21 Cdo 3492/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně A. S., zastoupené JUDr. Karlem Frimmelem, advokátem se sídlem v Brně,
Lidická č. 710/57, proti žalovanému Agrospolu Hrádek plus, družstvu se sídlem v
Hrádku č. 5, IČO 255 92 530, zastoupenému JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem se
sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky č. 899/18, o 194.460,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 40/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2012
č.j. 49 Co 215/2010-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5.905,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla
Kolacii, advokáta se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky č. 899/18.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 27.2.2006 (změněnou se souhlasem
soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil na náhradě škody za pracovní
úraz částku 194.460,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala od
28.5.2001 do 25.1.2005 jako dělník dřevovýroby, a že dne 7.4.2004 utrpěla
pracovní úraz, když jí při čištění okružní pily „byl rotujícím kotoučem pily
zraněn první a druhý prst pravé ruky“. Vycházejíc z posudků o bolestném a o
ztížení společenského uplatnění vystavených dne 5.9.2005, klinikou plastické a
estetické chirurgie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, požadovala po
žalovaném za celkových 880 bodů částku 105.600,- Kč a na nákladech spojených s
léčením částku 2.132,- Kč. V průběhu řízení byl dne 19.3.2007 vypracován
„Ústavní znalecký posudek“, jímž bylo hodnoceno bolestné 300 body a ztížení
společenského uplatnění 1300 body; žalobkyně proto žalobu změnila a požadovala
celkem částku 194.460,- Kč, včetně částky 2.460,- Kč za účelně vynaložené
náklady spojené s léčením.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20.9.2007 č.j. 11 C 40/2006-60 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 35.975,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaný „odpovídá v plné míře za škodu
způsobenou pracovním úrazem“, neboť žalobkyně pracovala „po delší dobu a bez
jakékoliv kontroly zaměstnavatele způsobem neslučitelným s pravidly bezpečnosti
práce“. Soud prvního stupně zároveň nepovažoval za důvodnou vznesenou námitku
promlčení. Poukázal na to, že „lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody (§ 263
odst. 3 zák. práce) činí 2 roky, počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o
tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se
však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let“. Došlo-li k úrazu dne
7.4.2004, byla-li žaloba podána dne 27.2.2006, a „léčba byla kontrolním
vyšetřením ukončena nejdříve dne 14.3.2007“, bylo podle názoru soudu prvního
stupně „žalováno kvalifikovaně na plnění z důvodu odškodnění pracovního úrazu“,
a žalobkyně „nemusela nutně uvádět žalovanou částku, neboť tato se vyjevila ze
znaleckého posudku jinak, než z úředního bodového ohodnocení“. Soud prvního
stupně „tedy korekci bodového ohodnocení nepovažoval za zvláštní nárok a nárok
byl dle názoru soudu uplatněn řádně a včas“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.11.2009 č.j. 49
Co 112/2008-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle názoru odvolacího soudu jsou skutkové závěry soudu prvního stupně
nepřezkoumatelné, neboť zejména z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, k jakým
skutkovým závěrům ohledně porušení bezpečnostních předpisů žalobkyní dospěl a
„na základě kterých důkazů soud učinil skutková zjištění“ o školení o
bezpečnosti práce, či o nedodržování povinností žalovaným. Nepřezkoumatelný
„pro nedostatek důvodů“ je podle názoru odvolacího soudu rovněž závěr soudu
prvního stupně o neopodstatněnosti námitky promlčení uplatněné žalovaným.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 23.3.2010 č.j. 11 C 40/2006-93
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 142.128,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“ JUDr. Karla
Frimmela. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za škodu způsobenou pracovním
úrazem žalobkyně odpovídá zaměstnavatel (žalovaný), neboť nebylo prokázáno
zaviněné porušení právních předpisů žalobkyní, „naopak bylo prokázáno, že
porušování několika bezpečnostních norem bylo ze strany žalovaného tolerováno a
takto byl udržován protiprávní vztah“. K otázce promlčení uvedl, že, došlo-li k
úrazu dne 7.4.2004, byla-li žaloby podána dne 27.6.2006 a „léčba byla
kontrolním vyšetřením ukončena nejdříve dne 14.3.2007“, „neproběhla promlčecí
doba, která začala běžet dnem, kdy mohlo být právo vykonáno (ukončení léčení)
dle § 100 občanského zákoníku, neproběhla ani objektivní tříletá, ani
subjektivní dvouletá promlčecí doba, jak ji má na mysli ustanovení § 106
občanského zákoníku, od počátku byla žalována celá podstata“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.5.2012 č.j. 49 Co
215/2010-130 ve znění usnesení ze dne 19.6.2012 č.j. 49 Co 215/2010-135
rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 107.732,- Kč, potvrdil, v části, v níž byla žalovanému
uložena povinnost zaplatit žalobkyni 86.728,- Kč jej změnil tak, že žalobu v
tomto rozsahu zamítl a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.697,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Karla Frimmela, že je povinen zaplatit České republice –
Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 498,60 Kč, a že žalobkyně je
povinna zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů
řízení částku 401,40 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o tom, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni pracovním úrazem
ze dne 7.4.2004 v celém rozsahu, na rozdíl od soudu prvního stupně však
dovodil, že „co do dodatečně uplatněné částky (tj. do 86.728,- Kč) je nárok
promlčen“. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně tak, že již nebylo možno
předpokládat jeho další zhoršování a pokračování v léčení, došlo v lednu 2005,
dvouletá promlčecí doba pro uplatnění nároku uplynula v lednu 2007, a jestliže
část nároku ve výši 86.728,- Kč žalobkyně uplatnila „až svým procesním úkonem u
jednání dne 1.10.2007“, je v této části nárok již promlčen. Podle názoru
odvolacího soudu „na tom nic nemění okolnost, že k rozšíření žaloby došlo na
základě znaleckého posudku provedeného až v průběhu řízení před soudem I.
stupně, neboť počátek běhu promlčecí doby se neodvíjí od poznatku poškozeného o
odborném posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových
okolnostech, z nichž lze škodu zjistit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího zamítavého výroku)
podala žalobkyně dovolání. Má za to, že skutečnost, kdy se poškozený dozví o
škodě ve smyslu ustanovení § 106 občanského zákoníku, je třeba vykládat tak, že
„je to požadavek, aby poškozený věděl o druhu škody a o jejím rozsahu, tedy i o
její výši, a to tak určitě, aby mohl svoje právo uplatnit u soudu“. Dovozuje,
že, „pokud by názor odvolacího soudu byl přípustný, znamenalo by to obecně, že
by poškozené subjekty mohly být kráceny na svých právech“. Dovolatelka proto
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že právní názor dovolatelky se „neopírá o žádnou logickou
argumentaci, judikaturu či doktrínu“. Zdůraznil, že s ohledem na ustanovení §
263 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb. okamžik, kdy žalobkyně nabyla znalost
skutkových okolností, z nichž lze zjistit vznik škody a orientačně rozsah
škody, v dané věci „nastal v lednu 2005, tudíž subjektivní promlčecí lhůta
uplynula v lednu 2007“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobkyně
utrpěla dne 7.4.2004 pracovní úraz, kdy při čištění odpadu za chodu okružní
pily došlo k poranění palce a ukazováku pravé ruky. Posudkem ze dne 5.9.2005
vystaveným Klinikou plastické a estetické chirurgie FN u sv. Anny v Brně bylo
hodnoceno bolestné 180 body, ztížení společenského uplatnění 700 body; částky
odpovídající tomuto bodovému hodnocení ve výši 105.000,- Kč spolu s částkou
2.132,- Kč za náklady spojené s léčením žalobkyně uplatnila u soudu dne
27.2.2006. Znaleckým posudkem ze dne 19.3.2007 pořízeným v průběhu tohoto
řízení znalecký ústav – Úrazová nemocnice v Brně hodnotil bolestné 300 body a
ztížení společenského uplatnění 1300 body; žalobkyně vycházejíc z částek
odpovídajících tomuto bodovému ohodnocení ve výši 192.000,- Kč a z náhrady
nákladů spojených s léčením v celkové výši 2.460,- Kč, uplatnila u jednání dne
20.9.2007 rozdíl mezi těmito a dříve uplatněnými částkami ve výši 86.728,- Kč.
Ohledně nově uplatněné částky 86.728,- Kč vznesl žalovaný námitku promlčení. K
ustálení zdravotního stavu žalobkyně „do té míry, že již nebyly předpokládány
další komplikace a korekční operace, došlo ukončením její pracovní neschopnosti
v lednu 2005“ (k ukončení pracovní neschopnosti došlo dne 19.1.2005).
Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, kdy počíná
běh subjektivní promlčecí lhůty v případě uplatněného nároku na náhradu škody
způsobenou pracovním úrazem. V posuzovaném případě se zdravotní stav žalobkyně
po pracovním úrazu, který utrpěla dne 7.4.2004, ustálil v lednu 2005, tedy
ještě za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen – „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl
uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne,
jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém
případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení § 261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na
náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
(§ 194 a § 195) nebo jiné škody na zdraví (§ 187) a nároky na náhradu nákladů
na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající
se však promlčují.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo
mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu
škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda
vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí,
nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti
let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o
škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně)
určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen
objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh
promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit,
jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující,
zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala
(nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu
škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní
a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém
smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je
stanovena pouze subjektivní lhůta. U tohoto typu odpovědnostních vztahů, který
je předmětem řízení i v posuzované věci, je proto bez významu, kdy objektivně
došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem, nebo k onemocnění),
směrodatný je zde subjektivně určený počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby
se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě.
Subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany
poškozeného, odůvodněn je rovněž (a především) povahou práva na náhradu škody
na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se
velmi často projevují) se značným časovým odstupem až v době, kdy by objektivní
promlčecí lhůta počítaná od škodní události (jestliže by byla stanovena) již
dávno skončila. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu dvouleté subjektivní
promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku
na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá,
musí být splněny kumulativně.
Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že při posouzení promlčení je
třeba mít na zřeteli, že celkový nárok na náhradu škody na zdraví se skládá z
několika dílčích nároků (srov. § 193 odst. 1 zák. práce), které jsou podle
ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich
vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. závěry
býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74 k uplatňování ustanovení zákoníku
práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z
povolání, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod
č. 11, str. 56, 57). Tak kupříkladu účelně vynaložené náklady spojené s léčením
ve smyslu ustanovení § 193 odst. 1 písm. c) zák. práce (též ve smyslu
ustanovení § 369 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce)
vznikají tehdy, jakmile jsou vynaloženy; z hlediska promlčení nároku se
poškozený o těchto nákladech dovídá postupně, jakmile je vynaloží (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1981 sp. zn. 6 Cz14/81, uveřejněný ve
Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 26). Odvolacímu soudu
je proto třeba vytknout, že při úvaze o důvodnosti vznesené námitky promlčení
posuzoval uplatněnou částku 86.728,- Kč jako jediný nárok, a že neuvážil, že se
vlastně jedná o součet nově uplatněných částí tří nároků: částky 328,- Kč za
účelně vynaložené náklady spojené s léčením, částky 14.400,- Kč za bolestné a
částky 72.000,- za ztížení společenského uplatnění.
Dílčími nároky, z nichž se skládá celkový nárok na náhradu škody na zdraví
způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání, jsou i nárok na náhradu za
bolest a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. § 193 zák.
práce). Z hlediska naplnění předpokladů vzniku těchto nároků dospěl dovolací
soud již v minulosti k závěru, že ztížení společenského uplatnění vzniká v
době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání
nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za
ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní
stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro
plnění jeho společenských úkolů, a kdy je tedy možné přistoupit k jeho bodovému
ohodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.11.2000
sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 36,
ročník 2001). O škodě spočívající v bolestném a ve ztížení společenského
uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy lze objektivně provést
ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má
poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit.
Poškozenému přitom může vzniknout z původní škodné události (pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání) v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného
zdravotního stavu i další (nový) nárok na náhradu škody (na náhradu za ztížení
společenského uplatnění), který je třeba z hlediska promlčení posuzovat
samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobou a rozdílným
začátkem jejího běhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27.7.1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 159, ročník 1998, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.7.1983, sp.
zn. 1 Cz 23/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9,
ročník 1986).
Názor žalobkyně, že subjektivní vědomost poškozeného vyjádřenou slovním
spojením „dozví o škodě“ je třeba v daném případě vykládat tak, že je to
požadavek, aby poškozený „věděl o škodě a o jejím rozsahu, tedy i o její výši,
a to tak určitě, aby mohl svoje právo uplatnit u soudu“, nelze sdílet. O škodě
spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený zpravidla dozví v
době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda
a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a
kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má poškozený k dispozici,
objektivně provést jeho ohodnocení. Tento okamžik zpravidla nemusí být totožný
s dobou (datem) vyhotovení lékařského posudku, ve kterém bylo ztížení
společenského uplatnění poškozeného bodově ohodnoceno, jestliže již dříve bylo
možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený do té míry, že bylo
zřejmé, zda a v jakém rozsahu ke ztížení společenského uplatnění došlo (srov.
kupř. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005 sp. zn. 21 Cdo
2877/2004). Z tohoto důvodu nelze považovat za významnou skutečnost, na kterou
žalobkyně míří v dovolání, že ztížení společenského uplatnění bylo možné
uplatnit – přestože totéž ztížení společenského uplatnění bylo hodnoceno již
posudkem FN u sv. Anny ze dne 5.9.2005 - až na základě (příznivějšího)
hodnocení provedeného znaleckým posudkem Úrazové nemocnice v Brně, neboť, jak
vyplývá z uvedeného znaleckého posudku a z výpovědi „hlavního zpracovatele“
tohoto posudku MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., je zřejmé, že k ustálení
zdravotního stavu žalobkyně, a tudíž i k možnosti domáhat se nároku na náhradu
za ztížení společenského uplatnění, došlo ukončením její pracovní neschopnosti
v lednu 2005. Z uvedených důvodů lze také sdílet závěr odvolacího soudu, že
„počátek běhu promlčecí lhůty se neodvíjí od poznatků poškozeného o odborném
posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž
lze škodu zjistit“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalovanému nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při
rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
okolnosti případu v projednávané věci odůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o.s.ř.). Tyto náklady, které vznikly žalovanému v
souvislosti se zastoupením advokátem, spočívají v odměně za jeden úkon právní
služby ve výši 4.580,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč [srov. §
7 odst. 1 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů].
Protože advokát JUDr. Pavel Kolacia osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1025,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v
celkové výši 5.905,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného
v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu