27 Cdo 3329/2023-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 66254108, jako insolvenční správkyně dlužnice Příbramská uzenina a. s., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 45147744, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalovanému Václavu Mezerovi, bytem v Klukách 28, PSČ 398 19, zastoupenému Mgr. Tomášem Holubcem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Úvalská 774/13, PSČ 100 00, o zaplacení 53.342.103,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 39 Cm 14/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 4 Cmo 102/2022-196, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 79.811,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
[1] Žalobou ze dne 12. 12. 2017 se žalobkyně jako insolvenční správkyně společnosti Příbramská uzenina a. s. (dále též jen „dlužnice“) domáhá po žalovaném zaplacení celkem 53.342.103,06 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Tu měl žalovaný dlužnici jako její místopředseda představenstva způsobit tím, že dne 17. 12. 2013 na valné hromadě společnosti MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, identifikační číslo osoby 61675393 (dále též jen „společnost“), jejíž společnicí je mj. dlužnice, za dlužnici hlasoval pro zvýšení základního kapitálu společnosti o 51.829.000 Kč, převzal závazek ke zvýšení základního kapitálu a uzavřel dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek, aniž by došlo k přiměřenému navýšení podílu dlužnice ve společnosti.
Tím porušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a způsobil dlužnici škodu spočívající v nemožnosti vymáhat pohledávky za společností ve výši 51.829.000 Kč. Podáním ze dne 6. 12. 2019 žalobkyně rozšířila žalobu o částku 1.512.986,30 Kč představující škodu v úrokových rozdílech, neboť žalovaný za dlužnici uzavřel smlouvy o půjčkách poskytnutých Zdeňkem Mezerou (dále též jen „Z. M.“) s úrokovou sazbou ve výši „7 %“, aby poskytnuté peníze, jednaje za dlužnici, dále půjčil společnosti za úrokovou sazbu pouze ve výši „4,4 %“.
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č.
j. 39 Cm 14/2021-122, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Odvolací soud své rozhodnutí mj. postavil na závěru, podle něhož v důsledku jednání žalovaného popsaného v žalobě dlužnici nevznikla škoda ve výši 51.829.000 Kč.
[6] Tento závěr, který dovolatelka v dovolání (také) napadá, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle něhož škodou je újma, která nastala (projevila se) v majetkové sféře poškozeného (věřitele), spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1818/2020, a v něm uvedenou judikaturu).
[7] Škoda měla podle dovolatelky spočívat v tom, že zánikem pohledávky za společností v celkové výši 51.829.000 Kč na základě dohody o zápočtu dlužnice ztratila možnost tuto pohledávku vymáhat, aniž by za to obdržela přiměřené protiplnění.
[8] Dovolatelka však sama před soudy tvrdila (a tato skutečnost vyplývá též z dále citovaných soudních rozhodnutí uveřejněných v insolvenčním rejstříku), že (pravomocným) rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 66 ICm 897/2015-145 (KSPH 66 INS 1293/2014), potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 66 ICm 897/2015, 101 VSPH 740/2017-210 (KSPH 66 INS 1293/2014), byly úkony dlužnice vůči společnosti, a to rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu peněžitým vkladem o částku 51.829.000 Kč učiněné na valné hromadě společnosti konané dne 17. 12. 2013, převzetí závazku ke zvýšení vkladu do základního kapitálu společnosti a dohoda ze dne 17. 12. 2013 uzavřená mezi dlužnicí a společností o započtení vzájemných pohledávek ve výši 51.829.000 Kč, prohlášeny vůči věřitelům přihlášeným v insolvenčním řízení dlužnice za neúčinné.
[9] V rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 ICdo 4/2019, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož za situace, kdy dojde k vyslovení neúčinnosti započtení v odpůrčím sporu, dochází k „oživení“ pohledávek použitých pro započtení, byť pouze v rámci insolvenčního řízení a po dobu jeho trvání. Stranám tak nevzniká právo na žádné vzájemné plnění, „pouze“ mohou opět uplatnit své pohledávky.
[10] Jelikož dovolatelka mohla v důsledku insolvenčním soudem prohlášené neúčinnosti dohody o započtení tvrzenou pohledávku dlužnice za společností ve výši 51.829.000 Kč vymáhat, což ostatně učinila podáním přihlášky v insolvenčním řízení vedeném se společností [srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 66 ICm 1210/2016, 102 VSPH 891/2018-70 (KSPH 66 INS 11458/2014), uveřejněný v insolvenčním rejstříku], nelze o tvrzené škodě uvažovat.
[11] Nevznikla-li dlužnici jednáním žalovaného tvrzená škoda, není dovolání přípustné ani k řešení v něm otevřených otázek týkajících se porušení povinnosti žalovaného jednat s péčí řádného hospodáře. Řešení těchto otázek se totiž nemůže projevit v poměrech dovolatelky (není způsobilé přivodit dovolatelce příznivější rozhodnutí ve věci), a nelze tak jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
[12] Dovolání není přípustné ani pro otázku výkladu § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Ustanovení § 99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka k takové újmě žádná konkrétní tvrzení neuvedla.
[13] Dovolatelka v dovolání zpochybňuje též závěr odvolacího soudu, podle něhož je právo na náhradu škody ve výši 1.512.986,30 Kč, o něž dovolatelka rozšířila žalobu podáním ze dne 6. 12. 2019, promlčeno. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
[14] Je tomu tak proto, že i přes vyjádřený nesouhlas s tímto závěrem dovolatelka neformuluje konkrétní právní otázku, kterou má dovolací soud vyřešit, a nevymezuje žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o.
s. ř. či jeho části [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (k významu a smyslu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejména odst. 32 až 35 označeného stanoviska)].
[15] Nedostatek vymezení přípustnosti (části) dovolání přitom již nelze odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání (v této části dovolání) pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost (této části) dovolání.
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.