21 Cdo 1420/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se

sídlem ve Znojmě, Tovární č. 7, proti žalovanému SYNER Morava, a. s. se sídlem

v Kroměříži, 1. Máje č. 532, IČO 63493675, zastoupenému JUDr. Hanou

Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 11, o opravu a o vydání

potvrzení o zaměstnání a o 213.336,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 187/2005 a sp. zn. 11 C 122/2005, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2009 č.j. 49

Co 422/2006-111, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.3.2009 č.j. 49 Co 422/2006-111 jednak

potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24.8.2006 č.j. 11 C

187/2005-72 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, „kterou se žalobce domáhal

stanovení povinnosti žalovanému doplnit zápočtový list žalobce o délku doby

zaměstnání a o výši průměrného výdělku žalobce“ a ve výroku o nákladech řízení,

a jednak potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28.4.2006 č.j. 6

C 122/2005-108 ve znění opravného usnesení ze dne 22.9.2006 č.j. 122/2005-140,

„ve spojení s doplňujícím rozsudkem“ ze dne 30.6.2006 č.j. 6 C 122/2005-130 ve

výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit

žalobci „částku 213.336,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 15.11.2005 do

zaplacení“ a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti

žalovanému vydat žalobci „potvrzení o zaměstnání dle ust. § 3 nař. vlády č.

108/1994 Sb.“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobce na opravu (doplnění)

údajů v potvrzení o zaměstnání i nárok na vydání potvrzení o zaměstnání

zanikly, neboť, vyzval-li žalobce žalovaného v květnu 1995 k doplnění

chybějících údajů v zápočtovém listě, toto právo žalobce „zaniklo uplynutím

prekluzívní lhůty stanovené v ust. § 60 odst. 4 ve spojení s ust. § 261 odst. 4

zák. práce nejpozději uplynutím tří měsíců od května 1995, tj. v srpnu 1995“,

přičemž žalobce tento svůj nárok uplatnil žalobou podanou u soudu až dne

14.7.2004, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty; a „povinnost vydat žalobci

potvrzení o zaměstnání žalovaný splnil nejpozději v květnu 1995, přičemž právo

žalobce domáhat se plnění řádného (tj. doplnění potvrzení o zaměstnání o údaje

odpovídající požadavkům prováděcího právního předpisu) zaniklo uplynutím výše

uvedené prekluzívní lhůty“. Ohledně nároku na zaplacení částky 213.336,- Kč s

úroky z prodlení, tj. „nároku z odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou

žalobci porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele

zaměstnanci jednajícími jeho jménem“, dospěl odvolací soud – vycházeje z

ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce - k závěru, že žalobce se o vzniku škody

dozvěděl nejpozději dne 5.12.2001, „kdy byl obeznámen s výší přiznaných dávek“,

„věděl též o tom, kdo za tvrzenou škodu odpovídá, neboť nebyl dán jakýkoli

důvod k pochybnostem a totožnosti zaměstnavatelského subjektu a promlčecí doba

k uplatnění nároku na náhradu škody uplynula nejpozději dnem 5.12.2003. Proto,

bylo-li podání v této věci u soudu učiněno až dne 14.7.2004 a uplatnil-li

žalovaný námitku promlčení, tento nárok žalobce v důsledku promlčení zanikl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zejména

namítá, že uplatnění námitky promlčení jeho nároků bylo v rozporu s dobrými

mravy, a soudy obou stupňů ke vznesené námitce neměly přihlédnout. V této

skutečnosti spatřuje také otázku zásadního právního významu, a to, „zda v

pracovněprávních vztazích lze uplatnit námitku promlčení a prekluze i v

případě, pokud takováto vznesená námitka je v rozporu s dobrými mravy“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 o.s.ř.), zabývaje se

otázkou přípustnosti dovolání, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil),

a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní

význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dovolací soud již v minulosti

řešil a zaujal stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo

promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající

k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve

vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky

promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by

bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí

promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na

plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve

srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které

své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v

natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu

právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov.

například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25

Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp.zn.

21 Cdo 740/2009).

Odvolací soud v souladu s výše uvedeným právním názorem postupoval, dovodil-li

v této souvislosti, že „žalobce netvrdil a v řízení ani nevyšly najevo žádné

skutečnosti na straně žalovaného, z nichž by bylo možno usuzovat na jeho

jednání směřující k znemožnění nebo ztížení včasného uplatnění nároku žalobcem,

popřípadě jiné jednání žalovaného odporující dobrým mravům související s

marným uplynutím promlčecí doby“, a že žalobci nic - kromě jeho zavinění –

nebránilo, aby uplatnil svůj nárok na zaplacení částky 213.336,- Kč s úroky z

prodlení vůči žalovanému včas u soudu.

Uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i na marné uplynutí prekluzivní (propadné)

lhůty, která má – na rozdíl od promlčení – za následek zánik práv a povinností

z pracovněprávních vztahů. K zániku práva prekluzí dochází jednak uplynutím

lhůty stanovené v zákoně, jednak tím, že oprávněný účastník ve stanovené lhůtě

své právo neuplatnil zákonem stanoveným způsobem. Soud je povinen v řízení

přihlédnout k zániku práva prekluzí, i když to žádný z účastníků řízení

nenamítal. Proto – jak odvolací soud správně dovodil – zanikly-li nároky

žalobce na opravu údajů v potvrzení o zaměstnání a na vydání řádného potvrzení

o zaměstnání uplynutím prekluzívní lhůty (srov. § 60 odst. 4 a § 261 odst. 4

zák. práce), nelze namítat postup v rozporu s dobrými mravy.

Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání představují pouze - jak vyplývá z

jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) a jak ostatně dovolatel sám namítá –

uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť v

dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a

od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným

tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto [srov.

právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004,

sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení

Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č.

130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné,

Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle

ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť, i když by žalovaný měl

právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1

o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na majetkové poměry žalobce žalovanému toto

právo nepřiznal a žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých

nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 21 Cdo 1420/2010

Datum rozhodnutí: 28.04.2011

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Dobré mravy, Prekluze, Promlčení, Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 263 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 60 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 261 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006

Kategorie rozhodnutí: D