33 Cdo 5572/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně ZZN Polabí a.s., se sídlem v Kolíně, K vinici 1304 (identifikační
číslo osoby 45148210), zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o 1.457.380,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 280/2007,
o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015,
č.j. 13 Co 248/2015-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 5. 2015, č.j. 22 C 280/2007-175,
rozhodl, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení není účinné.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně
změnil tak, že řízení zastavil, a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 329.304,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž výslovně
napadla pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Podle dovolatelky nebyla žaloba
podána důvodně. Nejvyšší soud předchozí, žalobě vyhovující, rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, takže plnila
jen proto, že respektovala pravomocné soudní rozhodnutí; plnila však bez
právního důvodu (žalobkyně se bezdůvodně obohatila). Dovolatelka se domnívá, že
není možné posuzovat otázku důvodnosti podání žaloby jen z procesního hlediska,
když z hlediska věcného i celkového je zjevné, že byla podána nedůvodně. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Dovolání není přípustné. Ze spisu se podává, že žalobou z 12. 6. 2007 se právní předchůdkyně žalobkyně
po žalované domáhala zaplacení 1.457.380,- Kč s příslušenstvím. Důvodem byl
údajný nárok na bonifikaci půjčky (podle Podmínek Ministerstva zemědělství č.j. 2844/2000-1000, o poskytnutí bonifikace), kterou žalobkyně obdržela od žalované
na základě smlouvy o poskytnutí dotace, půjčky - návratné finanční výpomoci
regist. č. 196/93-005 KH z dotačního titulu I.B. podpora restrukturalizace
zemědělské výroby, ve výši 2.560.987,- Kč. K této smlouvě byly postupně
uzavřeny dodatky, které mimo jiné měnily splátkový režim. Tak se stalo, že
žalobkyně 28. 11. 2000 zaplatila splátku úroku podle dodatku ke smlouvě č. 3 v
nižší výši, než určoval dodatek č. 4 uzavřený 27. 11. 2000, a dle kterého byla
splatnost oné splátky stanovena do 30. 11. 2000. Žalovaná ovšem rozdíl mezi
stanovenými splátkami úroků podle dodatku č. 3 a dodatku č. 4 zaplatila až 22. 12. 2000. Tím nesplnila jednu z nutných podmínek pro přiznání bonifikace
(vydání kladného vyjádření finančního úřadu týkajícího se řádného plnění
splátkového kalendáře žalobkyní) a její žádost tak byla žalovanou zamítnuta. Žalobkyně s názorem žalované nesouhlasila, neboť v předmětném období jí vznikl
přeplatek na dani z přidané hodnoty, který měl být v souladu s daňovými
předpisy (§ 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) na
úhradu daňového nedoplatku (rozdíl ve výši zaplacených úroků dle dodatku č. 3 a
č. 4) finančním úřadem použit; žádný nedoplatek tedy neměla a podmínky pro
přiznání bonifikace splnila. Rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č.j. 22 C 280/2007-43, Obvodní soud pro Prahu 1
uložil žalované zaplatit žalovanou peněžní částku s příslušenstvím žalobkyni. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (rozsudek ze dne
30. 6. 2010, č.j. 13 Co 510/2009-71). Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č.j. 33 Cdo
1572/2013-98, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná 27. 8. 2010 zaplatila na účet žalobkyně žalovanou
částku, vzala žalobkyně podáním ze dne 17. 2. 2014 žalobu v plném rozsahu zpět. Podáním ze dne 20. 2. 2014 žalovaná soudu sdělila a zdůvodnila nesouhlas se
zpětvzetím žaloby. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 3. 2014, č.j.
22 C 280/2007-116
(ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2014, č.j. 22 C 280/2007-128),
řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2014, č.j. 13 Co 280/2014-142, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 5. 2015, č.j. 22 C 280/2007-175,
rozhodl tak, že zpětvzetí návrhu na zahájení řízení není účinné. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015, č.j. 13 Co 248/2015-188,
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil, a rozhodl o
jeho nákladech. Podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že
řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro
chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán
důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V projednávané věci je zřejmé, že řízení bylo zastaveno z toho důvodu, že
žalobkyně vzala návrh na zahájení řízení (žalobu) v plném rozsahu zpět. Zastavení řízení tak zavinila žalobkyně, přičemž zavinění prezentované ve shora
citovaném ustanovení je posuzováno výlučně z procesního hlediska (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014). Otázkou
však zůstává, zda byla žaloba vzata zpět pro chování žalované a zda byla podána
důvodně. Teprve po zodpovězení těchto dvou otázek lze učinit závěr ohledně
povinnosti hradit náklady řízení. Předpoklad zpětvzetí žaloby pro chování
žalované, která po podání žaloby zcela uspokojila nárok, je splněn. Ukáže-li se
z porovnání žalobního petitu s poskytnutým peněžitým plněním, že jde o totéž
plnění, lze učinit závěr, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované; není
významné, zda žalovaná uspokojila žalobkyni, ačkoliv k tomu v rovině hmotného
práva neměla povinnost; podstatné je, zda splnila a v jakém rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, či ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo
170/2015). Žalobním petitem požadovala žalobkyně peněžitou částku, kterou
následně žalovaná zaplatila; jestliže pro toto plnění (kterým byl zcela
uspokojen zažalovaný nárok) vzala žalobkyně žalobu zpět, byla žaloba podána
důvodně. Lze uzavřít, že odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto dovolání
odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3,
věta druhá, o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.