27 Cdo 3672/2022-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyň a) SITA GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Jemnická 5/345, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 26275732, a b) Wickr Group a. s., se sídlem v Praze
4, Jemnická 345/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27618277, obou
zastoupených Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční
1082/8, PSČ 110 00, proti žalované Zumiez a. s., se sídlem v Praze 6, Mlýnská
22/4, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 24756792, zastoupené Mgr. Vojtěchem
Hamanem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, PSČ 586 01,
o určení obsahu smlouvy o úplatném převodu podílu v obchodní korporaci, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 161/2020, o dovolání žalobkyň proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 19 Cmo 5/2022-218, ve
znění usnesení téhož soudu ze dne 21. 7. 2022, č. j. 19 Cmo 5/2022-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
161/2020-190, zastavil řízení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.) a o vrácení pozdě uhrazeného soudního poplatku (výroky III. a
IV.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyň v záhlaví označeným
usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok),
změnil je ve výroku II. (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (třetí a čtvrtý výrok) a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve
výrocích III. a IV. (pátý výrok).
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podaly obě žalobkyně (společné)
dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v
§ 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [4] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byl soudní
poplatek zaplacen opožděně, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 26
Cdo 345/2021, a judikaturu v něm citovanou). [5] Na svých závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani
na základě argumentace obsažené v dovolání. [6] Otázkou zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se
zabýval také Ústavní soud, jenž shledal znění § 9 odst. 1 poslední věta zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (jež určuje, že „k zaplacení poplatku
po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží“), za jednoznačné a neumožňující
odchylný výklad. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě
splatného soudního poplatku je podle Ústavního soudu do jisté míry beneficiem,
jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v
zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Pokud
tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je
zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. [7] Ústavní soud dále vysvětlil, že negativnímu následku zastavení
řízení lze zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují
nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek
dosud zaplatit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS
1334/18, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, či nález Ústavního soudu ze
dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, zejména body 35 až 39, ve kterých Ústavní
soud formuluje důvody, pro které považuje § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích za ústavně konformní). [8] K argumentu dovolatelek, podle něhož je „zcela absurdní a nelogické
rozlišování soudní praxe mezi způsoby zaplacení soudního poplatku“ a dochází k
založení nespravedlivé nerovnosti mezi (zvýhodněnými) plátci soudních poplatků
kolkovými známkami zaslanými prostřednictvím poštovních zásilek a plátci, kteří
poplatky hradí prostřednictvím poskytovatelů platebních služeb, Ústavní soud
uvedl, že nejde o případ nerovnosti (nota bene neústavní nerovnosti), nýbrž o
rozdílnost posouzení okamžiku splnění, resp. dodržení lhůty pro splnění, určité
zákonné (v tomto případě poplatkové) povinnosti v přímé závislosti na
poplatníkem zvoleným způsobem jejího splnění. Tato rozdílnost není
neodůvodněná, nýbrž plyne jak ze samotné zákonné úpravy, tak z charakteru
technických prostředků užitých pro splnění dané zákonné povinnosti.
Tato
rozdílnost je, nebo by přinejmenším měla být, poplatníkům soudních poplatků
známa dopředu, a je tak při splnění dalších zákonných podmínek na každém z
nich, kterou metodu placení upřednostní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
30. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 390/21, a ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS
1906/21). [9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.