ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v
Brně – Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému
Ing. R. L., zastoupenému JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Údolní 61, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 18/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2009, č. j. 7 Cmo
321/2008-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2009, č. j. 42 Cm
18/2004-78, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze
dne 2. prosince 2003, č. j. 42 Sm 530/2003-4, jímž uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 1. března 2001 do zaplacení a
náklady řízení. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 28 odst. 1 a 2, § 48
odst. 1, § 75, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„ směnečný zákon“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že listina
předložená žalobcem splňuje veškeré zákonné náležitosti platné směnky vlastní. Námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu shledal nedůvodnými,
uzavíraje, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož
byla směnka vystavena „k zajištění odstupného ve výši 200.000,-Kč, které měl
žalovaný vyplatit žalobci za přenechání nájmu nebytových prostor v Brně na
ulici Kounicova 75“ (dále jen „nebytové prostory“). Přitom zdůraznil, že žalovaným uváděný důvod vystavení směnky potvrdila (jen)
svědkyně M. H. (družka žalovaného), přičemž s ohledem na její vztah k
žalovanému nelze její výpověď považovat „za zcela věrohodnou“. V této
souvislosti poukázal i na výpovědi jmenované v řízení vedeném u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 19 C 349/2002 (viz protokol o jednání před soudem prvního
stupně ze dne 14. března 2005), v nichž o obsahu ústní dohody „o přenechání
nájmu nebytových prostor“ blíže nic neuvedla a vystavení směnky žalovaným
nezmínila. Jakkoli soud prvního stupně současně dospěl k závěru, podle něhož nebylo
prokázáno ani tvrzení žalobce, že směnka byla vystavena k zajištění půjčky mezi
účastníky, v situaci, kdy žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené
kauzy směnky, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. října 2009,
č. j. 7 Cmo 321/2008-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
změnil tak, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušuje. Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl svědkyni M. H., dospěl na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný důkazní břemeno ohledně důvodnosti
uplatněné kauzální námitky unesl, tj. prokázal, že směnka zajišťovala
pohledávku žalobce za žalovaným z titulu úplaty za přenechání nájmu nebytových
prostor, včetně toho, že taková pohledávka nikdy nevznikla, neboť žalovaný se
nájemcem nebytových prostor nestal. V této souvislosti zdůraznil, že výpověď svědkyně M. H. je spontánní,
skutečnosti uváděné jsou v souladu s její výpovědí v řízení vedeném před
Městským soudem v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002, ze dne 14. března 2005,
když i „zde vypovídala o tom, že byla přítomna dohodě mezi žalobcem a žalovaným
o přenechání nájmu nebytových prostor a že žalobce tyto nebytové prostory
žalovanému nepřenechal“. „Nelze přehlédnout, že shodně vypovídal v řízení
vedeném u Městského soudu v Brně také žalovaný, který byl v tomto řízení slyšen
jako účastník dne 10. ledna 2005“.
Odvolací soud rovněž neshledal rozpory mezi
obsahem výpovědi svědkyně u odvolacího soudu a obsahem její výpovědi, jak je
zachycena v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. března
2008, když „svědkyně vypovídala stejné skutečnosti, vyjadřovala se k nim však
podrobněji“. Maje za prokázané, že žalovaný se kauzální námitkou povinnosti
zaplatit směnku ubránil (čl. I. § 17 směnečného zákona), směnečný platební
rozkaz v plném rozsahu zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud „porušil obecné zásady pro hodnocení
důkazů, resp. hlediska inkorporována v ustanovení § 132 o. s. ř. a v důsledku
tohoto pochybení učinil skutková zjištění, která nemají v podstatné části oporu
o provedeném dokazování“. Přitom nesprávně posoudil věrohodnost svědkyně M. H. – družky žalovaného a její svědeckou výpověď „hodnotil izolovaně, neboť
neprovedl, resp. neopakoval jiné důkazy provedené soudem prvního stupně a tudíž
je neučinil předmětem jeho hodnocení“. Zcela tak pominul fotokopie listin –
protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. ledna 2005 a 14. března 2005, pořízené v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 349/2002. Současně
dovolatel poukázal na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny ve
shora zmíněném protokolu o jednání ze dne 14. března 2005 a upozornil na
odlišnosti ve výpovědích jmenovaných svědkyň a svědkyně M. H. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že „odvolací soud pro svá skutková zjištění
opomenul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány (případně vyšly
najevo) a zároveň byly významné pro věc“ a nijak se nevypořádal s logickými
rozpory „mezi provedenými důkazy“. Konečně akcentuje, že dospěl-li odvolací
soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, podle něhož žalovaný unesl
důkazní břemeno stran tvrzené kauzy směnky, bylo jeho povinností poučit žalobce
podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., že dosud nenavrhl důkazy k prokázání
všech sporných tvrzení (konkrétně jím tvrzené verze kauzy směnky). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.;
není však důvodné. Nejvyšší soud především předesílá, že soudní praxe je jednotná v závěru, že
důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu
nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března
1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8,
ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v
usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod
číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy nižších stupňů
tak zcela správně považovaly za stěžejní, zda žalovaný ohledně uplatněné
kauzální námitky, podle níž směnka sloužila k zajištění pohledávky žalobce za
žalovaným, která měla (v budoucnu) vzniknout v souvislosti „s převodem“
nebytových prostor na žalovaného, důkazní břemeno unesl. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za
zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná
z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly
najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení
důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů;
ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí
myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota
pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je
posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro
něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak
izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením
ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003,
uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo
možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, dán není, a závěr odvolacího soudu, podle něhož
žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně nenaplnění předpokládané kauzy směnky
(rozuměj skutečnosti, že nebytové prostory nebyly na žalovaného převedeny a
pohledávka, která byla zajištěna směnkou, nevznikla), odpovídá tomu, co mělo
být zjištěno postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. Argumentace dovolatele, vztahující se k (ne)věrohodnosti svědkyně H., založená
na tom, že je osobou blízkou žalovanému (jeho družkou), sama o sobě způsobilá
zpochybnit věrohodnost její svědecké výpovědi není. Závěr, podle něhož může
účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení § 120 o. s. ř.) všemi
důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní
prostředky nepochybně patří také výslech svědků, popř. účastníků řízení),
jednoznačně vyplývá z ustanovení § 125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení
provedených důkazů pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze
dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně
přihlásil např. v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010). Současně Nejvyšší soud – na rozdíl od dovolatele – nepovažuje skutková zjištění
plynoucí z provedených důkazů ani za rozporná. Poukaz na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny v protokole o
jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005 ve věci vedené pod
sp. zn. 19 C 349/2002, je z tohoto pohledu nevýznamný jednak proto, že takové
důkazy v projednávané věci provedeny nebyly (žalovaný navrhoval důkaz
předmětným protokolem o jednání pouze z pohledu v něm obsažené výpovědi
svědkyně M. H., čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního
stupně z této listiny učinil), jednak proto, že dovolatelem zdůrazněné
„rozpory“ mezi výpovědí těchto svědkyň a výpovědí svědkyně M. H. s tvrzenou
kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí. Z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dále Nejvyšší soud
považuje za lichý i argument dovolatele, podle něhož odvolací soud zopakoval
dokazování pouze výslechem svědkyně M. H., nikoli však již v dovolání
konkretizovanými listinami. Jak je zřejmé z ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování
opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2 až 5
o. s. ř. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud
vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval
podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil
svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil. Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř.
neznamená – zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další
skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí –
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě
bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či
svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších
důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového
důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu
ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18). V situaci, kdy odvolací soud – jde-li o dovolatelem zmíněné protokoly o jednání
– vyšel ze skutkových zjištění, která z těchto listin učinil soud prvního
stupně a odchylně hodnotil (z hlediska věrohodnosti) pouze svědeckou výpověď M. H., kterýžto důkaz zopakoval, nelze mu z hlediska dodržení postupu předvídaného
ustanovením § 213 o. s. ř. nic vytknout. Konečně opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele, podle
níž se mu ze strany odvolacího soudu nedostalo poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., jde-li o prokázání jím nabízené verze kauzy směnky – půjčky. Je tomu tak již proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že
žalovaný prokázal důvod vystavení směnky (bylo jím zajištění pohledávky, která
měla vzniknout žalobci za žalovaným na základě „převodu“ nebytových prostor),
včetně toho, že předpokládaná kauza směnky nebyla naplněna. Takový skutkový
závěr přitom z povahy věci vylučuje, aby bylo možno uvažovat o tom, že žalobce
neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzené kauzy směnky, když žalobce jednak
nositelem důkazního břemene ohledně důvodu vystavení směnky nebyl, jednak
pravdivou mohla být pouze jedna z účastníky předestřených verzí důvodu
vystavení směnky.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243 odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu