27 Cdo 5908/2017-258
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
VV SKLO s. r. o., se sídlem v Křižanově, Na Zahrádkách 426, PSČ 594 51,
identifikační číslo osoby 26282135, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalovanému R.
V., zastoupenému Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská
330/12, PSČ 602 00, o zaplacení 470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 113/2012, o dovolání žalobce proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2017, č. j. 5 Cmo 90/2015-231,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6.521,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. prosince 2014, č. j. 50 Cm
113/2012-137, zastavil řízení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému
na nákladech řízení 76.084,80 Kč (výrok II.), odkazuje na § 96 odst. 1 a § 146
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), a uzavíraje, že žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. května 2015, č.
j. 5 Cmo 90/2015-159, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Nejvyšší soud k dovolání obou účastníků usnesením ze dne 27. dubna 2017, sp.
zn. 29 Cdo 4155/2015, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Vycházeje z ustálené judikatury k výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud
– poukazuje na to, že v projednávané věci žalobce v podání ze dne 6. listopadu
2014 (č. l. 119 až 121 spisu) uvedl, že námitka započtení vznesená žalovaným
nebyla způsobilá přivodit zánik žalobou uplatněné pohledávky (maje tuto námitku
za nedůvodnou), nicméně že se „přes výše uvedené rozhodl k úplnému zpětvzetí
žaloby“ – uzavřel, že žalobce nevzal žalobu zpět pro chování žalovaného,
spočívající v uplatnění námitky započtení (již považoval za nedůvodnou). Takový
závěr by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, vzal-li by žalobu zpět proto, že v
důsledku uplatněné námitky započtení jeho pohledávka uplatněná žalobou zanikla.
Z procesního hlediska to byl tudíž žalobce, kdo zavinil (tím, že vzal žalobu
zpět), že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 25. července 2017, č. j. 5 Cmo
90/2015-231, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je v projednávané
věci na místě rozhodnout o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věty první o.
s. ř., je v souladu s předchozím (kasačním) usnesením Nejvyššího soudu, jakož i
v něm citovanou ustálenou judikaturou přijatou k výkladu označeného ustanovení.
Skutečnost, že dovolatel následně – poté, kdy se seznámil s kasačním usnesením
Nejvyššího soudu – změnil svoji argumentaci a začal tvrdit, že žalobu vzal zpět
z důvodu námitky započtení vznesené žalovaným, není způsobilá ničeho změnit na
uvedeném závěru.
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, vytýká
odvolacímu soudu (údajnou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; tím však uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.
Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud
podotýká, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou zjevně netrpí; jakkoliv je
odůvodnění napadeného rozhodnutí stručné, podle přesvědčení Nejvyššího soudu
vyhovuje požadavkům § 157 o. s. ř. a není pochyb o tom, že dovolatelem vytýkané
(tvrzené) nedostatky nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu