USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Svaz účetních České republiky, z. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2022/125, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 00571288, zastoupeného Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem, se sídlem v Brně, Sochorova 3221/1, PSČ 616 00, proti žalované D. V., zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, o zaplacení 418.549,54 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 19/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2023, č. j. 5 Cmo 22/2022-800, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.954,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
[1] Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 500.000 Kč z titulu náhrady škody, způsobené žalovanou jeho právnímu předchůdci (Základní organizaci svazu účetních, pobočnému spolku).
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 23 Cm 19/2018-435, uložil žalované zaplatit žalobci 37.358,30 Kč
(výrok I.), co do částky 462.641,70 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 5 Cmo 166/2018-512, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 1.450,46 Kč a ve výroku II. v částce 80.000 Kč potvrdil (první výrok), ve zbývající části ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
[4] Následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 23 Cm 19/2018-707, uložil žalované zaplatit žalobci 254.457,38 Kč (výrok I.), co do částky 164.092,16 Kč žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky IV. a V.).
[5] K odvolání žalobce do výroků II., III. a IV. a žalované do výroků I., III. a V. druhého rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem:
- nepřipustil změnu žaloby dle podání žalobce ze dne 21. 1. 2022 a ze dne 27. 3. 2023 (první výrok),
- rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části odstavce I. výroku změnil tak, že se žaloba v částce 151.394,33 Kč zamítá (druhý výrok), - ve zbývající části odstavce I. výroku, jíž bylo žalobci vyhověno ohledně částky 103.063,05 Kč, a v odstavci II. výroku, jímž byla žaloba v částce 164.092,16 Kč zamítnuta, rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrdil (třetí výrok),
- rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok), o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (šestý a sedmý výrok).
[6] Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu, v němž odvolací soud žalobě nevyhověl) podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[7] Otázka „určení výše [žalobního] nároku“, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že jej postupem podle § 43 o. s. ř. vyzvaly k odstranění vad žaloby a „donutily“ jej „nárok přesně specifikovat a následně jej krátily koeficienty“, aniž by věc hodnotily „jako celek“, dovolání nečiní přípustným. Soud prvního stupně při posuzování určitosti žaloby, stejně jako následně odvolací soud při posuzování důvodnosti žaloby (ve vztahu k dovolatelem vymezeným skutkům), postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou. Z té se (mimo jiné) podává, že: 1) Žaloba (návrh na zahájení řízení) musí podle § 79 o. s. ř. obsahovat – kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. 2) Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. 3) Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků.
Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže žalobci přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.). 4) Žalobní petit je nesprávný nejen tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, ale taktéž (bez ohledu na to, že je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný) tehdy, nevychází-li z vylíčených rozhodných skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených, okolností (kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout), popř. je-li v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě.
5) Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2568/2023, a judikaturu tam citovanou.
[8] V poměrech projednávané věci dovolatel nejdříve v žalobě ze dne 20. 10. 2015 tvrdil, že žalovaná ve funkci člena statutárního orgánu již zaniklého pobočného spolku (Základní organizace Svazu účetních) způsobila porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře při více samostatných jednáních škodu ve výši 1.320.331 Kč, v petitu však požadoval bez jakéhokoliv upřesnění pouze 500.000 Kč (viz č. l. 3-6 či odst. 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za této situace a ve světle výše citované judikatury dovolacího soudu nelze postupu soudu prvního stupně, který dovolatele dle § 43 o. s. ř vyzval k odstranění vad žaloby (vymezení žalobního nároku), ničeho vytknout.
[9] Požadoval-li pak následně dovolatel z titulu neoprávněně vyplácené mzdy po žalované za každý z dotčených 23 měsíců vždy 29 % z vyplacené částky (mzdy), nemohl odvolací soud (jsa vázán žalobním návrhem) přiznat dovolateli jiné než jím uplatněné nároky.
Představa dovolatele, že odvolací soud – v situaci, kdy sice za některé měsíce shledal nárok dovolatele neoprávněným, ale za jiné měsíce vyšší, než jak jej dovolatel uplatnil v žalobě – měl dovolateli přiznat více, než kolik za dané měsíce požadoval (viz argument o hodnocení věci „jako celku“), odporuje § 153 odst. 2 o. s. ř., jakož i shora citované judikatuře.
[10] Dovolání nečiní přípustným ani otázka posouzení, zda žalovaná při vytýkaných jednáních postupovala v souladu s péčí řádného hospodáře, neboť odvolací soud na základě pečlivě zjištěného skutkového stavu přihlédl ke všem okolnostem projednávané věci (jednotlivých posuzovaných skutků) a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu správně posuzoval toliko rozhodovací proces, tedy otázku, zda žalovaná v jednotlivých případech postupovala s potřebnými znalostmi, pečlivostí a loajalitou, a to z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností známých žalované v okamžiku jí vytýkaných jednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněné pod čísly 75/2013 a 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, či ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 761/2020, jejichž závěry se v tomto směru uplatní i v projednávané věci). Právním závěrům odvolacího soudu nelze ničeho vytknout.
[11] Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani otázka případné (analogické) aplikace ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále jen „z. o. k.“), na řízení o náhradu škody způsobenou porušením péče řádného hospodáře členy statutárního orgánu spolku, a to již proto, že napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků; skutkový stav naopak považoval za zjištěný (prokázaný).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.