změnila původní
žalobu v tom směru, že škoda vznikla nikoli neoprávněnou výplatou hotovosti z
pokladny, nýbrž tím, že žalovaní při fiktivním prodeji (dříve fiktivně
nabytého) zboží odvedli jménem společnosti daň z přidané hodnoty ve výši
773.480,10 Kč, a dále tím, že žalovaní jako úrok z prodlení uhradili jménem
společnosti ve prospěch obchodní společnosti PAVEX částku, která o 381.411,- Kč
převyšovala zákonnou sazbu úroků z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu vzala
společnost žalobu zpět. 9) Žalovaní proti takto (nově) tvrzeným nárokům vznesli námitku promlčení. V části uplatněného nároku na náhradu škody, jež měla vzniknout tím, že
žalovaní odvedli při fingovaném prodeji daň z přidané hodnoty, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žalovaní porušili povinnost jednat s péčí řádného
hospodáře, což vedlo ke snížení majetku společnosti. Ohledně zbylé části nároku
soud konstatoval, že pojmové znaky nezbytné pro uplatnění práva na náhradu
škody naplněny nebyly. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Svůj
právní názor ohledně části nároku na náhradu škody způsobené odvodem daně z
přidané hodnoty však opřel o to, že „skutečnost, že předmětné obchody s
bionaftou proběhly s jiným odběratelem, žalovaní neprokázali.“ Stran druhé
části nároku, spočívající v úhradě úroků z prodlení převyšujících zákonnou
sazbu, odvolací soud zcela přitakal právnímu posouzení věci soudem prvního
stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jímž napadá tu
část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. a III.
rozsudku soudu prvního stupně, a část výroku odvolacího soudu, kterou bylo
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jehož přípustnost opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ohlašuje, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (tj.
uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby bylo
rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel proti - podle jeho názoru nepřezkoumatelnému - rozhodnutí odvolacího
soudu brojí celou řadou námitek, které lze shrnout následovně:
1) Odvolacímu soudu vytýká, že věc meritorně rozhodl, aniž by soud prvního
stupně připustil změnu žaloby. 2) Brojí proti závěrům odvolacího soudu, podle kterých promlčecí doba nároku na
náhradu škody způsobené odvodem daně z přidané hodnoty počala běžet až dnem
právní moci konečného rozhodnutí v souběžně vedeném trestním řízení. Společnost
se podle jeho názoru mohla o škodě a o tom, kdo ji způsobil, dozvědět již z
rozhodnutí správce daně (dnem, kdy nabylo právní moci), nejpozději však při
svém vstupu do likvidace. Úplnou jistotu o konkrétní výši škody a osobě, která
za ni odpovídá, nelze mít dle dovolatele „prakticky nikdy“, a proto není možné
dovozovat, že by promlčecí doba počala běžet až dnem právní moci konečného
rozhodnutí v trestním řízení. 3) Poukazuje na to, že na soudním jednání, které se konalo dne 6. prosince
2010, soud prvního stupně žalované nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a
jimi navržené důkazy zamítl „pro nadbytečnost“. Odvolací soud pak ve svém
rozhodnutí konstatoval, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, přičemž dodal, že část tvrzených skutečností žalovaní neprokázali. 4) Zpochybňuje též výši úroků z prodlení, která byla určena jako 12 % p. a. počínaje 4. listopadem 2003. Dovolatel uvádí, že výše úroku z prodlení byla
určena nesprávně a že měla činit namísto 12 % jen 2 % p. a. 5) Rozporuje též otázku náhrady nákladů řízení. Ty neměly být společnosti dle
názoru dovolatele vůbec přiznány, neboť již tím, že vzala žalobu více než z
poloviny zpět, je dán její procesní neúspěch. 6) Dovozuje, že nesprávně byla posouzena otázka, zda žalovaní jednali
protiprávně, resp. otázky příčinné souvislosti, a to proto, že soudy nižších
stupňů „na posuzovaný případ aplikovaly zákon o účetnictví, a nikoli zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty.“
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení
otázky stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
běží u práva na náhradu škody promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl
nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však
nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Podle § 757 obch. zák. platí pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením
povinností stanovených tímto zákonem obdobně ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Již v rozsudku ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněném pod
číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je za okamžik, kdy se společnost s
ručením omezeným dozví ve smyslu § 398 obch. zák.
o vzniku škody, způsobené jí
jejím jediným jednatelem, třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku
škody dozví nebo mohl dozvědět společník, popřípadě jiná osoba, která je
oprávněna nárok na náhradu škody vůči jednateli uplatňovat. Podílel-li se na
vzniku škody i tento společník (společníci), dozví se společnost o vzniku škody
až tehdy, kdy se o něm dozvěděla nebo mohla dozvědět jiná osoba, oprávněná vůči
jednateli náhradu škody uplatňovat (např. správce konkursní podstaty). K témuž
závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29
Cdo 2308/2009 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího
soudu). V rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, Nejvyšší soud dále
vysvětlil, že podíleli-li se na vzniku škody způsobené právnické osobě všichni
členové jejího statutárního orgánu, popř. další osoby oprávněné podat jménem
právnické osoby žalobu o náhradu škody, běží subjektivní promlčecí doba až ode
dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k
její náhradě, osoba oprávněná podat (za právnickou osobu či jejím jménem)
žalobu o náhradu škody proti členovi statutárního orgánu, která se na vzniku
škody nepodílela. Platí proto, že je-li škůdcem jednatel, počne subjektivní promlčecí doba běžet
zásadně ve chvíli, kdy se o škodě, resp. o tom, kdo je povinen k její náhradě,
dozví nebo může dozvědět jiná osoba, která je vůči němu oprávněna nárok na
náhradu škody uplatnit (např. jiný jednatel nebo likvidátor). Subjektivní vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon
spojuje počátek běhu promlčecí doby, přitom nepředpokládá nezpochybnitelnou
jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Zákon vychází z předpokladu,
že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu
uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody,
v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně
pravděpodobnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna
2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005). Nesprávné by přitom bylo zobecňovat, že je-li
protiprávní jednání škůdce předmětem trestního řízení, dozví se poškozený o
tom, že mu škoda vznikla a kdo za ni odpovídá, vždy teprve datem právní moci
(odsuzujícího) trestního rozsudku. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže
zásadně k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si mohl učinit
závěr o tom, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, nikoli k právní moci
rozhodnutí vydanému v trestním řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002). Tyto závěry se
uplatní shodně jak v občanskoprávních, tak v obchodněprávních závazkových
vztazích. Z pohledu výše citované judikatury se odvolací soud posouzením otázky počátku
běhu promlčecí doby nezabýval.
Jednak nevyřešil, od kdy zde (ve společnosti)
byla osoba, která se na vzniku škody nepodílela a která byla oprávněna uplatnit
právo na náhradu škody, a jednak dostatečně nevysvětlil, proč s právní mocí
trestního rozsudku v souběžném trestním řízení spojuje (sporný) závěr, že
společnost až z trestního rozsudku získala „s jistotou dostatečnou pro podání
žaloby informaci o tom, že obchody se společností DINA, s. r. o. v období od
května do října 1999 uskutečněny nebyly a že tedy došlo k tvrzené škodě a kdo
za ni odpovídá.“ Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak v tomto směru
neúplné, a tudíž i nesprávné. U přípustného dovolání je Nejvyšší soud povinen přihlédnout též k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud předně podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu netrpí namítanou
vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti (ke kritériím posouzení
přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci však odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně,
který rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu - založil své
rozhodnutí na tom, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, aniž je poučil podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Platí, že rozhodnutí založené na tom, že jeden z účastníků neunesl důkazní
břemeno, lze přijmout jen tehdy, byl-li účastník, v jehož neprospěch má být
rozhodnuto, poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a pokud se stav objektivní
nejistoty ohledně rozhodných skutečností i přes toto poučení, resp. důkazy
provedené na jeho základě, nepodařilo odstranit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831). Roli přitom nehraje, zda jde o rozhodnutí soudu prvního stupně či o
rozhodnutí soudu odvolacího, neboť poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. mající objektivní charakter (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209) se uplatní jak v řízení před
soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím (§ 213b odst. 1 o. s. ř.) [srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod
číslem 59]. Nepoučil-li tedy v projednávané věci soud prvního stupně žalované podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť provedené dokazování vyhodnotil jako dostačující
pro částečné přiznání nároku žalobce, kdežto odvolací soud založil své
rozhodnutí (aniž by žalovaným příslušné poučení „dodatečně“ poskytl) na tom, že
„skutečnost, že předmětné obchody s bionaftou proběhly s jiným odběratelem,
žalovaní neprokázali“, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008).
Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, navíc
učinil, aniž by byly provedeny všechny žalovanými navržené důkazy. Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz, protože je „nadbytečný“, je
tím zásadně vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z
důvodu neunesení důkazního břemene, ledaže by šlo o důkaz, jenž by bez
jakýchkoli pochybností nebyl způsobilý prokázat pro věc rozhodnou skutečnost
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
408/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 33 Cdo
1538/2013). Založil-li tedy odvolací soud (ztotožniv se se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně) své rozhodnutí na tom, že žalovaní neunesli důkazní břemeno,
přičemž provedení navržených důkazů bylo soudem prvního stupně „pro
nadbytečnost“ zamítnuto, zatížil i tím řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nelze rovněž přehlédnout, že soud prvního stupně nerozhodl o změně žaloby
(navržené podáními z 3. a 9. března 2006), ač mu to § 95 o. s. ř. ukládá, a
pokračoval v řízení, jako by ke změně žaloby souhlas udělil (pokračoval v
řízení o nově vymezeném skutku). To, že soud změnu žaloby nepřipustil
rozhodnutím, však zásadně nemá (a ani v projednávané věci nemělo) za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2834/2011). Jelikož právní posouzení otázky stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí
doby tak, jak je učinil odvolací soud, je neúplné, a tudíž i nesprávné, a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, přičemž
řízení navíc trpí výše popsanými vadami, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu ve vztahu k dovolateli co do části výroku, jímž byl potvrzen výrok I. a
III. rozsudku soudu prvního stupně, a části výroku, jímž bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení, zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími
dovolacími námitkami. V další fázi řízení se odvolací soud při hodnocení otázky promlčení neopomine
zabývat i tím, zda výkon práva vznést námitku promlčení byl v poměrech
projednávané věci v souladu s obecným korektivem dobrých mravů (k tomu viz
například nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95,
nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 53, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či z poslední
doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 25 Cdo
2366/2013). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu