USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce D. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, PSČ 110 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Jeseník, se sídlem v Jeseníku, 28. října 891/9, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 00053571, zastoupenému Mgr. Davidem Raifem, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503/9, PSČ 790 01, o zaplacení 577.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 119/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2023, č. j. 8 Cmo 146/2023-170, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Žalobce se žalobou ze dne 8. 6. 2021 domáhá po žalovaném zaplacení 577.600 Kč s příslušenstvím jako vypořádacího podílu (bývalého) člena bytového družstva, na který mu vzniklo právo při zániku jeho členství bez právního nástupce.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 23 Cm 119/2021-147, uložil žalovanému zaplatit žalobci 577.600 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení části požadovaného (ve výroku specifikovaného) příslušenství (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. a III. (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „nárok na vypořádací podíl, jehož splatnost je stanovena zákonem, se stal splatným uplynutím 3 měsíců od vystěhování žalobce z předmětného bytu… Splatnost nároku zde představuje rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí lhůty, jímž je den 23. 1. 2019, kdy mohlo být právo ve smyslu § 1958 a § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ‚o. z.‘), uplatněno poprvé. Uvedené současně vylučuje promlčení nároku, bylo-li řízení o něm zahájeno dne 8. 6. 2021“. Tento dovolatelem zpochybněný závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Z § 619 o. z. vyplývá, že zde upravená obecná promlčecí lhůta má subjektivně určený počátek, neboť počíná běžet až poté, co se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh uvedené lhůty tak není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým. 2) I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o.
z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata. 3) Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 o.
z. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ze dne 1. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 297/2023, či ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1828/2023.
[6] Dovolatel (s odkazem na závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněného pod číslem 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) má za to, že „aby nastala splatnost nároku na vypořádací podíl, bylo nezbytné právní jednání ze strany žalobce, totiž vyklizení bytu, a že tedy pro počátek běhu promlčecí lhůty je tak podstatný okamžik, kdy žalobce mohl splatnost pohledávky poprvé vyvolat“.
[7] Dovolatel však přehlíží, že jím citovaná judikatura (resp. pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 obdobná judikatura reprezentovaná rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022) na projednávaný případ nedopadá. Nejedná se totiž o situaci, kdy není splatnost dluhu stranami ujednána a určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele.
Splatnost vypořádacího podílu bývalého člena bytového družstva, který byl nájemcem družstevního bytu, stanoví přímo zákon [srov. § 749 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], a v souladu se skutkovými zjištěními soudů též stanovy žalovaného, které se považují za smlouvu sui generis a zavazují všechny členy družstva (srov. např. judikaturu citovanou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3823/2020).
[8] Navázání splatnosti vypořádacího podílu na faktické vyklizení družstevního bytu v obecné rovině chrání bytové družstvo, jež není povinno zaplatit vypořádací podíl bývalému členu družstva dříve, než bude družstevní byt vyklizen a bytové družstvo s ním bude moci dále nakládat (k tomu blíže srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019).
[9] Doba splatnosti vypořádacího podílu pak nebyla ponechána výlučně na vůli žalobce jako věřitele, nýbrž mohl ji přivodit též dovolatel podáním žaloby na vyklizení družstevního bytu (což ostatně podle skutkových zjištění soudů též učinil) a případným (nuceným) výkonem rozsudku ukládajícího vyklizení družstevního bytu.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.