27 Cdo 351/2023-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně I. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalovaným 1) V. N., narozené XY, bytem XY, a 2) I. L., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Budilem, advokátem, se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova 1964, PSČ 258 01, o zaplacení 3.600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 45/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 12 Cmo 92/2022-466, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.830 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 11. 12. 2017 se žalobkyně domáhá zaplacení 3.600.000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené splátky kupní ceny za převod 15 akcií na jméno v listinné podobě, č. 46–60, o jmenovité hodnotě 500.000 Kč, společnosti W.T.I.C. a. s. (dnes SORETA Group, a. s., dále jen „společnost“ a „akcie“), na základě smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 5. 8. 2011, uzavřené mezi žalobkyní jako převodkyní a první žalovanou jako nabyvatelkou (dále jen „smlouva“). Druhý žalovaný převzal ručitelský závazek za veškeré závazky první žalované vyplývající ze smlouvy.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 55 Cm 45/2018-331, uložil oběma žalovaným zaplatit žalobkyni 3.600.000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] První čtyři otázky nečiní dovolání přípustným již proto, že jimi dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů, majíce za to, že odvolací soud měl na základě hodnocení důkazů přijmout odlišné skutkové závěry (totiž že akcie nebyly v době jejich předání opatřeny rubopisem). Brojí tak toliko (nepřípustně – viz § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.) proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (jak přiléhavě namítá žalobkyně), aniž by přitom otevírali otázku výkladu a aplikace § 132 o. s. ř. a aniž by k této otázce vymezili, který z předpokladů přípustnosti dovolání předvídaných ustanovením § 237 o. s. ř. je naplněn.
[6] Lze dodat, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s § 132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010), podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížejíce ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Důkazy hodnotily jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominuly a pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložily, ze kterých provedených důkazů vycházely a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodily skutkový závěr o tom, že akcie byly při jejich převodu ze žalobkyně na první žalovanou opatřeny rubopisem.
[7] Jestliže odvolací soud respektoval pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu).
[8] Za těchto okolností ponechává Nejvyšší soud stranou, zda v situaci, kdy si strany výslovně sjednaly splatnost třetí splátky kupní ceny (bez dalšího) konkrétním datem a kdy první žalovaná od smlouvy neodstoupila (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 7), je otázka, zda akcie byly v době jejich převodu opatřeny rubopisem (tedy zda žalobkyně splnila jednu z povinností převzatých smlouvou), významná pro posouzení důvodnosti žaloby.
[9] Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka přenesení důkazního břemene „u soukromoprávní listiny … na účastníka řízení, v jehož prospěch tato listina není“, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé totiž pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
[10] Odvolací soud přitom tuto otázku neřešil (a nemohl ji tak ani zodpovědět způsobem odporujícím ustálené judikatuře Nejvyššího soudu). Ohledně důkazního břemene a soukromoprávní listiny odvolací soud učinil jediný závěr, podle kterého dovolatelé neunesli důkazní břemeno ohledně pravosti jimi předložených listin, o nichž tvrdili, že jsou originály akcií, které měly být převedeny na základě smlouvy. Svůj závěr pečlivě a logicky odůvodnil. Šlo přitom o listiny, z nichž dovozovali pro sebe příznivé důsledky právě dovolatelé.
Druhý závěr ohledně důkazního břemene dovolatelů pak odvolací soud učinil ve vztahu k notářským zápisům předloženým žalobkyní (z nichž se podává, že dovolatelé v letech následujících po uzavření smlouvy vystupovali jako akcionáři společnosti a prokazovali se akciemi na jejich jméno); ohledně těchto zápisů (jakožto veřejných listin) odvolací soud konstatoval, že se dovolatelům „nepodařilo zpochybnit“ pravdivost jejich obsahu (k dokazování veřejnými listinami srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] Dovolatelé v dovolání navrhují odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.