33 Cdo 66/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
Státního fondu životního prostředí České republiky se sídlem v Praze 11,
Kaplanova 1931/1, proti žalovanému D. T., o 800.000,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 381/2003, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2009, č.j. 17 Co
206/2009-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009, č.j. 14 C 381/2003-154, tak, že
„řízení o úroky z prodlení se splátkami půjčky od 1. 4. 1997 do 23. 10. 2006 ve
výši 2.412.710,- Kč a dále ve výši jedné promile z dlužné částky 800.000,- Kč
za každý den prodlení od 24. 10. 2006 do zaplacení, smluvní úroky za dobu od 1.
10. 1998 do 30. 9. 2006 ve výši 525.286,18 Kč, úroky z prodlení za prodlení se
splátkami smluvních úroků za dobu od 1. 7. 1996 do 23. 10. 2006 a dále ve výši
jednoho promile z dlužné částky smluvního úroku 525.286,18 Kč za každý den
prodlení od 24. 10. 2006 do zaplacení“ se nezastavuje, a potvrdil jej v části,
jíž bylo řízení o zaplacení 800.000,- Kč a 10.566,- Kč zastaveno a věc
postoupena Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem. Se soudem prvního stupně se
ztotožnil v tom, že nedostatek soudní pravomoci jako jedné z podmínek řízení
brání projednání a rozhodnutí o nárocích na zaplacení 800.000,- Kč (dlužné
splátky půjčky) a 10.566,- Kč (penále ze zadržených finančních prostředků);
orgánem, který o těchto nárocích rozhoduje, je Finanční úřad v Ústí nad Labem,
jemuž byla věc postoupena (§ 7 odst. 1, § 103, § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„o.s.ř.“). Pokud jde o úroky z prodlení, smluvní úroky z jistiny a úroky z
prodlení z dlužných smluvních úroků, je pravomoc soudů k projednání a
rozhodnutí o těchto (akcesorických) nárocích dána (§ 7 odst. 1 o.s.ř. ).
Rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně zastavení
řízení o zaplacení 800.000,- Kč a postoupení věci územnímu finančnímu orgánu
napadl žalobce dovoláním, jímž v mezích dovolacího důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil závěr o nedostatku soudní pravomoci. O
zadržené prostředky ve smyslu § 30 zákona č. 576/1990 Sb. jde podle dovolatele
jen v případě, kdy příjemce podpory nevyhoví výzvě k vrácení peněžních
prostředků nebo jejich části (čl. V. bod 12. smlouvy). V souzené věci však
částka 800.000,- Kč představuje dlužné splátky půjčky, které byly sjednány v
článku IV. bodu 11. smlouvy.
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení
soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř., je
přípustné (§ 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Podle ustanovení § 7 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné
právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než
soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek
uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec
3).
Podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do
pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní
moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s
podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), je
porušením rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních
prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu
nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Protože porušení rozpočtové
kázně nastalo a bylo i zjištěno před účinností tohoto zákona, je třeba
aplikovat zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými
prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla
republiky), ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „zákon č. 576/1990
Sb.“). Podle ustanovení § 30 zákona č. 576/1990 Sb. neoprávněně použité nebo
zadržené prostředky státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky
jsou subjekty, kterým byly poskytnuty, povinny odvést ve stejné výši státnímu
rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto
subjekty povinny zaplatit penále ve výši 1 ‰ denně z neoprávněně použitých nebo
zadržených prostředků, nejvýše však do výše této částky (odstavec 1). Odvod
neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní
finanční orgán (odstavec 6). Ze spisu se podává, že na základě rozhodnutí ministra životního
prostředí ČR z 12. 12. 1994, č. 02679327, uzavřeli žalobce a žalovaný 29. 6. 1995 smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí podpory formou půjčky ve výši
1.400.000,- Kč (úročené roční úrokovou sazbou 8 %) na akci „malá vodní
elektrárna“ (čl. I., II.). Peníze žalobce převedl na bankovní účet žalovaného
(čl. IV. body 7, 8, 9, 10). Žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit ve
čtvrtletních splátkách po 70.000,- Kč s tím, že první splátka je splatná 31. 3. 1997; splatnost úroků byla dohodnuta vždy ke konci každého kalendářního
čtvrtletí. V případě prodlení se splácením půjčky nebo úroků se žalovaný
zavázal zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 1 ‰ z dlužné částky za každý
den prodlení (čl. IV. bod 11). Článek V. smlouvy stanovil důsledky porušení
závazků a povinností příjemcem podpory. Jestliže příjemce nesplní některý ze
svých závazků či povinností stanovených smlouvou, má žalobce právo požadovat
vrácení poskytnutých peněžních prostředků nebo jejich části ve lhůtě, kterou
žalovanému stanoví; nevrátí-li je, považují se peněžní prostředky za
„prostředky zadržené ve smyslu ustanovení § 30 zák. č. 576/1990 Sb.“ (bod 12). Pokud žalobce odstoupí od smlouvy z důvodu podstatného porušení smlouvy
příjemcem, považují se peněžní prostředky do té doby poskytnuté za „prostředky
neoprávněně použité ve smyslu ustanovení § 30 zák. č. 576/1990 Sb.“ (bod 13). Jestliže příjemce použije podporu (nebo její část) k jinému účelu, považují se
prostředky za „prostředky neoprávněně použité ve smyslu ustanovení § 30 zákona
č. 576/1990 Sb.“ (bod 14). Ve všech případech uvedených v článku V. smlouvy je
příjemce podpory povinen zaplatit penále ve výši 1 ‰ z neoprávněně použitých
nebo zadržených prostředků za každý den prodlení.
Otázkou povahy právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný
nárok, se již Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26
Odo 1637/2005; s odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, uzavřel, že práva a povinnosti
vyplývající z právního vztahu účastníků jsou výsledkem shodných projevů vůle
rovnoprávných subjektů, které našly výraz ve smlouvě o poskytnutí podpory
formou půjčky (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 388/1991 Sb.). I když obsah daného
právního vztahu je vymezen normami veřejného práva, jde o spor vyplývající ze
vztahů soukromoprávních a pravomoc jiného orgánu než soudu by mohl založit
zvláštní zákon (§ 7 odst. 1, věta za poslední čárkou, o.s.ř.).
Dovolatel se mýlí, shledává-li pro účely vymezení pravomoci soudu nebo
jiného orgánu rozdíl mezi úhradou dlužných splátek půjčky a vrácením peněžních
prostředků při porušení smluvních povinností příjemcem podpory. Článek IV. bod
11 smlouvy z 29. 6. 1995 je ujednáním o splatnosti půjčky (úroků) a o sankcích
v případech prodlení se splácením půjčky (úroků). Jestliže příjemce podpory
nesplní to, k čemu se zavázal (nezaplatil řádně a včas splátky), mají dlužné
částky vždy povahu prostředků státního fondu, které byly neoprávněně zadrženy.
Ustanovení § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. pak svěřilo rozhodování o
povinnosti vrátit poskytnutou podporu (její část) územním finančním orgánům
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005
/již shora zmíněné/, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 , sp. zn.
23 Cdo 164/2008).
Lze uzavřít, že se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí
zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto – po zjištění, že vadami
vyjmenovanými v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. řízení před soudy obou stupňů
netrpělo – dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.)
zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, který by měl na
jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu