30 Cdo 1863/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. U. H., o zaplacení
částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn.
5 C 282/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočce ve Zlíně ze dne 19. září 2006, č.j. 59 Co 110/2006-116, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou Okresnímu soudu v Uherském
Hradišti dne 5.10.2004, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí
70.000,- Kč. K odůvodnění uvedla, že v době, kdy se ucházela o přijetí do
Domova - penzionu
pro důchodce v U. H., složila dne 12.11.1996 na účet žalovaného částku 70.000,-
Kč, čímž bylo podmíněno jednak uzavření nájemní smlouvy mezi ní a žalovaným o
trvalém užívání obytné místnosti s příslušenstvím v uvedeném Domově, jednak
její přijetí do tohoto zařízení. Ačkoli ostatní nájemníci podepsali za
obdobných podmínek darovací smlouvy s žalovaným, žalobkyně s ním žádnou takovou
smlouvu neuzavřela. Proto opakovaně žádala o vrácení předmětné částky, ale vždy
bezvýsledně.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č.j.
5 C 282/2004-29, žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně
vycházel
ze zjištění, že dne 12.11.1996, kdy žalobkyně složila na účet žalovaného částku
70.000,- Kč, uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu obytných místností a jejich
vybavení v zařízení určeném k trvalému bydlení, kdy žalovaný je pronajímatelem
a žalobkyně nájemcem a předmětem nájmu jsou obytné místnosti označené číslem
302 v domě č.p. 1243 v U. H. na ulici K. Mezi účastníky byla současně uzavřena
dohoda, podle níž se žalovaný zavázal uzavřít s žalobkyní uvedenou nájemní
smlouvu a žalobkyně se zavázala uhradit žalovanému 70.000,- Kč, přičemž oba
účastníci své závazky splnili. Soud prvního stupně dovodil, že uvedený smluvní
vztah účastníků byl založen na základě nepojmenované ústní smlouvy podle
ustanovení § 51 obč. zák., která byla naplněna jejich konkludentním jednáním, a
tudíž tuto smlouvu nelze považovat za neplatnou. Soud prvního stupně neshledal
ani důvodnou námitku žalobkyně, že by smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými
mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když
rozhodl, že žalovaný je povinen v zákonné lhůtě zaplatit žalobkyni částku
70.000,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni
náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.600,- Kč (výrok II.) a Českému
státu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že označená
nepojmenovaná smlouva uzavřená podle ustanovení § 51 obč. zák., obsahující
ujednání mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 12.11.1996, je absolutně neplatná
dle ustanovení
§ 39 obč. zák., neboť svým účelem obchází zákon o sociálním zabezpečení.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že stát v rámci sociální péče zabezpečuje
pomoc občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku
nebo kteří
bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo
nepříznivé životní poměry, a její výkon svěřuje do samostatné působnosti obcí
(§ 73 zákona č. 140/1994 Sb., o sociálním zabezpečení, § 76 odst. 2 vyhlášky č.
182/1991 Sb., kterou se zákon provádí). Dům - penzion pro důchodce je jedním z
druhů ústavů sociální péče a jeho účel je dán od počátku zřízení. Žalovanému
náleží zákonem dané právo rozhodovat o přijetí do tohoto ústavu a vydávat
rozhodnutí ve správním řízení dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. č.
114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, přičemž proti
těmto rozhodnutím lze podat odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR.
Podmínky při stanovení naléhavosti pořadí pro umístění do ústavu jsou zákonem
taxativně stanoveny (§ 76 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 182/1991 Sb.). Pobyt
žadatele v domově – penzionu pro důchodce nemůže být založen na nájemní
smlouvě, neboť tu nejde o nájemní vztah upravený v ustanoveních § 685 a násl.
obč. zák. Úhrada za pobyt v domovech – penzionech pro důchodce je upravena v
ustanovení § 10 a násl. vyhlášky č. 82/1993 Sb.
Žalovaný - M. ú. U. H., odbor sociálních služeb a zdravotnictví, vydal dne
17.6.1997 rozhodnutí, kterým na základě schválení Městské rady rozhodl kladně o
žádosti žalované o přijetí do Domova - penzionu pro důchodce. V odůvodnění
uvedl, že žalovaná splňuje stanovené podmínky a v ústavu, do kterého žádá o
umístění, je volné místo. Tvrzení žalovaného, že předmětný Domov - penzion pro
důchodce se stal ústavem sociální péče až od roku 2000, považoval odvolací soud
vzhledem k uvedenému rozhodnutí za nevěrohodné a účelové. Uzavření
nepojmenované smlouvy se žalovanou nemohlo způsobit její přijetí do ústavu
sociální péče a žalovaná zaplatila částku 70.000,- Kč na účet žalovaného bez
jakéhokoli zákonného důvodu.
Odvolací soud uzavřel, že pokud byla nepojmenovaná smlouva od počátku
absolutně neplatná, nebyl dán důvod k plnění žalobkyně, přičemž na základě
tohoto plnění se žalovaný bezdůvodně obohatil, a je proto ve smyslu ustanovení
§ 451 odst. 1, 2 obč. zák. povinen vydat žalobkyni předmět bezdůvodného
obohacení v rozsahu jejího plnění ve výši 70.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení
§ 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud
nevzal
v úvahu skutečnost, že v letech 1994 až 2000 nebyl předmětný penzion ústavem
sociální péče a pravidla pro přijímání do tohoto druhu právnických osob se tedy
na něj nemohla vůbec vztahovat, když se ve sporné době vůbec o právnickou osobu
nejednalo. Jako právnická osoba - příspěvková organizace byl penzion zřízen až
v roce 2000.
Do okamžiku zřízení příspěvkové organizace se jednalo pouze o tzv. zálohovou
organizaci M. U. H. Dále dovolatel uvádí, že rozhodnutí ze dne 17.6.1997, na
základě kterého byla žalobkyně do penzionu přijata, bylo zrušeno, stejně jako
všechna ostatní rozhodnutí o přijetí, jako výsledek kontroly provedené Okresním
úřadem U. H. ve dnech 30.11., 2.12. a 3.12.1999. Žalobkyně byla do Penzionu,
příspěvkové organizace, přijata 10.4.2000 po zřízení této právnické osoby.
Dovolatel rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.9.2002,
sp. zn. 20 Co 189/2001, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního
stupně v obdobné věci žalujících manželů na vrácení částky 150.000,- Kč po
žalovaném s odůvodněním, že pokud objekt sloužil jako domov - penzion pro
důchodce, nikoli jako ústav sociální péče, bylo zcela v pravomoci žalovaného,
jak si upraví podmínky pro přijímání. Žalovaný navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o
odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu
v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaný
nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím,
že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle
názoru žalovaného pro posouzení věci významné s tím, že odvolací soud
nepřihlédl ke skutečnosti tvrzené žalovaným, že v letech 1994 až 2000 nebyl
předmětný penzion ústavem sociální péče. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(srov. § 213 odst.1 o.s.ř.). Současně však musí být přihlédnuto k tomu, že
odvolací řízení ve věcech bezdůvodného obohacení je ovládáno zásadou tzv.
neúplné apelace; znamená to mimo jiné, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v
případech uvedených v ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř., že jiní účastníci než
odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v
ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li
pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř.
(§ 211a o. s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží
ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s
ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. (§ 213 odst. 5 o.s.ř.), a že k
přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když
byly uplatněny (§ 212a odst.5 o.s.ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod číslem 18, ročník 2005].
Za řízení před soudem prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - žádný z
účastníků netvrdil, že v letech 1994 až 2000 nebyl Domov - penzion pro důchodce
v U. H., ústavem sociální péče. Odvolatel (tj. žalobce) však v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně a ani za odvolacího řízení žádné nové skutečnosti
ani důkazy neuvedl; nové skutečnosti nebo důkazy nebyli proto oprávněni uvádět
ani ostatní účastníci (tj. žalovaný), neboť výjimka ze zákazu uplatňování
skutkových a důkazních novot podle ustanovení § 205a odst.1 písm.d) o.s. ř. se
ve smyslu ustanovení § 211a o.s.ř. uplatní jen tehdy, jestliže tak učinil i
odvolatel.
Žalovaný - jak vyplývá z písemného vyjádření k odvolání ze dne 4.11.2005, č. l.
spisu 47 až 49 - za odvolacího řízení uvedl, že „do 1.5.2000 měl Penzion
charakter a postavení domu s byty, nikoli ústavu sociální péče. Charakter
ústavu sociální péče Penzion získal až na základě rozhodnutí zastupitelstva M.
U. H., kterým byla zřízena příspěvková organizace Penzion.“ Z uvedeného je
nepochybné, že tato nová skutečnost, která byla významná pro skutkový závěr o
věci a tím i pro posouzení z hlediska hmotného práva, byla žalovaným uplatněna
v rozporu s ustanovením § 211a o. s. ř. Odvolací soud proto k ní nemohl
přihlížet.
Dle ustanovení § 241a odst. 4 v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. § 243a
odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo
nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před
soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).
Jestliže žalovaný v dovolání tvrdí, že rozhodnutí ze dne 17.6.1997, na základě
kterého byla žalobkyně do penzionu přijata, bylo zrušeno, a z obsahu spisu se
podává, že uvedenou skutečnost neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně
nebo v odvolacím řízení, k takto nově uvedené skutečnosti nemohl dovolací soud
z důvodů výše uvedených při svém rozhodování přihlédnout.
Ve smyslu shora uvedeného nelze považovat odkaz žalovaného na označený rozsudek
Krajského soudu v Brně za přiléhavý.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože
zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaný jako neúspěšný účastník
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, která měla v dovolacím
řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v
souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu