27 Cdo 4777/2018-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Aulickým,
advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, PSČ 381 01, proti
žalovanému T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr.
Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech
2033/21, PSČ 370 01, o zaplacení 895.300 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 170/2017, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9.
2018, č. j. 19 Co 859/2018-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 14.762 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
[1] Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 2
C 170/2017-148, zamítl žalobu o zaplacení 895.300 Kč s příslušenstvím (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje
proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani
podle § 237 o. s. ř. [4] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož pracovní
smlouva (dle které dovolatelka vykonávala „práci na pozici ekonoma“) zanikla
konkludentní dohodou uzavřenou mezi ní a žalovaným v důsledku jmenování
dovolatelky jednatelkou žalovaného, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího
soudu. [5] Z té se podává, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke
kapitálové obchodní společnosti činnosti, kterou po svém zvolení má (musí)
vykonávat jako člen statutárního orgánu společnosti, zaniká jeho pracovní poměr
(neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání
pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, odst. 29, a další rozhodnutí v něm citovaná). [6] O tom, že v projednávané věci si strany něco jiného neujednaly,
svědčí řada soudy nižších stupňů zjištěných okolností, z nichž vyplývá, že sama
dovolatelka vycházela z toho (a jednala tak), že jí po jmenování do funkce
jednatelky nadále náleží toliko odměna za výkon této funkce, a nikoliv i mzda
podle dříve sjednané pracovní smlouvy. [7] Ustálené judikatuře taktéž odpovídá závěr odvolacího soudu, podle
kterého činnosti, jež dovolatelka (podle svého tvrzení) vykonávala pro
žalovaného jako ekonom, spadaly do náplně funkce jednatele; k vymezení
obchodního vedení viz zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo
1993/2019. Namítá-li dovolatelka, že některé z jí vykonávaných činností
nespadají do obchodního vedení, opomíjí, že do náplně funkce člena statutárního
orgánu nespadá toliko obchodní vedení a zastupování společnosti navenek, ale
taktéž další činnosti, jež zákon, zakladatelské právní jednání nebo rozhodnutí
orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu společnosti (§ 163 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). [8] Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka, zda dovolatelka mohla –
vzhledem ke střetu zájmů – žalovaného zastoupit při uzavření dohody o ukončení
pracovního poměru. Je tomu tak již proto, že na jejím posouzení napadené
rozhodnutí (správně) nespočívá. Dovolatelka přehlíží, že případný rozpor mezi
jejími zájmy a zájmy společnosti, pokud by nebyl vyřešen v souladu s
ustanoveními § 54 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], by toliko
otevíral společnosti (jakožto zastoupené) možnost dovolat se tohoto rozporu v
souladu s § 437 odst. 2 o. z., což společnost zjevně neučinila a nečiní (k
aplikaci posledně označeného ustanovení na zastupování členy statutárního
orgánu obchodní korporace viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
[9] Lze dodat, že dovolatelce za výkon činností spadajících do náplně
funkce jednatelky příslušela toliko odměna dle uzavřené (a jediným společníkem
schválené) smlouvy o výkonu funkce, popř. dle vnitřního předpisu či rozhodnutí
jediného společníka přijatého podle § 61 z. o. k. [10] Námitkou, že soudy nižších stupňů dovolatelku řádně nepoučily podle
§ 118a o. s. ř., dovolatelka toliko poukazuje na údajnou vadu řízení, aniž v
této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na
jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž vymezuje, který z
předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak
nepřípustný dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání
není dovolání přípustné. [11] Napadené rozhodnutí ostatně vytýkanou vadou zjevně netrpí. Žaloba
nebyla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene a odvolací
soud věc posoudil po právní stránce shodně jako soud prvního stupně; nebylo
tedy důvodu, aby soud dovolatelku poučoval podle § 118a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3154/2016).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst.
3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
[13] Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 11.900 Kč a
náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč.
Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.562 Kč podle ustanovení
§ 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky
celkem 14.762 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu