29 Odo 100/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně
F. s. r. o., , zastoupené JUDr. O. K., advokátem, , proti žalovanému Ing. J.
S., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. H. K., spol. s r. o., ,
zastoupenému Mgr. J. S., advokátem, , o vyloučení nemovitosti ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 42 Cm 45/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 4 Cmo 91/2004-146, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 4 Cmo
91/2004-146, se zrušuje a věc se vrací odvolacím u soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 4. června 2003, č. j. 42 Cm 45/2002-66, zamítl Krajský soud v
Hradci Králové žalobu, kterou se žalobkyně (F. s. r. o.) domáhala vůči
žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně P. H. K., spol. s r. o.
vyloučení nemovitosti (stavebního objektu na stavební parcele v katastrálním
území S. D.. a obci H. K. zapsaného na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu
v Hradci Králové) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Žalobkyně (jako zástavní dlužnice a pod původním obchodním jménem Z. S.. D.
s. r. o.) uzavřela s Č. h. b. a. s. (dále též jen „banka“) jako zástavní
věřitelkou dne 15. května 1995 smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitostem (včetně sporné nemovitosti) - dále též jen „zástavní smlouva - k
zajištění pohledávky z úvěru, který banka poskytla pozdější úpadkyni ve výši 4
milióny Kč na základě smlouvy o úvěru ze dne 15. května 1995 (dále též jen
„úvěrová smlouva“).
2/ Zástavní právo k nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí.
3/ Správce konkursní podstaty vyzval dne 18. ledna 2002 žalobkyni, aby do 30
dnů vyplatila zajištěnou pohledávku z úvěrové smlouvy (ve výši 9.258.872,02 Kč
nebo aby v téže lhůtě složila cenu zastavené nemovitosti). Výzva byla doručena
žalobkyni 22. ledna 2002.
4/ Správce konkursní podstaty sepsal nemovitost do konkursní podstaty úpadkyně
s poznámkou, že jde o věc ve vlastnictví třetí osoby.
5/ Nemovitost je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnictví žalobkyně.
6/ Žalobkyně podala vylučovací žalobu ve třicetidenní lhůtě určené usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2002, č. j. 45 K 96/99-222,
doručeným jí 28. května 2002.
Na tomto základě soud - cituje ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - uzavřel, že správce konkursní
podstaty postupoval v souladu s tímto ustanovením, že úvěrová i zástavní
smlouva jsou platné, že platně vzniklo zástavní právo a že žalobkyně nenabídla
důkazy o jeho zániku. Soud rovněž vysvětlil, že správce konkursní podstaty má
povinnost postupovat dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV bez ohledu na to, zda se
nositel zajištěné pohledávky do konkursu přihlásil; proto nepokládal za
potřebné hodnotit důkazy provedené k prověření aktivní věcné legitimace
společnosti G. R. k. s. k zajištěné pohledávce.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne
18. května 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud se zabýval žalobkyní vznesenou námitkou promlčení, kterou neměl
za uplatňování nových skutečností a důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.). Dále
uvedl, že však „musel“ umožnit žalované straně reagovat na tuto námitku, a to
i doložením skutečností vyvracejících tvrzené uplynutí promlčecí doby. Z výše
uvedeného (rozuměj v rozsudku odvolacího soudu) a citovaného vyjádření žalované
strany a doložených listin pak podle odvolacího soudu vyplývá, že v důsledku
uznání ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení § 407 odst. 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a pozdější žaloby C R. a.
s. nedošlo k promlčení pohledávek plynoucích z úvěrové smlouvy a tudíž ani ze
zástavní smlouvy (§ 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku -
dále též jen „obč. zák.“). Podstatné pro posuzovanou věc též je - uzavřel
odvolací soud - že souhlas s inkasem musel být v úvěrové smlouvě pozdější
úpadkyní dán při vědomí všech právních důsledků, tedy i uznání dle § 407 odst.
2 obch. zák.
Ono vyjádření žalovaného, jež odvolací soud reprodukuje v odvolání a k němuž
připíná právní argumentaci obsaženou v předchozím odstavce, zahrnuje sdělení,
podle kterého pozdější úpadkyně dne 3. července 1997 uhradila úroky z
poskytnutého úvěru ve výši 5.272,14 Kč, kterážto platba byla provedena z
běžného účtu pozdější úpadkyně na její úvěrový účet u Č. o. b. a. s.. Dále se
uvádí, že tato platba je identifikovatelná jak na běžném tak i na úvěrovém účtu
u data 7. března 1997, když je u ní jednak uvedena zkratka „část. spl.
úv.“ (tj. částečná splátka úvěru) a dále slovo „interest“ (tj. anglicky úrok).
Z toho lze ve smyslu § 407 odst. 2 obch. zák. učinit závěr, že zaplacením úroků
došlo k uznání závazku a že od 7. března 1997 běžela nová promlčecí lhůta,
která by skončila 7. března 2001. Dne 30. ledna 2001 však podala tehdejší
nositelka předmětné pohledávky C. R. a. s. žalobu o zaplacení úroků ke
Krajskému soudu v Hradci Králové, kde tato věc byla vedena pod sp. zn. 34 Cm
41/2001 a kde po prohlášení konkursu bylo řízení přerušeno usnesením z 30.
října 2001.
V napadeném rozsudku se v této souvislosti na stejném místě poznamenává, že
žalovaný uvedené doložil výpisy z obou účtů, kopií žaloby C. R. a. s. a
seznamem přihlášených pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod dle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení
otázek, zda:
1) úhrada úroků z prodlení provedená bankou inkasním způsobem může mít
charakter uznání závazku ve smyslu ustanovení § 407 odst. 2 obch. zák.,
2) podání žaloby o zaplacení dluhu osobou, která není aktivně legitimovaná,
může mít vliv na běh promlčecí lhůty, a
3) to, že správce konkursní podstaty uzná pohledávku za trvání konkursu, má
stejný charakter jako uznání závazku dlužníkem, a zda takové uznání může mít
vliv na běh promlčecí lhůty.
Podle dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že pozdější úpadkyně uzavřela s
Českomoravskou hypoteční bankou dne 15. května 1995 smlouvu o úvěru ve výši 4
milióny Kč, jehož konečná splatnost byla stanovena k 15. květnu 1996, že k
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru byla (mimo jiné zajišťovací instituty)
dne 15. května 1995 uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem byly
nemovitosti ve vlastnictví zástavce Z. S.D., společnosti s ručením omezeným, že
účinky vkladu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly k
16. květnu 1995 a že vlastnicí jedné z těchto nemovitostí (o kterou se vede
tento spor) je v současnosti dovolatelka.
Na tomto skutkovém základě dovolatelka nadále setrvává na názoru, že pohledávka
ze smlouvy o úvěru je promlčena ve smyslu ustanovení § 387 a násl. obch. zák.,
když promlčecí doba uplynula 16. května 2000. Promlčeno je podle dovolatelky i
právo na uspokojení ze zástavy, s tím, že promlčecí doba vzhledem k § 100 odst.
2 obč. zák. opět uplynula 16. května 2000.
V této souvislosti dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
placení úroků na pohledávku z výše uvedené úvěrové smlouvy je možné považovat -
v intencích § 407 odst. 2 obch. zák. - za uznání závazku.
Platbu na úroky prováděla banka inkasním způsobem, k čemuž byl udělen souhlas
pouze ve smlouvě o úvěru; takový postup nelze vykládat jako uznání závazku,
když zde nebyl žádný další projevu vůle ze strany dlužnice.
K žalobě o zaplacení dlužné částky, kterou u Krajského soudu v Hradci Králové
dne 2. února 2001 podala společnost C. R. a. s., dovolatelka uvádí, že s tímto
úkonem nelze spojovat stavění promlčecí lhůty, jelikož žalobkyně nebyla k
podání žaloby aktivně věcně legitimována. Pohledávku totiž již 15. května 2000
postoupila společnosti G. R. k. s. Dovolatelka usuzuje, že tuto vadu nelze
odstranit ani dodáním tzv. žádosti o vymáhání pohledávky, kterou později
předložila společnost C. R. a. s. Jako žalobce by podle dovolatelky měl být
nadále aktivně legitimován věřitel a společnost C. R. a. s. by nejvýše mohla
být zmocněna k zastupování věřitele v soudním řízení. kdyby onen spor
pokračoval, muselo by být řízení zastaveno pro neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že nedostatkem aktivní věcné legitimace se
vůbec nezabýval, naopak dovodil, že podání žaloby jakýmkoli subjektem má za
následek stavění běhu promlčecí doby. Tento výklad je dle dovolatelky
nepřiměřeně extenzivní a rozporný s účelem ustanovení § 402 a násl. obch. zák.,
zejména pak s ustanovením § 405 odst. 1 obch. zák.
A konečně dovolatelka polemizuje s námitkou žalovaného, že pohledávka z úvěrové
smlouvy (a tedy i právo na uspokojení ze zástavy) není promlčena, jelikož ji v
konkursu uznal. Odvolací soud dovolatelka kritizuje za to, že se touto
skutečností nezabýval, ač má pro rozhodnutí zásadní význam a sama na dané téma
uzavírá, že uznání pohledávky správcem konkursní podstaty není totožné s
institutem uznání závazku dlužníkem ve smyslu § 407 obch. zák.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ
uvedený pod písmenem b/ v této věci nejde, takže přichází v úvahu pouze
založení přípustnosti dovolání podle písmene c/.
Důvod připustit dovolání pro řešení otázky označené výše jako číslo 3/
Nejvyšší soud nemá, když na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (i
dovolatelka připouští, že se takto /co do povahy uznání pohledávky správcem
konkursní podstaty/ vymezuje proti námitce žalovaného, kterou se odvolací soud
nezabýval).
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení otázek označených
výše jako číslo 1/ a 2/.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Obecně platí, že bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. srpna 1998, řídí
se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1. září 1998 právní úpravou
účinnou do 31. srpna 1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok)
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy. Právo (nárok) na uspokojení ze
zástavy přitom vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva
oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného
zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §
151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince
2000) a § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31.
srpna 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení § 152 a §
165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a
včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí
dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy -
řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky (srov. k
tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 34/2001 a 24/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.).
Také v posuzovaném případě vzniklo právo na uspokojení ze zástavy v době do
31. srpna 1998 (úvěr měl být splacen do 15. května 1996).
Smlouva o úvěru je tzv. absolutním obchodním závazkovým vztahem (srov. § 261
odst. 3 písm. d/ obch. zák. ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy)
a nároky z ní vzešlé se proto promlčují ve čtyřleté promlčecí době podle § 397
obch. zák. (jde o dobu, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení).
Promlčení zástavního práva se však v posuzované věci i tak řídí občanským
zákoníkem, jenž toto promlčení připouští (ustanovení § 100 odst. 2 věty první
obč. zák. je nevylučuje). Obecná promlčecí doba zástavního práva (podle právní
úpravy ve znění účinném do 31. srpna 1998) je tříletá a běží ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy (§ 101 obč. zák.). Podle ustanovení § 100 odst.
2 věty třetí obč. zák. dále platí, že zástavní práva se nepromlčují dříve než
zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle
ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 občanského zákoníku, zástavní právo není
promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v
takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí
doby zajištěné pohledávky (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 95).
Výklad podávaný soudní praxí je dále jednotný v závěru, že námitku promlčení
vznesenou dlužníkem až v odvolacím řízení nelze samu o sobě považovat za
uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř., při
posuzování její důvodnosti však nelze přihlédnout k nepřípustně uplatněným
novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, § 211a o. s. ř.), jsou-li s ní spojeny
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, k námitce promlčení vznesené
až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze
přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly
zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě
důkazů navržených před soudem prvního stupně, že právo je skutečně promlčeno.
Podle ustanovení § 211a o. s. ř. ovšem platí, že jiní účastníci řízení než
odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a
nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a
odst. 1.
V posuzované věci byl oním „jiným účastníkem řízení než odvolatel“ žalovaný
správce konkursní podstaty úpadkyně. Závěr odvolacího soudu, podle kterého v
situaci, kdy se musel zabývat námitkou promlčení vznesenou odvolatelem v
odvolacím řízení, „musel“ umožnit žalované straně reagovat na tuto námitku, a
to i doložením skutečností vyvracejících tvrzené uplynutí promlčecí doby, je z
pohledu ustanovení § 211a o. s. ř. neúplný a ve stávající podobě
nepřezkoumatelný. Není z něj totiž patrno, kterou z podmínek obsaženou v
ustanovení § 211a o. s. ř. pokládal za splněnou (na základě čeho se zabýval
skutečnostmi nebo důkazy, které nebyly uplatněny žalovaným před soudem prvního
stupně).
Nejvyšší soud připomíná, že řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV
je sporem vyvolaným konkursem, takže v intencích § 118b o. s. ř. podléhá tzv.
zákonné koncentraci řízení. U těchto sporů jako pravidlo platí, že účastníci
mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k
později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží (§ 118b odst. 1 věta
první o. s. ř.). Omezený okruh výjimek z tohoto pravidla pak formuluje
ustanovení § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. Od účastníků řízení, jež
podléhají zákonné koncentraci ve smyslu § 118b o. s. ř., se očekává, že do
skončení prvního jednání, které se v těchto věcech konalo, soudu sdělí všechny
právně významné skutečnosti a nabídnou všechny právně významné důkazy, včetně
těch, jimiž předejdou námitkám, které druhá strana sporu může v řízení
uplatnit, aniž by porušila omezení kladená na ni ustanovením § 118b věty první
o. s. ř.
Z hlediska možného uplatnění nových skutečností nebo důkazů druhou stranou
sporu pak není po obsahové stránce žádného rozdílu mezi tím, zda účastník
řízení vznese námitku promlčení, se kterou nejsou spojeny nové skutečnosti
nebo důkazy, při druhém jednání před soudem prvního stupně nebo až v odvolacím
řízení.
Odvolací soud neuvedl, o které z ustanovení, jež mu v režimu neúplné apelace
dovolují přihlédnout v odvolacím řízení k novým skutečnostem a důkazům, opřel
svůj závěr, o přípustnosti nových skutečností a důkazů, jež žalovaný uplatnil v
odvolacím řízení jako obranu proti námitce promlčení. Právní posouzení je
tudíž v daném ohledu neúplné a proto i nesprávné.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího
řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6
o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že formulace skutkových závěrů,
jež se činí na základě důkazů nabídnutých soudu v odvolacím řízení, by se měla
opírat o důkazy, které odvolací soud provedl nebo o nesporná skutková tvrzení
účastníků. V situaci, kdy podle obsahu spisu při odvolacím jednání nebyly
prováděny žádné důkazy, totiž skutkové závěry založené na „vyjádření žalované
strany a doložených listinách“ vyznívají poněkud zvláštně.
Odvolací soud rovněž nepomine, že závěr, podle něhož společnost C. R. a. s.
dříve podala žalobu ohledně nároků vzešlých z úvěrové smlouvy, může mít pro
posouzení otázek souvisejících s promlčením těchto nároků nebo zástavního práva
význam jen tehdy, bude-li po skutkové stránce postaveno najisto, že uvedená
společnost je vskutku věřitelkou z úvěrové smlouvy (platností změn v osobách
věřitelů se po skutkové a právní stránce zatím v řízení nikdo nezabýval).
Úvahy o souhlasu s inkasem rovněž nelze činit (co do posouzení, zda jde o úkon
dlužníka, se kterým se následně pojí uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 2
obč. zák.), aniž by odvolací soud v rovině právní pojmenoval, o jaké ujednání
jde.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu