29 Cdo 4155/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce VV SKLO s. r. o., se sídlem v Křižanově, Na Zahrádkách 426, PSČ
594 51, identifikační číslo osoby 26282135, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalovanému R.
V., zastoupenému Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská
330/12, PSČ 602 00, o zaplacení 470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 113/2012, o dovolání žalobce a žalovaného proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 5 Cmo
90/2015-159, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015,
č. j. 5 Cmo 90/2015-159, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou ze dne 15. února 2012 se žalobce domáhal zaplacení 470.000 Kč s
příslušenstvím.
Žalovaný uplatnil podáním ze dne 15. října 2014 námitku započtení; proti
žalobou uplatněné pohledávce započetl část své pohledávky za žalobcem z titulu
vypořádacího podílu, vzniklé po podání žaloby.
Žalobce podáním ze dne 6. listopadu 2014 vzal žalobu zpět, namítaje, že
pohledávka žalovaného za žalobcem je nepeněžitá, a námitka započtení „by měla
být označena za neoprávněnou, neboť obě pohledávky nejsou stejného druhu (jedna
je peněžitá, druhá je nepeněžitá), a nejsou tedy způsobilé k jednostrannému
započtení“. Přesto se žalobce „rozhodl k úplnému zpětvzetí žaloby“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. prosince 2014, č. j. 50 Cm
113/2012-137, zastavil řízení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na nákladech řízení 76.084,80 Kč (výrok II.), odkazuje na § 96 odst.
1 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), a uzavíraje, že žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 20. května 2015, č.
j. 5 Cmo 90/2015-159, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – poukazuje na námitku započtení vznesenou žalovaným – dovodil,
že žaloba byla v projednávané věci podána důvodně, „žalovaný svým chováním
uznal nárok žalobce a způsobil zánik žalované částky tím, že vůči této částce
započetl nárok na vypořádací podíl“ a žalobci „nezbylo nic jiného než žalobu
vzít zpět“.
Podle odvolacího soudu „nelze dovodit, že by bylo pouze zaviněním žalobce, že
došlo k zastavení řízení, stalo se tak i pro chování žalovaného, který ovšem
měl svůj nárok vůči žalobci“. Proto odvolací soud „neshledal podmínky pro
rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.“, a
rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce má za to, že odvolací soud se při řešení otázky výkladu § 146 odst. 2
o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014,
ze dne 23. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, a ze dne 25. listopadu 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2740/2014, a dovozuje, že důvodně podanou žalobu vzal zpět pro
chování žalovaného, spočívajícím v námitce započtení vznesené po podání žaloby,
v důsledku čehož mu podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. náleží náhrada
nákladů řízení.
Žalovaný má taktéž dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se
odvolací soud při řešení otázky „procesního zavinění při zpětvzetí žaloby po
jednostranném zápočtu žalovaného, který žalobce odmítá“, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce se započtením výslovně nesouhlasil, pohledávku
jím uplatněnou k započtení považoval za nepeněžitou a tudíž nezpůsobilou k
jednostrannému započtení, a přesto vzal žalobu zpět. Poukazuje (mimo jiné) na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014,
dovozuje, že odvolací soud „chybně aplikoval § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
zatímco měl aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.“
Dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu.
Podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže bylo řízení zastaveno.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci,
která je doplněna zásadou zavinění. 2) Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146
odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů
řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu
tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se v
souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve
otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. 3) Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve
věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení,
že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo
že vzal žalobu zpět. 4) Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu na jeho zahájení, žalobce
nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně,
pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o
zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla
podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. 5) Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z
hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou
žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku
chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl
uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil
žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův
požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má
žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na
uplatňování svého práva. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo
170/2015 (a v něm citovaná rozhodnutí), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 128/2016, a ze dne 18. srpna 2016, sp. zn. 33 Cdo
5572/2015. Současně platí, že § 146 odst. 2 o. s. ř. je ve vztahu k § 146 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. ustanovením zvláštním; postup podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přichází v úvahu teprve tehdy, nedošlo-li k zastavení řízení v důsledku
zavinění některého z účastníků řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013). V projednávané věci žalobce v podání ze dne 6. listopadu 2014 (č. l. 119 až 121
spisu) uvedl, že námitka započtení vznesená žalovaným nebyla způsobilá přivodit
zánik žalobou uplatněné pohledávky (maje tuto námitku za nedůvodnou), nicméně
že se „přes výše uvedené rozhodl k úplnému zpětvzetí žaloby“. Z řečeného se
podává, že žalobce nevzal žalobu zpět pro chování žalovaného, spočívající v
uplatnění námitky započtení (již považoval za nedůvodnou); takový závěr by mohl
přicházet v úvahu pouze tehdy, vzal-li by žalobu zpět proto, že v důsledku
uplatněné námitky započtení jeho pohledávka uplatněná žalobou zanikla.
Pak ale
platí, že z procesního hlediska to byl žalobce, kdo zavinil (tím, že vzal
žalobu zpět), že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.); srov. obdobně důvody (žalovaným přiléhavě citovaného) usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2953/2014. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba o náhradě nákladů řízení
rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tudíž není správný. Nejvyšší
soud proto napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.