27 Cdo 4297/2017-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce S. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, proti žalovanému Honebnímu společenstvu XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, PSČ 591 01, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 95/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 13. 4. 2017, č. j. 69 Co 21/2017-273, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 14 C 95/2012-245, zamítl „žalobu o určení“, že rozhodnutí přijatá valnou hromadou žalovaného konanou dne 11. 9. 2012 jsou neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Závěr, podle něhož se Lesy České republiky, s. p. (dále jen „LČR“) staly v důsledku nabytí vlastnictví k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, členy žalovaného honebního společenstva, a to s počtem hlasů odpovídajícím výměře honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu (jeden hlas za každý, i započatý, hektar výměry honebního pozemku, který v honitbě vlastní) – včetně těch pozemků v jejich vlastnictví, které před vznikem členství byly k honitbě přičleněny podle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti – plyne zcela jasně z ustanovení § 22 odst. 3, § 26 odst. 1 a § 30 odst. 2 zákona o myslivosti.
Právě proto, že takový vlastník se stává členem honebního společenstva s počtem hlasů určeným i z výměry pozemků, dříve k honitbě přičleněných dle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, mu již nepřísluší náhrada za přičlenění (viz § 30 odst. 2 in fine zákona o myslivosti). Z toho také vychází i např. soudem prvního stupně přiléhavě citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06. Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.
s. ř. Závěr odvolacího soudu, podle něhož „absence podpisu honebního starosty na zápisu o konání předmětné valné hromady“ nezakládá sama o sobě neplatnost napadených usnesení valné hromady, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že tato okolnost může mít vliv (pouze) na počátek běhu prekluzivní lhůty k podání žaloby podle § 22 odst. 8 zákona o myslivosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2908/2010). Taktéž dovoláním zpochybněný závěr, podle kterého nemělo v poměrech projednávané věci pochybení při svolávání valné hromady (spočívající v tom, že LČR nebyla pozvánka doručena) závažné právní následky (LČR se valné hromady zúčastnily, vykonávaly práva člena honebního společenstva a žádné námitky stran zkrácení jejich práva na doručení pozvánky nevznášely) a nemůže tudíž vést k vyslovení neplatnosti usnesení přijatých valnou hromadou, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 6.
10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5299/2014, či usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3937/2008, ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2773/2008, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1047/2012, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2052/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3196/2014, či ze dne 19. 10 2017, sp. zn. 27 Cdo 1739/2017). Konečně pak otázku procesního práva, spočívající ve výkladu § 118a a § 118b o. s.
ř., odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že účastník řízení může na základě poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. doplnit skutková tvrzení a označit důkazy i poté, kdy nastala koncentrace řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc, jak se podává z obsahu spisu i napadeného rozhodnutí, v poměrech projednávané věci soud prvního stupně (v souladu se závěry formulovanými v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu) poskytl žalovanému poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (před skončením prvního jednání), a žalovaný svá tvrzení doplnil a důkazy označil v soudem určené lhůtě. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by došlo k „porušení zásady koncentrace řízení“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Petr Šuk předseda senátu