28 Cdo 2953/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně
Mladá RP, s.r.o., IČO 28989490, se sídlem Praha 4, Točitá 1964/34, 140 00,
zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova
105/6, 150 00, proti žalovanému Ing. B. Č., zastoupenému Mgr. Jaroslavem
Tajbrem, advokátem se sídlem Praha 5, U Nikolajky 833/5, 150 00, o zaplacení
částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. 57 Cm 9/2012, o dovolání žalobce proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. 14 Cmo 437/2013-248,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Usnesením ze dne 9. 7. 2013, č. j. 57 Cm 9/2012-224, Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“), řízení zastavil
(výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku
47.869,- Kč (výrok II.). Výrok o zastavení řízení soud prvního stupně odůvodnil
s odkazem na ustanovení § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že ve věci proběhla dvě ústní jednání – dne
2. 10. 2012 a 9. 7. 2013, přičemž při druhém ústním jednání žalobkyně vzala
žalobu v celém rozsahu zpět, s čímž žalovaný souhlasil. Pokud jde o výrok o
nákladech řízení, soud prvního stupně uvedl, že účastníci řízení měli proti
sobě vzájemné pohledávky ve stejné výši, které však zůstaly nezapočítány. Mezi
žalovaným – společníkem a v rozhodné době též jednatelem žalobkyně – a
zbývajícími společníky žalobkyně vznikla řada vzájemných neshod. Žalovaný bez
jakéhokoliv zúčtování vybral z účtu žalobkyně částku ve výši 1.000.000,- Kč.
Žalobkyně však prokazatelně věděla, že má za žalovaným závazek ve stejné výši,
ať už tomu bylo z důvodu půjčky, kterou žalovaný poskytl žalobkyni, nebo z
důvodu bezdůvodného obohacení vzniklého platbou žalovaného na účet
Středočeského kraje, kterou žalovaný učinil za žalobkyni. Podle soudu prvního
stupně byla proto žaloba z procesního hlediska po právu, žalovaný sice uplatnil
obranu – započtení své vlastní pohledávky, avšak z procesního hlediska svůj
závazek uhradil až po podání žaloby a je tak povinen hradit účelně vynaložené
náklady řízení. Soud prvního stupně přitom za účelně vynaložené považoval pouze
ty náklady, jež vznikly do uplatnění obrany žalovaného dne 5. 6. 2012. Podle
soudu prvního stupně nelze přihlížet k nákladům, které vznikly po tomto úkonu
žalovaného, neboť žalobkyně měla poté, co se z odporu žalovaného proti
platebnímu rozkazu dozvěděla o jeho obraně, možnost vzít svoji žalobu zpět.
Žalobkyně má tedy podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo na náhradu
nákladů řízení ve výši 95.738,- Kč. Podle soudu prvního stupně je sice
skutečností, že žalovaný neučinil potřebné právní kroky k tomu, aby vzájemné
pohledávky a závazky se žalobkyní vyrovnal, totéž však lze konstatovat i v
případě žalobkyně. Z postoje žalobkyně v řízení přitom soud prvního stupně
dovodil závěr, že se z její strany jednalo o typ šikanózní žaloby, kdy hlavním
účelem bylo způsobit žalovanému vznik nákladů řízení. Proto se soud prvního
stupně rozhodl podle § 150 o. s. ř. nepřiznat žalobkyni náklady řízení ve výši
50 % (tj. v částce 47.869,- Kč), když na podání žaloby nesou podíl oba
účastníci řízení.
K odvolání žalovaného i žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1.
2014, č. j. 14 Cmo 437/2013-248 (dále jen „odvolací soud“), rozhodnutí soudu
prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se žalobkyni ukládá povinnost
zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 79.929,50,- Kč. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně vzala žalobu zpět nikoli pro chování
žalovaného, jež mělo spočívat v započtení závazku žalovaného na žalovanou
pohledávku, nýbrž proto, že ji soud prvního stupně seznámil se svým právním
názorem na věc. Podle odvolacího soudu tuto skutečnost potvrdila sama žalobkyně
ve svém odvolání, když uvedla, že se rozhodla vzít žalobu zpět poté, co
žalovaný v průběhu řízení započetl tvrzený závazek vůči žalobkyni, ačkoliv se
žalobkyně domnívala, že toto započtení bylo formálně neplatné, pročež v řízení
pokračovala do druhého ústního jednání. Kromě toho žalobkyně po započtení
pohledávek žalovaným dne 5. 6. 2012 toto započtení opakovaně odmítala a sama v
replice ze dne 9. 7. 2012 na žalovaným tvrzenou pohledávku z titulu
bezdůvodného obohacení (vzniklé platbou žalovaného na účet Středočeského kraje
za žalobkyni), započetla svou „další“ pohledávku za žalovaným ve výši
1.000.000,- Kč z titulu žalovaným nesplaceného příplatku mimo základní kapitál.
Na zaplacení žalované částky ve výši 1.000.000,- Kč, kterou si žalovaný vybral
z účtu žalobkyně, tak i nadále trvala, a to až do druhého jednání ve věci
konaného dne 9. 7. 2013. Ke zpětvzetí žaloby tudíž došlo zhruba po roce a čtvrt
od započtení pohledávky žalovaným, jež mělo být podle žalobkyně chováním, pro
které svou žalobu vzala zpět. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru,
že nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.
s. ř., a to s tím důsledkem, že žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že
řízení muselo být zastaveno, když vzala zpět žalobu v celém rozsahu, a to
nikoliv pro chování žalovaného, nýbrž proto, že jí soud prvního stupně
předestřel svůj právní názor na věc. Žalobkyně je tak povinna nahradit
žalovanému náklady řízení. Odvolací soud zároveň neshledal žádné důvody
zvláštního zřetele hodné pro výjimečné užití § 150 o. s. ř., podle něhož by
žalovanému, který má na náhradu nákladů řízení právo, byla tato náhrada
odepřena. Navíc podle odvolacího soudu žalobkyně svým postojem v průběhu řízení
zavinila, že se řízení protahovalo nad nezbytnou míru, čímž oběma účastníkům
vznikly další náklady řízení. Odvolací soud tak uzavřel, že nejsou dány důvody
pro to, aby si žalovaný tyto náklady hradil sám.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (dále jen
„dovolatelka“), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že
se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, alternativně pak, že jde o otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka konkrétně
uvádí, že se odvolací soud při aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.
odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo
4097/2013 (v dovolání je na tomto místě nesprávně uvedena sp. zn. 29 Cdo
34/2013), když pominul, že dovolatelka před podáním žaloby vyzvala žalovaného k
plnění, kterého se jí však dostalo až po podání žaloby. Dovolatelka dále
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10,
přičemž uvádí, že se odvolací soud při rozhodování o právu na náhradu nákladů
řízení dopustil nezákonného, resp. tzv. překvapivého rozhodnutí, neboť zcela
pominul svou povinnost upozornit účastníky na svůj odlišný názor od rozhodnutí
soudu prvního stupně. Došlo tak k závažné vadě řízení, která zasáhla do ústavně
zaručených základních práv dovolatelky na spravedlivý proces (v této
souvislosti dovolatelka odkazuje na usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III ÚS
772/13). Pro případ, že by Nejvyšší soud nespatřoval přípustnost dovolání z
důvodů výše uvedených, dovolatelka ve svém dovolání rovněž formuluje otázky
týkající se aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., které podle jejího
názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. K těmto otázkám
dovolatelka nad rámec shora uvedené argumentace uvádí, že v protokolu z jednání
soudu prvního stupně ze dne 9. 7. 2013 je pouze uvedeno, že právní zástupce
žalobkyně „po seznámení soudu s právním náhledem bere žalobu zpět co do
žalované částky, požaduje však náhradu nákladů řízení“, přičemž z takto
zaprotokolované věty podle dovolatelky vůbec nevyplývá, čeho konkrétně se měl
právní náhled soudu prvního stupně týkat a jak měl nebo mohl ovlivnit účastníky
řízení a rozhodování soudu s ohledem na věc.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle
občanského soudního řádu v rozhodném znění (srov. čl. II, bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání
je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou
advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání (§ 239 o. s. ř.).
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a
o. s. ř. a zároveň se nejedná o věc, ve které není dovolání podle § 238 o. s.
ř. přípustné, zbývá tedy určit, zda je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. „[n]ení-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolání není přípustné.
Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „[j]estliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“
Obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je
doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je
řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady „je
sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly,
uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil“ (usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01; srov. rovněž Javůrková, N. in:
David, L., Ištvánek, F. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 646-647).
Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením § 146 odst.
2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z
účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může
spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již
pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti
někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo – jako je tomu v
projednávané věci – že vzal žalobu zpět (srov. Putna, M. in: Drápal, L., Bureš,
J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2009, str. 989-990).
V případě, kdy žalobce vzal žalobu zpět – a tudíž zavinil zastavení řízení –
soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná
žalovanému náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na
uplatňování nebo bránění svého práva.
Ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. však pro případ, že zpětvzetí
žaloby zaviní žalovaný, stanoví z výše popsaného principu výjimku, která se
uplatní v případě, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky: (1) žalobce vezme
zpět návrh, který byl podán důvodně, a (2) ke zpětvzetí dojde pro chování
žalovaného.
Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky
podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda žalobce
získal žalobou uplatněný nárok či nikoliv.
Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle
§ 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po
podání žaloby žalobci poskytl plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním
petitu požadoval.
Zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., včetně splnění výše uvedených
podmínek, je přitom nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska
vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne
28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, nebo dovolatelkou citované usnesení ze
dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013). Shora uvedený princip procesního
hlediska však nelze chápat ryze formálně, neboť „nejen petit, ale i žalobní
tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění
domáhá“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10).
V projednávané věci se dovolatelka (tj. žalobkyně) po žalovaném domáhala
zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení s tvrzením, že žalovaný bez právního důvodu vybral z jejího účtu
částku ve výši 1.000.000,- Kč. Po uplatnění obrany žalovaného ze dne 5. 6. 2012
– spočívající v tvrzení, že žalovaný má za dovolatelkou pohledávku z titulu
uhrazení částky 1.000.000,- Kč ve prospěch Středočeského kraje, kterou žalovaný
započetl na žalovanou pohledávku – dovolatelka ve svém vyjádření ze dne 9. 7.
2012 dále doplnila svá žalobní tvrzení, uvedené započtení označila za neplatné
a poukázala na svou „další“ pohledávku za žalovaným z titulu závazku žalovaného
k poskytnutí dobrovolného příplatku mimo základní kapitál dovolatelky ve výši
1.000.000,- Kč, kterou započetla na pohledávku žalovaného vůči dovolatelce ve
výši 1.000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého platbou
žalovaného na účet Středočeského kraje za dovolatelku. Dovolatelka tak setrvala
na svém tvrzení, že žalovaný je nadále povinen dovolatelce uhradit žalovanou
částku ve výši 1.000.000,- Kč, kterou si jako jednatel dovolatelky bez právního
důvodu vyplatil z účtu dovolatelky. Poté co soud prvního stupni na druhém
jednání ve věci dne 9. 7. 2013 dovolatelku seznámil s právním názorem na věc,
vzala dovolatelka žalobu v celém rozsahu zpět.
Na základě výše uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že žaloba byla z
procesního hlediska ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. důvodná, neboť
námitka započtení byla vznesena v rámci obrany žalovaného v jeho podání ze dne
5. 6. 2012, tj. po podání žaloby. Současně však žaloba nebyla z procesního
hlediska vzata ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zpět pro chování
žalovaného, neboť i po vzájemném započtení pohledávek, dovolatelka nadále ve
své replice ze dne 9. 7. 2012, a to až do druhého ústního jednání ve věci dne
9. 7. 2013, trvala na žalobou uplatněném nároku na zaplacení částky 1.000.000,-
Kč vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu neoprávněného
výběru žalované částky z účtu dovolatelky a navíc proti pohledávce žalovaného z
titulu uhrazení částky 1.000.000,- Kč ve prospěch Středočeského kraje započetla
svoji další samostatnou pohledávku z titulu závazku k poskytnutí dobrovolného
příplatku mimo základní kapitál. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu v tom, že i z protokolu o jednání u soudu prvního stupně ze
dne 9. 7. 2013 jasně plyne, že dovolatelka svou žalobu vzala zpět nikoliv pro
chování žalovaného, nýbrž z důvodu, že ji soud prvního stupně seznámil se svým
právním náhledem na věc, totiž že vzájemné započtení pohledávek tak, jak ho ve
své obraně ze dne 5. 6. 2012 uplatnil žalovaný (tj. započtení z důvodu
neoprávněného výběru žalované částky z účtu dovolatelky proti pohledávce z
důvodu uhrazení částky 1.000.000,- Kč za dovolatelku ve prospěch Středočeského
kraje) považuje za platné.
Argumentaci dovolatelky ohledně interpretace protokolované věty, jež stanovila,
že právní zástupce dovolatelky „po seznámení soudu s právním náhledem bere
žalobu zpět co do žalované částky, požaduje však náhradu nákladů řízení“,
dovolací soud považuje za účelovou. Z logiky věci nemohl být právní náhled na
věc (tj. právní názor na meritum sporu), který soud prvního stupně dovolatelce
poskytl, odlišný od toho, jak jej soud prvního stupně následně vyjádřil v
odůvodnění svého rozhodnutí. Ostatně ani dovolatelka netvrdí, že by soud
prvního stupně v průběhu ústního jednání účastníkům řízení tvrdil opak.
S ohledem na výše uvedené proto nelze uzavřít, že otázka náhrady nákladů řízení
podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud řešena, nebo že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud tak považuje názor odvolacího
soudu o nemožnosti aplikace ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v
projednávané věci za věcně správný, neboť není splněna podmínka zpětvzetí
žaloby pro chování žalovaného. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání
(§ 243a o. s. ř) dovolání v souladu s § 243c a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit ani
argumentace dovolatelky ohledně existence nezákonného, resp. překvapivého
rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu názoru vyjádřeného Ústavním soudem v
nálezu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10 ve spojení se závěry
vyjádřenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III ÚS
772/13. Předmětem odvolacího řízení byla otázka náhrady nákladů řízení, k níž
se v rámci odvolání měli možnost vyjádřit oba účastníci řízení. Skutečnost, že
odvolací soud dospěl v otázce náhrady nákladů řízení k jinému závěru, než soud
prvního stupně, vyplynula z odvolacího přezkumu provedeného v návaznosti na
argumentaci dovolatelky a žalovaného uvedenou v jejich odvoláních. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak není překvapivé ve smyslu, jakým tento pojem definuje
shora citovaná judikatura Ústavního soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu