29 Cdo 1319/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně Investiční společnost podnikatelů, a. s. v likvidaci, se sídlem v
Plzni, Americká 49, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 49241516, zastoupené
Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše
1844/28, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Ing. O. B., zastoupenému JUDr. Milošem
Vostrovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 667/42, PSČ 120 00, 2)
M. R. a 3) Ing. M. K., CSc., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Holešínským,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, PSČ 130 00, o zaplacení
575.690.430,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 42 Cm 107/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 14 Cmo 76/2011-541, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 14 Cmo
76/2011-541, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 42 Cm 107/2001-345, Krajský soud v Plzni
uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku
575.690.430,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% od 25. května 2004 do
zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do části úroků z prodlení (výrok II.), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a poplatkové povinnosti žalovaných
(výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu
zamítl, a ve výroku IV. tak, že se žalovaným povinnost zaplatit soudní poplatek
2.000.000 Kč neukládá (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením
ze dne 30. dubna 2007, č. j. 14 Cmo 431/2006-160, zrušil rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. května 2006, č. j. 42 Cm 107/2001-122, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně se domáhá zaplacení 575.690.430,48 Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody, jíž měli žalovaní jakožto členové představenstva žalobkyně
způsobit porušením svých povinností v období před rokem 2000.
2) Žalobu žalobkyně doplnila podáním doručeným soudu dne 7. července 2008.
3) Soud prvního stupně neshledal námitku promlčení, vznesenou druhým
žalovaným, důvodnou, maje za to, že podáním žalobkyně ze dne 3. července 2008
(doručeným soudu 7. července 2008), nebyl uplatněn nový nárok.
Odvolací soud se „předně zabýval námitkou promlčení, která na straně žalované
zazněla, a shledal ji důvodnou“. Nárok žalobkyně z titulu ručení podle § 194
odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) byl
podle odvolacího soudu „řádně uplatněn až v doplnění (fakticky změně) žaloby
došlé soudu 7. července 2008“. Zmínku v bodě V. žaloby o osobním ručení
žalovaných za odpovědnost k náhradě škody a citaci části první věty § 194 odst.
6 obch. zák. v bodě VI. žaloby nelze považovat za řádné uplatnění nároku.
Žaloba podle odvolacího soudu postrádá vylíčení skutkových okolností, z nichž
byl nárok z titulu ručení vůči žalovaným vyvozován. K tomu došlo až v doplnění
žaloby. Teprve zde je uvedeno, že podílníkům podílového fondu se zmenšil jejich
majetek v podílovém fondu, což představuje škodu, jejíž náhradu by byla povinna
poskytnout sama žalobkyně, která je však v platební neschopnosti a není schopna
škodu uhradit. Proto je „škoda“ uplatněna vůči žalovaným z titulu ručení podle
§ 194 odst. 6 obch. zák. Nárok specifikovaný v doplnění žaloby tak byl uplatněn
až po marném uplynutí promlčecí doby podle § 397 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [uplatňujíc
tak dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a navrhuje,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolatelka považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, podle něhož je její
nárok promlčen, neboť byl uplatněn až podáním ze dne 3. července 2008. Tak tomu
ovšem není. Označeným podáním dovolatelka toliko reagovala na poučení, které jí
v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl soud prvního stupně. Šlo pouze
o „zpřesnění“ žaloby, nikoliv její změnu. S ohledem na závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005,
uveřejněném pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 65/2008“; označené rozhodnutí je veřejnosti dostupné, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových
stránkách Nejvyššího soudu), dovolatelka doplnila skutková tvrzení o její
platební neschopnost.
Dovolatelka poukazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března
2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, podle kterých doplnění dalších relevantní
skutečnosti není změnou žaloby, a dále na rozsudek ze dne 5. září 2002, sp. zn.
21 Cdo 1440/2001, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že hmotněprávní i
procesněprávní účinky nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně
odstraněny, působí od jejího podání.
Nárok na náhradu škody byl podle názoru dovolatelky jednoznačně vymezen již
žalobou. Otázka právní kvalifikace není v tomto směru významná.
Druhý a třetí žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Poukazují na to, že v žalobě spatřovala žalobkyně protiprávní jednání výlučně v
postoupení pohledávek za nižší než nominální hodnotu, naproti tomu v doplnění
žaloby uvádí, že žalovaní porušili své povinnosti tím, že pohledávky nevymáhali
včas a dostatečným způsobem. Doplněním žaloby tak žalobkyně změnila skutek, z
něhož uplatněný nárok dovozuje. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se
podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Pro posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení podle §
402 obch. zák. v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak přestává běžet
promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností
(skutkového děje) bylo toto právo uplatněno v žalobě nebo v jiném úkonu, který
se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v již zahájeném
řízení, včetně změny žaloby. Pro otázku promlčení práva není rozhodující jeho
odlišná právní kvalifikace, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě.
Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu;
žalobce nemusí uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není
soud jeho právním názorem vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008).
Současně platí, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se
žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě
stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v
případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a
stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu
věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
A konečně se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že účinky
(hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady
byly odstraněny dodatečně, působí již od jeho podání. To platí i pro stavení
běhu promlčecí doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002,
sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp.
zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp.
zn. 25 Cdo 1915/2014).
V projednávané věci dovolatelka uplatnila žalobou doručenou soudu prvního
stupně dne 4. června 2001 právo na zaplacení 575.690.430,48 Kč. Skutkově svůj
nárok vymezila tak, že uplatněná částka představuje škodu, která vznikla na
majetku Podnikatelského tržního podílového fondu (dále jen „podílový fond“),
obhospodařovaného dovolatelkou (investiční společností), v důsledku porušení
povinností žalovaných jakožto členů představenstva dovolatelky. Žalovaní měli
porušit své povinnosti tím, že postoupili pohledávky patřící do majetku
podílového fondu za společností KOVOPETROL, akciová společnost (dále jen
„KOVOPETROL“), která byla jediným akcionářem dovolatelky, a to za cenu výrazně
nižší než činí nominální hodnota pohledávek. Rozdíl mezi úplatou za postoupení
pohledávek a nominální výší pohledávek v celkové výši 575.690.430,48 Kč
představuje způsobenou škodu. Mezi jiným dovolatelka v žalobě žalovaným vytýká,
že dali přednost zájmům jediného akcionáře (společnosti KOVOPETROL) před
„příslušnými kogentními ustanoveními obchodního zákoníku, zákona o investičních
fondech a investičních společnostech a zákona o cenných papírech“, přičemž
zájmem společnosti KOVOPETROL bylo (podle tvrzení uvedených v žalobě) posléze
postoupené pohledávky „co nejdelší dobu účinně nevymáhat, tzn. nečinnost
žalobce jako věřitele, a snížit tržní hodnotu těchto pohledávek“.
Na základě poučení soudu prvního stupně, poskytnutého podle § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. při ústním jednání dne 16. dubna 2008 (viz protokol o ústním jednání
na č. l. 202 až 204 spisu) dovolatelka doručila soudu dne 7. července 2008
podání označené jako doplnění žaloby. V něm – mimo jiné – uvádí, že porušení
povinností žalovanými spočívá v tom, že nevymáhali pohledávky za společností
KOVOPETROL v době, kdy byly splatné a kdy společnost KOVOPETROL měla dostatečný
majetek k jejich uhrazení.
Jakkoliv lze odvolacímu soudu přisvědčit, že dovolatelka neuvedla již v žalobě
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a soud prvního stupně proto
správně postupoval podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., závěr odvolacího soudu,
podle kterého byl podáním dovolatelky doručeným soudu dne 7. července 2008
uplatněn jiný nárok, než v žalobě, není správný.
Zůstávají-li účinky žaloby, včetně stavení běhu promlčecí doby, zachovány i
tehdy, trpí-li původní žaloba vadami, které brání pokračování řízení, jestliže
žalobce tyto vady odstraní (ať už sám či z podnětu soudu – srov. § 43 o. s.
ř.), platí tím spíše, že (hmotněprávní i procesněprávní) účinky žaloby
zůstávají zachovány i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoliv neobsahuje
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné
skutečnosti v průběhu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Tak tomu bylo i v projednávané věci. Na tom nic nemění ani skutečnost, že
dovolatelka teprve po poučení soudu doplnila skutková tvrzení tak, aby na
jejich základě bylo možno posoudit ručení žalovaných za závazky dovolatelky v
souladu s § 194 odst. 6 obch. zák. a závěry formulovanými Nejvyšším soudem
např. v R 65/2008. Doplněním těchto skutečností nebyl uplatněn nový (jiný)
nárok.
Přisvědčit nelze ani druhému a třetímu žalovanému, že se dovolatelka v žalobě
domáhá nároku na základě jiných skutkových tvrzení, než v doplnění žaloby.
Námitka, podle níž dovolatelka v žalobě spatřuje porušení povinností žalovanými
„výlučně v postoupení pohledávek za nižší než nominální hodnotu“, neodpovídá
obsahu spisu. Jak Nejvyšší soud popsal výše, obsahuje již žaloba tvrzení, podle
něhož žalovaní porušili své povinnosti i tím, že posléze postoupené pohledávky
včas a řádně nevymáhali (srov. zejm. č. l. 6 spisu).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že podání dovolatelky ze dne 3. července 2008 není
změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť dovolatelka jím pouze doplnila
skutková tvrzení v souladu s poučením soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1
o. s. ř. a v souladu s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., aniž by došlo ke změně
skutkového stavu, na jehož základě se domáhá zaplacení žalobou uplatněné
částky.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné. Nejvyšší soud proto
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.
zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu