33 Cdo 1572/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně ZZN Polabí a.s. se sídlem v Kolíně V, K Vinici 1304 (identifikační
číslo 45148210), zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze
1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice - Ministerstvu
zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 1.457.380,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 280/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č.j. 13 Co
510/2009-71, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010, č.j. 13 Co
510/2009-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2009, č.j. 22
C 280/2007-43, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne
25. 6. 2009, č.j. 22 C 280/2007-43, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil
žalované zaplatit žalobkyni 1.457.380,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75%
ročně od 18. 6. 2007 do 30. 6. 2007 a dále v každém kalendářním pololetí, v
němž prodlení žalované trvá, ve výši REPO sazby stanovené Českou národní
bankou, platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních
bodů až do zaplacení, a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení; v
návaznosti na meritorní rozhodnutí odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Podle skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně a
převzatého odvolacím soudem uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou
16. 11. 1993 smlouvu „o poskytnutí dotace, půjčky - návratné finanční výpomoci
registr. č. 196/93-005 KH z dotačního titulu I. B. Podpora restrukturalizace
zemědělské výroby - regionální politika“, na jejímž základě a v souladu s
dodatkem č. 1 ze dne 6. 12. 1993 poskytla žalovaná právní předchůdkyni
žalobkyně návratnou půjčku ve výši 3.643.450,- Kč. Dodatky č. 2 ze dne 19. 9. 1995, č. 3 ze dne 6. 11. 1998 a č. 4 ze dne 27. 11. 2000 strany sjednaly
termíny splatnosti jednotlivých splátek dluhu včetně úroků ve výši 2% „z
nesplacené částky návratné finanční výpomoci“. Právní předchůdkyně žalobkyně
dne 20. 12. 2006 požádala o poskytnutí bonifikace (zvýšení půjčky) s tím, že
předpoklady stanovené Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem financí České
republiky dne 20. 11. 2000 (č.j. 2844/2000-1000, č.j. 195/105 129/2000) splnila
a průběžně plní. Uvedený dokument ministerstev stanovil podmínky, při jejichž
splnění vznikne příjemci návratné finanční výpomoci nárok na bonifikaci. V
případě právní předchůdkyně žalobkyně, která získala ve vymezeném období (1991
až 1995) návratnou finanční výpomoc na rozvoj nezemědělské výroby (tj. zpracování zemědělských surovin, potravinářského průmyslu, nezemědělských
služeb a obchodních činností), bylo zvýšení omezeno 40% poskytnuté půjčky s
tím, že příjemce, který požádal o úpravu splátek dluhu, až do získání nároku na
bonifikaci důsledně plnil nově uzavřený splátkový kalendář včetně sjednaných
úroků (bod B odst. 1 písm. a/, b/, odst. 2 písm. a/ „podmínek“). Právní
předchůdkyně žalobkyně zaplatila 28. 11. 2000 podle splátkového kalendáře
dodatku č. 3 úroky ve výši 53.536,- Kč. Dodatek č. 4 (podle něhož měly být
zaplaceny úroky ve výši 71.382,- Kč) byl podepsán 27. 11. 2000 (tři dny před
splatností úroků) a finančnímu úřadu byl doručen až 13. 12. 2000. Rozdíl ve
výši 17.846,- Kč právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila až 22. 12. 2000. Ke
dni 1. 12. 2000 však Finanční úřad v Kutné Hoře evidoval u právní předchůdkyně
žalobkyně přeplatek daně z přidané hodnoty ve výši 251.873,- Kč, který jí byl
vrácen 22. 12. 2000. Odvolací soud, který ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že spor mezi
účastníky řízení vyplývá z „občanskoprávních vztahů“ a žádný právní předpis
nesvěřuje jeho projednání a rozhodnutí jinému orgánu (§ 7 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), po
stránce právní uzavřel, že neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci
(rozdíl ve výši úroků podle dodatku č. 3 a dodatku č. 4, tj. 17.846,- Kč),
splatná 30. 11. 2000, přestala být v den následující po termínu splatnosti (1. 12. 2000) řádnou splátkou návratné finanční výpomoci a stala se neoprávněně
zadrženými prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu (§ 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Jestliže
přeplatek daně z přidané hodnoty činil ke dni splatnosti úroků (1. 12. 2000)
částku 251.873,- Kč, měl Finanční úřad v Kutné Hoře postupovat podle § 64 odst. 2 shora uvedeného zákona. To, že se tak „v důsledku nepříznivého způsobu
organizace administrativně technické činnosti uvnitř finančního úřadu“ nestalo,
neznamená, že částky návratné finanční výpomoci včetně sjednaných úroků právní
předchůdkyně žalobkyně nesplácela řádně. Ve smyslu bodu B odst. 2 písm. a/
„podmínek“ z 20. 11. 2000 má proto žalobkyně nárok na poskytnutí bonifikace ve
výši 40% půjčené částky (tj. 1.457.380,- Kč). Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Oponuje závěru, podle
něhož neuhrazená částka úroků splatná 30. 11. 2000 má povahu zadržených
prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu. Podle žalované nejde o daňovou
pohledávku „ve smyslu zákona č. 218/2000 Sb.“, ale o „pohledávku státu ve
smyslu zákona č. 219/2000 Sb.“, se kterou je příslušné hospodařit ministerstvo
zemědělství. O prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu se nejedná, úroky
totiž vznikly ze smluvního vztahu mezi příjemcem návratné finanční pomoci a
žalovanou, jejich včasné nezaplacení není porušením rozpočtové kázně ve smyslu
zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky
České republiky a obcí v České republice /rozpočtová pravidla republiky/, ve
znění pozdějších předpisů. K „započtení“ podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (resp. k převodu
přeplatku /jeho části/ na úhradu nedoplatku úroků), nemohl Finanční úřad v
Kutné Hoře, který přijímal a evidoval splátky návratné finanční výpomoci včetně
úroků, přistoupit. Neuhrazené úroky se odvodem za porušení rozpočtové kázně
nestaly, tudíž je nelze zařadit mezi tzv. daňové pohledávky (§ 1 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Správce daně proto správně přeplatek daně z přidané hodnoty (evidovaný na jiném
účtu než splátky a úroky návratné finanční výpomoci) vrátil právní předchůdkyni
žalobkyně. Na bonifikaci stejně jako na samotné poskytnutí návratné finanční
výpomoci ostatně není právní nárok. Z hlediska skutkových zjištění, z nichž
vycházel odvolací soud, žalovaná prosazuje, že žalobkyně měla uhradit podle
dodatku č. 3 ve stejném termínu jako úroky i vlastní splátku dluhu, že znala
přesnou výši úroků podle dodatku č. 4, a že tedy jako příjemkyně návratné
finanční výpomoci své povinnosti neplnila důsledně, jak požadovala pravidla pro
přiznání bonifikace.
Soudy neměly vůbec danou věc (spor) rozhodovat,
argumentuje dále žalovaná, neboť nebyly pravomocné. Podle § 141 ve spojení s §
169 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 500/2004 Sb.“) rozhoduje spory z veřejnoprávních smluv správní orgán
určený ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., a to i tehdy, byly-li
právní vztahy těmito smlouvami založeny před jeho účinností. Navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 o.s.ř.); ten je dán tím, že (právní) otázku charakteru sjednaných úroků
návratné finanční výpomoci z hlediska rozpočtových prostředků Nejvyšší soud
dosud neřešil.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993 Sb., č.
323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb., č. 118/1995 Sb.,
č. 323/1996 Sb., č. 61/1997 Sb., č. 242/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 168/1998
Sb., č. 29/2000 Sb., č. 159/2000 Sb. a č. 227/2000 Sb., tj. ve znění, které
bylo účinné do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), je předmětem
jeho úpravy správa daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a částek
neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (dále jen
„daně“), které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky (dále jen
„rozpočet republiky“), rozpočtů obcí, rozpočtů okresních úřadů (dále jen
„územní rozpočty“) a státních fondů České republiky (dále jen „fondy“).
Podle § 1 odst. 2, věty první, zákona č. 337/1992 Sb. se správou daně rozumí
právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a
splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně
vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat, nebo kontrolovat podle tohoto zákona
jejich splnění ve stanovené výši a době.
Podle § 64 zákona č. 337/1992 Sb. je částka plateb převyšující splatnou
daň včetně příslušenství daně, daňovým přeplatkem (odstavec 1). Přeplatek se
použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového
nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které
přeplatek vznikl (odstavec 2, věta první).
Podle § 30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s
rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová
pravidla republiky), ve znění zákonů č. 579/1991 Sb., č. 166/1992 Sb., č.
321/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 189/1993 Sb., č. 57/1995 Sb., č. 154/1995 Sb.,
č. 160/1995 Sb., č. 160/1997 Sb. a č. 360/1999 Sb., tj. ve znění účinném do 31.
12. 2000 (dále jen „zákon č. 576/1990 Sb.“), neoprávněně použité nebo zadržené
prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou
subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu
rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto
subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně
použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky.
Správa částek neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků,
které byly zahrnuty pod legislativní zkratku „daně“, podléhala režimu zákona č.
337/1990 Sb.; podle jeho ustanovení postupovaly především územní finanční
orgány, tzv. správci daně (srov. zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních
orgánech, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Návratné finanční výpomoci bylo
možno poskytovat z prostředků státního rozpočtu na základě § 5 odst. 3 písm. a/
zákona č. 576/1990 Sb. Podrobnější podmínky pak byly stanoveny veřejnoprávní
smlouvou. Důsledkem porušení rozpočtové kázně je povinnost subjektu, jemuž byly
poskytnuty, neoprávněně použité nebo zadržené prostředky odvést ve stejné výši
státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Podle § 30
odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. odvod neoprávněně použitých nebo zadržených
částek, jakož i penále, uloží územní finanční orgán.
Splátky návratných finančních výpomocí poskytnutých ze státního rozpočtu jsou
příjmem státního rozpočtu republiky (§ 4 odst. 1 písm. d/ zákona č. 576/1990
Sb.). Není pochyb o tom, že neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci
(splátka jistiny pohledávky) má povahu zadržených prostředků, které byly
právnické nebo podnikající fyzické osobě poskytnuty ze státního rozpočtu (srov.
mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo
66/2010).
Závěr odvolacího soudu, že stejnou povahu mají i včas neuhrazené úroky
(příslušenství jistiny), však správný není. Úroky sjednané stranami mají povahu
přírůstku pohledávky, tedy toho, co bylo formou návratné finanční výpomoci ze
státního rozpočtu poskytnuto. Nezaplatí-li příjemce řádně a včas úroky,
porušuje sice závazek ze smlouvy o půjčce, nikoliv však rozpočtovou kázeň ve
smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. Odvod neuhrazených úroků návratné
finanční výpomoci nemůže územní finanční orgán uložit, protože tyto prostředky
nebyly ze státního rozpočtu poskytnuty; v případě nesplnění povinnosti
příjemcem návratné finanční výpomoci, by musela žalovaná vymáhat úroky v řízení
vedeném podle části třetí občanského soudního řádu. Dluh na úrocích návratné
finanční výpomoci proto nemá povahu daňové pohledávky ve smyslu § 1 odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb. a správce daně, který u právní předchůdkyně žalobkyně
evidoval přeplatek na dani z přidané hodnoty, nemohl postupovat podle § 64
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., tj. použít přeplatek (jeho část) na úhradu
nedoplatku úroků návratné finanční výpomoci.
Bylo-li dovolání shledáno podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným,
zabýval se dovolací soud námitkou žalované, že soudy nižších stupňů rozhodly
věc, která nenáleží do jejich pravomoci (§ 7 odst. 1, § 229 odst. 1 písm. a/, §
242 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná – stejně jako odvolací soud – vycházela z toho, že spor účastnic má
původ ve smlouvě z 16. 11. 1993 „o poskytnutí dotace, půjčky - návratné
finanční výpomoci registr. č. 196/93-005 KH z dotačního titulu I. B. Podpora
restrukturalizace zemědělské výroby - regionální politika.“ Zatímco odvolací
soud považoval smlouvou založený právní vztah vymezený normami veřejného práva
za soukromoprávní, žalovaná argumentovala tím, že spory z veřejnoprávních smluv
rozhoduje správní orgán určený ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004
Sb.).
Žalobou uplatněné právo na peněžité plnění nevyplývá ze smlouvy o poskytnutí
návratné finanční výpomoci, ale z „Podmínek Ministerstva zemědělství a
Ministerstva financí“ č.j. 2844/2000-1000, resp. č.j. 195/105 129/2000,
vydaných 20. 11. 2000 v návaznosti na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu
ČR z 26. schůze 12. 7. 2000 č. 1152 a na usnesení vlády z 1. 11. 2000 č. 1077 k
návrhu řešení půjček, návratných finančních výpomocí poskytnutých v letech 1991
až 1995 v agropotravinářském komplexu. Okolnost, že bonifikace byla podmíněna
řádným a včasným plněním splátek jistiny a úroků dohodnutých v dodatcích
smlouvy, není rozhodující. Za situace, kdy objektivní právo nevymezuje orgán,
který by danou věc projednal a rozhodl, je dána pravomoc soudů (§ 7 odst. 1
o.s.ř., § 4 obč. zák.).
Protože odvolací soud nesprávně dluh na smluvních úrocích návratné finanční
výpomoci ztotožnil s daňovou pohledávkou, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil;
zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť důvody kasace se vztahují i na
toto rozhodnutí (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá,
o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že o peněžní prostředky z titulu návratné
finanční výpomoci (bonifikace) požádala právní předchůdkyně žalobkyně již za
účinnosti zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), který v ustanoveních § 14 až § 17
upravil poskytování dotací a návratných finančních výpomocí ze státního
rozpočtu, řízení o jejich odnětí, způsob a formu poskytnutí.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu