21 Cdo 389/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, nám. Republiky č. 53, proti žalovanému L. M., o 146.400,- Kč s
příslušenstvím, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze, Spálená č.
75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího účastníka na straně žalobaného, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 33/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2012 č.j. 23
Co 315/2011-357, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
24.5.2012 č.j. 23 Co 315/2011-357, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soud
v Pardubicích ze dne 14.3.2011 č.j. 8 C 33/2008-193 ve věci samé (tj. ve
výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody vzniklé pracovním úrazem),
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [tj. zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen
„o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po
právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení § 261
odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném ke dni úrazu
žalobkyně z hlediska toho, kdy počíná běžet doba promlčení nároků na bolestné a
na náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že poškozený se
dozví o škodě spočívající v bolestném a ve ztížení společenského uplatnění
zpravidla v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení bolestného a ztížení
společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové
okolnosti, z nichž lze škodu zjistit. Jde-li o ztížení společenského uplatnění,
je třeba vzít v úvahu, že vzniká až v době, kdy je možné zdravotní stav
poškozeného po úrazu považovat za ustálený a kdy je tedy možné posoudit, jaký
má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé
důsledky pro jeho životní úkony, pro uspokojování jeho životních a
společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Počátek běhu
promlčecí lhůty se neodvíjí od poznatků poškozeného o odborném posouzení výše
nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu
zjistit. Není tedy možné vycházet z data uvedeného žalobkyní, tedy 18.11.2007,
kdy se tato dle svého tvrzení dozvěděla o konkrétní výši škody, a od tohoto
okamžiku proto nelze odvíjet počátek běhu promlčecí lhůty.
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozsudků – z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí
jako správný přijímán, důsledně vycházely. Soud prvního stupně (s jehož závěry
se odvolací soud ztotožnil) proto v souladu se zákonem dovodil, že nárok
žalobkyně na odškodnění za bolestné a za ztížení společenského uplatnění byl
uplatněn po uplynutí promlčecí lhůty. Žalovaný se promlčení dovolal, soud k
jeho námitce přihlédl a promlčené nároky nepřiznal. Ve věci tedy bylo
rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá
důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 18.10.2005 sp.zn. 21 Cdo 2877/2004, který byl uveřejněn ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 16.12.2013 sp.zn. 21 Cdo 3492/2012).
Namítá-li žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení je jednáním proti dobrým
mravům, pak soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou,
jestliže dovodily, že dříve probíhající řízení o náhradě ušlé mzdy a nákladů
léčení žalobkyni nikterak nebránilo v uplatnění dalších dílčích nároků práva na
náhradu škody. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li účastník promlčení
práva, které je vůči němu uplatňováno, neboť jde o institut přispívající k
jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a je tedy použitelný ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky
promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby
bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na
plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v
natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2011 sp.zn. 21 Cdo 1420/2010).
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčených důvodů
dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud
(a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil)
založil svůj závěr o tom, že uplatněné nároky na bolestné a na náhradu za
ztížení společenského uplatnění jsou promlčené, neboť je žalobkyně neuplatnila
ve dvouleté promlčecí lhůtě odvíjející se ode dne 9.5.2005, kdy již žalobkyně
měla k dispozici rozhodující skutečnosti o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní
názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje
tedy v této části dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. K
okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. –
jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. – nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalovanému a ani dalšímu účastníku řízení v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu