27 Cdo 3554/2017-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce V. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem
Meliškem, advokátem, se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66, PSČ 612 00, proti
žalované České poště, s. p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ
225 99, identifikační číslo osoby 47114983, o zaplacení 10.000 Kč s
příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2015, č. j. 39 C 11/2014-44, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 11/2014, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 17 Co 433/2015-114,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 39 C
11/2014-44, uložil žalované zaplatit žalobci 10.000 Kč s příslušenstvím ve
výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
[dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“]. [2] Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dne 28. 4. 2015
žalobu pro zmatečnost, ve které namítala, že soud prvního stupně rozhodoval ve
věci, jež nenáleží do pravomoci soudů [uplatňujíc zmatečnostní důvod dle § 229
odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], nýbrž - v souladu s § 6a a § 36a odst. 1 písm. e) zákona č. 29/2000
Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákona o poštovních
službách) - Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen „zákon“ či „zákon o
poštovních službách“ a „ČTÚ“). [3] Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 39 C
11/2014-93, žalobu pro zmatečnost podanou žalovanou proti rozsudku soudu
prvního stupně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) [dále
jen „usnesení soudu prvního stupně“]. [4] Vyšel přitom z toho, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované
uloženo zaplatit žalobci 10.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež
žalobci vznikla dodáním viditelně poškozené zásilky s neúplným obsahem. [5] Soud dovodil, že stanoví-li zákon o poštovních službách, že ČTÚ v
rámci řízení o námitce proti vyřízení reklamace rozhodne i o právech a
povinnostech účastníků řízení vyplývajících z poštovní smlouvy nebo tohoto
zákona, tj. o odpovědnosti provozovatele za vzniklou škodu a jeho povinnosti
škodu nahradit, „nikterak nevylučuje povinnost soudu projednat žalobu o náhradu
škody vzniklé z porušení povinností vyplývajících z poštovní smlouvy“. [6] Pravomoc soudu takovou žalobu projednat není v zákoně o poštovních
službách „nijak vyloučena“, ani v něm není explicitně uvedeno, že o nárocích na
náhradu škody vzniklé porušením povinností sjednaných v poštovní smlouvě je
oprávněn rozhodovat pouze ČTÚ. Zákon navíc nepodmiňuje uplatnění nároku na
náhradu škody vznesením námitky u ČTÚ, neboť nikde neuvádí, že by nárok
nepodáním námitky zanikl (prekluduje pouze právo podat námitku proti vyřízení
reklamace k ČTÚ), konstatoval soud. [7] V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání
žalované změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že rozsudek soudu prvního
stupně zrušil, věc postoupil ČTÚ (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok). [8] Odvolací soud poukázal na § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř., podle něhož může
zvláštní zákon stanovit, že určitou věc, která je svojí povahou soukromoprávní,
projednává a rozhoduje jiný orgán než soud. Svěří-li zvláštní zákon
soukromoprávní věc do pravomoci správního orgánu, je tím v témže rozsahu,
nestanoví-li takový zákon výslovně jinak, vyloučena pravomoc soudu, aniž by to
zvláštní zákon musel stanovit explicitně. [9] O tento případ jde dle názoru odvolacího soudu v projednávané věci.
Rozhodnutí o nároku z titulu náhrady škody na zásilce přepravované žalovanou je
právě onou věcí, na níž dopadá výjimka z generální klauzule § 7 odst. 1 o. s. ř., a proto o ní rozhoduje nikoliv soud, ale ve smyslu § 6a odst. 1 a 2 ve
spojení s § 36a odst. 1 písm. e) zákona o poštovních službách ČTÚ. [10] Úvahy soudu prvního stupně o oddělení námitkového řízení a řízení o
náhradě škody nemohou z pohledu § 36a odst. 1 písm. e) zákona o poštovních
službách obstát, neboť bez včasného podání námitky proti vyřízení reklamace
provozovatelem poštovních služeb nelze o přiznání nároku na náhradu škody
uvažovat. [11] Odvolací soud považoval za vyloučené, aby vedle výslovně zakotvené
pravomoci správního orgánu, který může o uplatněném nároku rozhodovat jen při
dodržení zákonem stanovené prekluzivní lhůty, bylo možné „současně dovozovat
paralelní pravomoc soudu“, přičemž by řízení před soudem naopak žádnou takovou
lhůtou svázáno nebylo.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel uplatňuje
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí,
případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
[13] Podle názoru dovolatele směřuje námitkové řízení dle § 6a zákona o
poštovních službách „k nápravě vad reklamačního řízení“, nikoli primárně k
rozhodování o nárocích na náhradu škody. Z uvedeného ustanovení proto nelze
dovozovat vynětí sporů o náhradu škody z pravomoci obecných soudů. Zanikne-li
právo uplatnit námitku proti vyřízení reklamace, případný spor o náhradu škody
projednává a rozhoduje civilní soud. Dovolatel se domnívá, že právě takový spor
je veden v projednávané věci.
[14] Dovolatel brojí i proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je
vymožení případného nároku na náhradu škody v civilním řízení podmíněno
uplatněním námitky proti vyřízení reklamace dle § 6a zákona o poštovních
službách. V zákoně je stanoveno, že prekluduje pouze právo uplatnit námitku
proti vyřízení reklamace; neuplatněním námitky však k zániku nároku na náhradu
škody nedochází. Takový výklad by vytvářel ničím neodůvodněné zvýhodnění
žalované: nároky na náhradu škody vůči ní by zanikaly ve lhůtě 1 měsíce od
vyřízení reklamace, zatímco nároky na náhradu škody proti jiným subjektům by
podléhaly toliko promlčení v obecné promlčecí lhůtě.
[15] Dovolatel poukazuje i na skutečnost, že žalovaná jej o možnosti
(resp. v případě správnosti závěrů odvolacího soudu nutnosti) podat námitku
proti vyřízení reklamace nijak nepoučila.
[16] Žalovaná ve vyjádření k dovolání brojí proti jednotlivým dovolacím
námitkám a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
[17] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku
II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[18] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. [omezení zakotvené v §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se v projednávané věci neuplatní, neboť předmětem
řízení je nárok ze spotřebitelské smlouvy] k posouzení otázky pravomoci k
rozhodování sporů o náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb
spočívající v úbytku obsahu poštovní zásilky, na jejímž vyřešení napadené
rozhodnutí závisí a která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. [19] Dovolání není důvodné. [20] Nejvyšší soud úvodem podotýká, že žaloba pro zmatečnost je
mimořádný opravný prostředek v občanském soudním řízení, který lze podat proti
pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Je prostředkem k tomu, aby mohla být zrušena
pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují
porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je-li
takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo
(zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu,
aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda po
stránce skutkové nebo právní jsou nebo nejsou věcně správná (srov. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2868/2008). I. K výkladu § 7 odst. 1 o. s. ř. [21] Znění občanského soudního řádu účinné do 31. 12. 2013 je rozhodné i
pro posouzení otázky pravomoci rozhodnout projednávanou věc, neboť žalobce
zjistil vznik škody a poštovní službu reklamoval dne 21. 3. 2013, reklamace
byla vyřízena dne 9. 4. 2013 a návrh na vydání elektronického platebního
rozkazu podal žalobce u soudu prvního stupně dne 2. 10. 2013. [22] Z § 7 odst. 1 o. s. ř. se podává, že v občanském soudním řízení
projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. [23] Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soudy jsou povolány (především -
viz § 7 odst. 3 o. s. ř.) k rozhodování o věcech vyplývajících ze
soukromoprávních vztahů, není-li výjimečně výslovným ustanovením zákona
založena pravomoc jiného orgánu, tedy orgánu správního. Pro posouzení, zda je v
projednávané věci dána pravomoc soudu, je proto rozhodující charakter právního
vztahu, z něhož vyplývá žalobou uplatněný nárok. Spory o náhradu škody jsou
typickými spory ve věcech soukromého práva; jde o majetkové spory z
odpovědnostního vztahu, v nichž stojí proti sobě v rovném postavení poškozený,
jenž uplatňuje právo na náhradu, a škůdce, jehož odpovídající závazek má být
požadovaným rozhodnutím autoritativně deklarován. Ve sporech o náhradu škody je
tedy obecně dána pravomoc soudů, není-li zákonem svěřena jinému (správnímu)
orgánu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32
Cdo 4202/2011). [24] Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, podle něhož zákonné
ustanovení svěřující jinému orgánu pravomoc rozhodovat soukromoprávní věc
nemusí obsahovat výslovné vyloučení pravomoci soudu. Takový požadavek se ze
znění § 7 odst. 1 o. s. ř.
nepodává; ostatně ani ustanovení zvláštních právních
předpisů, která zakládají pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní
věci, výslovné vyloučení soudní pravomoci zásadně neobsahují. [25] K tomu srov. např. § 127 a § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o
elektronických komunikacích, zakotvující (výlučnou) pravomoc ČTÚ a předsedy
Rady ČTÚ rozhodovat specifické spory v oblasti elektronických komunikací (srov. i důvody usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. Konf 27/2008,
uveřejněného pod číslem 28/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4820/2014, z nichž
je zjevné, že pravomoc svěřená ČTÚ ustanovením § 129 zákona o elektronických
komunikacích vylučuje - i bez explicitního vyjádření této skutečnosti -
pravomoc soudů rozhodovat věci vymezené uvedeným ustanovením), a § 17 odst. 7
zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetického zákona),
zakotvující (výlučnou) pravomoc Energetického regulačního úřadu rozhodovat
specifické spory v oblasti energetiky. Naopak alternativní pravomoc finančního
arbitra rozhodovat některé soukromoprávní spory nevylučující pravomoc soudů
musel zákonodárce vyjádřit výslovně v § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o
finančním arbitrovi, návětím: „K rozhodování sporu spadajícího jinak do
pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr (dále jen „arbitr“),
jedná-li se o spor mezi (…).“
II. K výkladu § 6a zákona o poštovních službách
[26] S ohledem na datum vyřízení reklamace předmětné poštovní služby je
pro projednávanou věc dále rozhodné znění níže uvedených ustanovení zákona o
poštovních službách účinné k 9. dubnu 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 221/2012 Sb. [27] Ustanovením § 3 odst. 2 písm. a) zákona o poštovních službách byla
pro ČTÚ zavedena legislativní zkratka „Úřad“. [28] Podle § 6a odst. 1 zákona o poštovních službách pokud provozovatel
nevyhoví nebo nevyřídí reklamaci vad poskytované poštovní služby, je odesílatel
nebo adresát oprávněn podat u Úřadu návrh na zahájení řízení o námitce proti
vyřízení reklamace bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 1 měsíce ode dne
doručení vyřízení reklamace nebo marného uplynutí lhůty pro její vyřízení,
jinak právo uplatnit námitku zanikne. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku. [29] Z § 6a odst. 2 zákona o poštovních službách plyne, že neuzavřou-li
účastníci řízení smír nebo Úřad tento smír neschválí, Úřad rozhodne o tom, zda
byla reklamace vyřízena řádně či nikoli. Na návrh Úřad rozhodne v řízení podle
odstavce 1 o právech a povinnostech účastníků řízení vyplývajících z poštovní
smlouvy nebo tohoto zákona. [30] Podle § 12 odst. 1 zákona o poštovních službách za škodu vzniklou
při poskytování poštovních služeb odpovídá provozovatel v rozsahu stanoveném
tímto zákonem a poštovní smlouvou. [31] Z § 13 odst. 1 zákona o poštovních službách se podává, že za škodu
vzniklou ztrátou, poškozením nebo úbytkem obsahu poštovní zásilky provozovatel
odpovídá jen v rozsahu sjednaném v poštovní smlouvě.
Za jinak vzniklé škody na
poštovní zásilce odpovídá, jen bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno. [32] ČTÚ má podle § 6a odst. 2 věty druhé zákona (v souladu s § 7 odst. 1 in fine o. s. ř.) pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech účastníků
řízení vyplývajících z poštovní smlouvy nebo tohoto zákona. Z § 12 a § 13
zákona je zřejmé, že nárok na náhradu škody vzniklé úbytkem obsahu poštovní
zásilky je právem vyplývajícím z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty
druhé; rozhodování o něm tudíž spadá do pravomoci ČTÚ. [33] V projednávané věci jsou splněny obě podmínky pro založení
pravomoci ČTÚ rozhodnout projednávanou věc dovozené ustálenou judikaturou
zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 9. 2009, č. j. Konf 38/2009-12, a ze dne 25. 9. 2018, č. j. Konf 19/2018-13) – jak
osobní předpoklady stran sporu, tak věcný předpoklad povahy sporu. Účastníky
sporu jsou v projednávané věci na jedné straně poskytovatel poštovních služeb,
na straně druhé adresát zásilky, tj. osoby, jimž plynou z poštovní smlouvy
práva a povinnosti; předmětem sporu je nárok z poštovní smlouvy. [34] Koncepce „oddělení“ námitkového řízení od řízení o náhradu škody
konstruovaná dovolatelem nemá praktické opodstatnění, neboť přímo z povahy
poštovních služeb plyne, že jejich reklamace směřuje zpravidla právě k náhradě
škody způsobené jejich provozovatelem. Náhradu škody způsobené provozovatelem
poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona proto lze odesílateli či příjemci
zásilky přiznat - s ohledem na výlučnou pravomoc ČTÚ - pouze ve (včas
zahájeném) námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků
je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté občanského soudního
řádu (viz § 7 odst. 2 a § 244 a násl. o. s. ř.). [35] Výklad prosazovaný dovolatelem by ustanovení omezující možnost
zahájit námitkové řízení jednoměsíční prekluzivní lhůtou učinil obsoletním. Příjemce či odesílatel zásilky by totiž i po uplynutí lhůty k podání námitky
proti vyřízení reklamace mohl tentýž nárok uplatnit žalobou o náhradu škody (a
odvrátit tak důsledek prekluze práva zahájit námitkové řízení). [36] Zbývá dodat, že skutečnost, zda byl dovolatel žalovanou poučen o
možnosti podat u ČTÚ návrh na zahájení řízení o námitce proti vyřízení
reklamace ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení vyřízení reklamace, není pro
posouzení pravomoci rozhodnout projednávanou věc významná. Případným pochybením
žalované v tomto směru (a jeho důsledky) se bude zabývat až ČTÚ ve svém
rozhodnutí. [37] Závěr odvolacího soudu, podle něhož rozsudek soudu prvního stupně
trpí zmatečností podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo rozhodnuto
ve věci, která nepatřila do pravomoci soudů, je - s ohledem na výše uvedené -
správný.
[38] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž
existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, aniž ve věci nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
[39] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3
větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
zamítnuto, žalovaná však byla zastoupena pověřenou zaměstnankyní a náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu