27 Cdo 3707/2023-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně DEREZA, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Praze 6, Libocká 685/43d, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 48036315, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem, se sídlem v Tmani, č. p. 200, PSČ 267 21, proti žalovanému JUDr. Karlu Faltovi, bytem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, zastoupenému Mgr. Davidem Junkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Cukrovarnická 649/39, PSČ 162 00, o založení ručení žalovaného a o zaplacení 1.527.241 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 450/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 16 Co 85/2023-276, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.811,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 8 C 450/2014-255, rozhodl, že žalovaný ručí za splnění povinnosti společnosti INKOMA STAV s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jaromírova 48/211, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 25615203 (dále jen „dlužnice“), spočívající v zaplacení doplatku ceny díla ve výši 1.527.241 Kč (výrok I.), uložil žalovanému
povinnost k zaplacení 1.527.241 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 6. 2021, č. j. 8 C 450/2014-207, jímž soud žalobě vyhověl (výrok I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.), Městský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 28. 7. 2022,č. j. 16 Co 422/2021-237, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil přitom soudu prvního stupně, aby přihlédl pouze k jednáním žalovaného učiněným za účinnosti § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“), ve znění účinném do 31. 12. 2020, tedy k jednáním učiněným od 1. 1. 2014.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o založení ručení za splnění povinnosti dlužnice zamítá (první výrok), ve výroku II. změnil tak, že se žaloba o zaplacení 1.527.241 Kč s příslušenstvím zamítá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Závěr odvolacího soudu, podle nějž žalovaný neručí za závazek dlužnice,je – co do výsledku – v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 658/2024, se (mimo jiné) podává: 1) U obchodní korporace, jejíž „hmotněprávní“ úpadek ve formě platební neschopnosti nebo předlužení již nastal [poměřováno definicemi obsaženými v § 3 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], člen orgánu obchodní korporace stěží může odvracet jeho „hrozbu“. (…) Srovnej i ustanovení§ 68 z. o. k., jež je rovněž možnou sankcí (zvláštním druhem ručení) člena orgánu obchodní korporace za to, že neučinil vše „potřebné a rozumně předpokládatelné“ k odvrácení „hrozícího úpadku“ obchodní korporace. 2) Závěr, že člen orgánu „obchodní korporace, které hrozí úpadek“ (jazykově způsobilejší formulace krkolomně vyznívajícího slovního spojení „obchodní korporace v hrozícím úpadku“ v textu § 62 odst. 1 z. o. k.), v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho odvrácení (rozuměj za účelem odvrácení „hrozícího úpadku“) vše potřebné a rozumně předpokládatelné, lze přijmout až na základě skutkového závěru o tom, kdy (v jakém období) obchodní korporaci úpadek (jen) hrozil, a o tom, kdy se člen orgánu obchodní korporace v rámci takto určeného období dověděl nebo měl a mohl dovědět, že obchodní korporaci hrozí úpadek. Takový závěr je naopak vyloučeno přijmout jen na základě skutkového závěru o tom, že obchodní korporace od určité doby již byla v úpadku (lhostejno, zda ve formě platební neschopnosti nebo ve formě předlužení) a že člen orgánu obchodní korporace o tom, že obchodní korporace (již) je v úpadku, věděl nebo měl a mohl vědět. 3) Z povahy věci plyne, že nejdříve je zde období, v němž obchodní korporaci úpadek hrozí, a následně je zde období, kdy se obchodní korporace již nachází v úpadku. Z hlediska vzniku nároku podle § 62 z. o. k. je tudíž podstatné jen to, zda (případně v jaké míře) porušil člen orgánu obchodní korporace povinnosti podle § 62 odst. 1 z. o. k., v době „hrozícího úpadku“.
7. Jakkoliv byly shora uvedené závěry přijaty k výkladu § 62 odst. 1 z. o. k. (ve znění účinném do 31. 12. 2020), s ohledem na shodnou textaci hypotézy § 68 odst. 1 z. o. k. (ve znění účinném do 31. 12. 2020) se plně prosadí i v poměrech projednávané věci.
8. Odvolací soud vyšel z (dovoláním nezpochybněného) závěru, podle něhož úpadek dlužnice vznikl v roce 2013. Nacházela-li se tedy dlužnice k 1. 1. 2014 již v úpadku (nikoli v hrozícím úpadku), nelze založit ručení žalovaného za splnění povinností dlužnice podle § 68 z. o. k.
9. Nelze-li založit ručení žalovaného za závazek dlužnice, jsou bez právního významu ostatní otázky předestírané dovolatelkou (otázky prokazování příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem úpadku, dostatečnosti „lhůty“ pro odvrácení úpadku, souvislosti sankčního ručení s povinností žalovaného podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, přičitatelnosti iniciativy a aktivity insolvenčního správce žalovanému a „formálnosti“ nápravy). Jejich řešení se totiž nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím, neboť nemůže vést k jeho kasaci ani v případě, že by odvolací soud tyto otázky vyřešil nesprávně. Dovolání proto není přípustné ani k jejich zodpovězení.
10. Konečně, namítá-li dovolatelka nepředvídatelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vymezuje tím toliko údajné vady řízení, jež nejsou způsobilými dovolacími důvody (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolatelka v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023,sp. zn. 27 Cdo 1967/2023, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 304/2020, ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1490/2023, či ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 960/2023).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Filip Cileček předseda senátu