U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Ing. D. Č., zastoupeného JUDr. Zlatou Májovou, advokátkou
se sídlem Olomouc, Krapkova 44, proti žalované I. V., zastoupené Mgr. Janou
Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Mohelnice, Olomoucká 36, o zaplacení
částky 142.963,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově
pod sp. zn. 6 C 216/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 30. srpna 2011, č. j. 17 Co 361/2010-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna
2010, č. j. 6 C 216/2008-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
142.304,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu dlužného
podnájemného a dlužných úhrad za spotřebované energie z podnajatých nebytových
prostor (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 659,20 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 24. února 2007 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 30. srpna 2011, č. j. 17 Co 361/2010-125, potvrdil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen
„o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem
odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů
nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované
ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Dovolací soud zastává názor, že vedle
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – právě takový
dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.)
uplatnila (dovolacími námitkami, že „formální věci vytěsnila ze své paměti pro
samotný provoz podnikatelské činnosti, po neúspěšném soudním řízení u soudu
prvního stupně si však pod tlakem okolností vybavila, že smlouvu s žalobcem
podepisovala, což si patrně ve stresu ze soudního řízení neuvědomila, ale že
tuto smlouvu nemá ve své dispozici, ale že tato smlouva jako zcela důvěryhodný
dokument je uložena na úřadu práce, kde byla povinnou součástí její žádosti o
finanční podporu“). Prostřednictvím námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru,
že podnájemní smlouva, kterou navrhla k důkazu až v odvolacím řízení,
představuje důkaz, jež byl uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace
vyjádřenou v § 205a odst. 1 o.s.ř. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo
činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů
však o takové rozhodnutí jít nemůže. Dané řízení není řízením ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. a je proto ovládáno
zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník
„odbude“ u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech
instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání
provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně
významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit
všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit
všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo
100/2006, uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní
judikatura).
O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu
řízení (§ 5, § 101 a § 118a o.s.ř.) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 119a odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat,
že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není
soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže
potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může
brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do
skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 24 v
sešitě č. 2 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). Ani v těchto případech
však není soud povinen po těchto důkazech tzv. pátrat. Pro závěr, zda
skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a
odst. 1 o.s.ř. nové, je rozhodné, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny
před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo
4419/2008, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení
nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v
rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř., nesmí odvolací soud takový důkaz
(ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto
novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost
právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl
Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 18. června 2009, sp. zn. III. ÚS
190/09). V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod
č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné
apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem
prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v
ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u
odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle
ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. (§ 211a o.s.ř.), že při zjišťování skutkového
stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly
účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213
odst. 3 /nyní odst. 5/ o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům
smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o.s.ř.). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne
9. září 2008, sp. zn.
30 Cdo 1863/2007, a sdílí je i v dané věci. V posuzovaném případě dovolatelka až v odvolacím řízení navrhla provedení
důkazu přečtením „písemné smlouvy o podnájmu nebytových prostor, kterou
uzavřely strany dne 29.7.2005“ (dále jen „podnájemní smlouva“). V dovolání v
této souvislosti mimo jiné uvedla, že podnájemní smlouva v řízení před soudem
prvního stupně „nebyla jako důkaz navržena proto, že si její existenci
nevybavila, a to pro odstup doby, který od uzavírání smluvního vztahu s
žalobcem uplynul“, a že „formální věci vytěsnila ze své paměti pro samotný
provoz podnikatelské činnosti, po neúspěšném soudním řízení u soudu prvního
stupně si však pod tlakem okolností vybavila, že smlouvu s žalobcem
podepisovala“. Dodala, že „u soudů byla sice formálně správně aplikována zásada
koncentrace řízení ovšem způsobem, který je v rozporu s cílem soudního řízení,
konkrétně s právem na spravedlivý soudní proces, a kdy tedy formální aplikace
práva se ocitla v rozporu s účelem této zásady koncentrace řízení“ … „aplikací
této zásady došlo k tomu, že nebyl připuštěn zcela klíčový důkaz, a to písemná
smlouva o podnájmu nebytových prostor, kterou uzavřely sporné strany dne
29.7.2005“. Poukázala rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
jakož i na ustanovení § 1 až § 3 a § 6 o.s.ř. V dané věci účastníci v řízení před soudem prvního stupně opakovaně uváděli, že
neuzavřeli písemnou podnájemní smlouvu, a také proto žádný z nich v této fázi
řízení nenavrhl důkaz přečtením (písemně uzavřené) podnájemní smlouvy. Z uvedeného vyplývá, že podnájemní smlouva je z pohledu § 205a odst. 1 o.s.ř. důkazem novým (nebyla jako důkaz navržena v řízení před soudem prvního stupně),
který zjevně nelze podřadit pod ustanovení § 205a odst. 1 písm. a/ (netýká se
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce /přísedícího/ a ani
obsazení soudu), písm. b/ (dovolatelka jí nesledovala prokázat existenci vad
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), písm. e/
(dovolatelce se před soudem prvního stupně dostalo poučení podle § 119a odst. 1
o.s.ř. – srov. protokol o jednání na č. l. 85-87 spisu) a ani písm. f/ o.s.ř. (zjevně nenastala /nevznikla/ po vyhlášení /vydání/ rozhodnutí soudu prvního
stupně). Zbývá posoudit, zda podnájemní smlouva může být způsobilým odvolacím důvodem z
hledisek vymezených v ustanoveních § 205a odst. 1 písm. c/ nebo d/ o.s.ř. Ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti
meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž toto rozhodnutí spočívá. Nejde však
o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), jestliže pomocí
skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci
zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím
provedeného hodnocení důkazů (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175 v
sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Dovolatelka navrženým důkazem – podnájemní smlouvou, kterou jako důkaz označila
až v odvolacím řízení – nezpochybnila věrohodnost důkazních prostředků, z nichž
soud prvního stupně vyšel při zjišťování skutkového stavu; naopak podnájemní
smlouva měla sloužit k prokázání odlišného skutkového stavu. Na tuto situaci
ovšem ustanovení § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jak vyplývá ze shora
uvedeného – nedopadá. Závěr, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže
zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a
ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86
v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). V dané věci však soud prvního stupně nezaložil své zamítavé rozhodnutí na
závěru, že dovolatelka přítomná při jednání neunesla břemeno tvrzení nebo
břemeno důkazní. Soud prvního stupně dospěl totiž k závěru, že mezi účastníky
byla ústní formou uzavřena smlouva o podnájmu nebytových prostor ve smyslu § 6
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
provedeném zákonem č. 360/2005 Sb., tj. ve znění do 18. října 2005. Proto
nepřicházelo v úvahu poučení dovolatelky podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. a z
tohoto důvodu nelze přípustnost uplatnění citované podnájemní smlouvy v
odvolacím řízení opřít ani o ustanovení § 205a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, pokud
posoudil podnájemní smlouvu jako důkaz, který byl v odvolacím řízení uplatněn v
rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1 o.s.ř.; vzhledem
k citované judikatuře na tom nic nemění ani dovolatelkou zdůrazňovaná zásada
spravedlivého soudního rozhodování, která by měla podle ní převážit nad
formální správností procesního postupu soudu. Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu