28 Cdo 2740/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a. J. Š., b. I. Š., oba P., zastoupených Ing. Mgr. Petrou Fifkovou,
advokátkou se sídlem Praha, Karlovo nám. 17, proti žalovaným 1. M. H., H. K.,
zastoupenému JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Praha,
Vinohradská 126, 2. D. H., P. n. L.-S., zastoupené JUDr. Annou Vyhlídovou,
advokátkou se sídlem Hradec Králové, Gočárova 535, o zaplacení 6.519.036,10 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C
114/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 12. 2. 2014, č. j. 20 Co 35/2014-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou ze dne 9. 5. 2012 domáhali na žalovaných zaplacení částky
6.519.036,10 Kč s příslušenstvím. Uvedli, že dne 30. 3. 2010 s žalovanými
uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž obsahem byl závazek uzavřít kupní
smlouvu na nemovitosti náležející do zaniklého, ale nevypořádaného společného
jmění žalovaných (dále jen „předmětné nemovitosti) a to nejpozději do 30. 6
2010. Tuto smlouvu předložila žalobcům k podpisu žalovaná 2/ již opatřenou
podpisem žalovaného 1/. Z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí plynula žalobcům
povinnost uhradit část kupní ceny ve výši 6.519.036,10 Kč jako mimořádnou
splátku hypotečního úvěru žalovaných a druhou část ve výši 2.669.713,90 Kč
uhradit složením do advokátní úschovy. V důsledku úhrady první části kupní ceny
ve výši 6.519.036,10 Kč žalobci ve prospěch Hypoteční banky zanikl dluh
žalovaných vůči Hypoteční bance i zástavní právo k předmětným nemovitostem
zajišťujícím tento dluh. Žalovaný 1/ však následně odmítl uzavřít kupní smlouvu
s žalobci a namítal neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí s tím, že předmětnou
smlouvu nikdy neuzavřel. S ohledem na skutečnost, že první část kupní ceny ve
výši 6.519.036,10 Kč již byla žalobci zaplacena jako mimořádná splátka
hypotečního úvěru žalovaných, vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení, které
jsou povinni žalobcům vydat. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 13 C 114/2013 – 199, řízení zastavil a uložil žalovanému 1/
povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 400.892,40 Kč. K zastavení
řízení došlo pro zpětvzetí žaloby, kdy poté, co došlo k vypořádání společného
jmění žalovaných, na jehož základě připadlo vlastnické právo k předmětným
nemovitostem výlučně žalované 2/, uzavřela žalovaná 2/ s žalobci kupní smlouvu,
na jejímž základě byly předmětné nemovitosti převedeny do vlastnictví žalobců. Po zpětvzetí svého návrhu na zahájení řízení se žalobci domáhali náhrady
nákladů řízení proti žalovanému 1/, který dle jejich názoru zavinil podání
žaloby. Vůči žalované 2/ se žalobci nároku na náhradu nákladů řízení vzdali. Soud prvního stupně v tomto směru dospěl k závěru, že žaloba byla v souzené
věci podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného 1/, neboť žalovaný
1/ odmítal jak uzavřít kupní smlouvu, tak vrátit žalobcům část kupní ceny
uhrazenou formou mimořádné splátky úvěru žalovaných, a celý spor byl vyřešen
mimosoudně až po vypořádání společného jmění žalovaných a přikázání předmětných
nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované 2/. Vzhledem k tomu, že žalobci
se náhrady nákladů ve vztahu k žalované 2/ vzdali, přiznal soud náhradu nákladů
řízení žalobcům pouze vůči žalovanému 1/. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v
souběžném řízení u Okresního soudu Praha – východ bylo prokázáno, že žalovaný
1/ smlouvu o smlouvě budoucí skutečně nepodepsal a nedošlo tedy k jejímu
platnému uzavření. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 2. 2014,
č. j.
20 Co 35/2014-236, k odvolání žalovaného 1/ rozhodnutí soudu prvního
stupně změnil tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1/ nepřiznal žádnému z
účastníků náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že aby
bylo možno považovat žalobu za vzatou zpět pro chování žalovaného 1/, musel by
žalovaný 1/ dobrovolně splnit nárok, který byl proti němu v řízení uplatněn,
tedy zaplatit žalovanou částku 6.519.036,10 Kč, popřípadě uzavřít s žalobci
kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, k čemuž však nedošlo. Dále odvolací
soud uvedl, že jediným důvodem zpětvzetí žaloby nebyla ani samotná skutečnost
uzavření nové kupní smlouvy mezi žalobci a žalovanou 2/, neboť k smírnému
vyřešení sporu a zpětvzetí žaloby nepostačovalo pouhé uzavření kupní smlouvy
mezi žalobci a žalovanou 2/, nýbrž muselo dojít ještě k započtení pohledávek
žalobců na vydání bezdůvodného obohacení a pohledávky žalované 2/ na zaplacení
kupní ceny. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že jednání
žalovaného 1/ nelze považovat za chování, pro které byla žaloba vzata zpět, a
tedy že žalovaný 1/ zastavení řízení nezavinil. B. Dovolání
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2014, č. j. 20 Co
35/2014-236, podali žalobci dovolání, v němž namítali:
a) důvodem zpětvzetí žaloby zakládající nárok žalobců na náhradu nákladů
soudního řízení je chování žalovaného 1/ spočívající v tom, že se na
mimosoudním řešení sporu nepodílel, nechtěl uzavřít s žalobci kupní smlouvu a
rovněž odmítal vrátit část kupní ceny uhrazenou formou mimořádné splátky úvěru
žalovaných. Spor se vyřešil mimosoudní cestou pouze díky aktivní činnosti
žalované 2/. Podání žaloby přitom bylo nezbytné vzhledem k běhu promlčecí lhůty. b) důvodem zpětvzetí žaloby bylo samotné uzavření kupní smlouvy mezi
žalobci a žalovanou 2/, přičemž započtení vzájemných pohledávek nebylo pro
zpětvzetí žaloby relevantní. c) rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadami, neboť jeho odůvodnění je
kusé, není logicky vystavěno a nelze z něj dovodit právní úvahy, kterými se
soud řídil. Žalovaný 1/ ve svém vyjádření v první řadě uvedl, že žalobci ve svém dovolání
řádně nevymezili způsobilý dovolací důvod. Dále se ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu v tom, že zastavení řízení z procesního hlediska nezavinil. Závěrem poukázal na skutečnost, že prvotní příčinou celé situace je neplatnost
smlouvy o budoucí kupní smlouvě na předmětné nemovitosti, která byla falsem
zhotoveným žalovanou 2/, a kterou žalovaný 1/ nikdy nepodepsal. K vyjádření žalované 2/ dovolací soud nepřihlížel, neboť žalovaná 2/ není
účastníkem dovolacího řízení, když už předmětem odvolacího řízení, stejně jako
předmětem dovolacího řízení, byla náhrada nákladů řízení mezi žalobci a
žalovaným 1/ a žalovaní v tomto řízení nejsou v postavení nerozlučných
společníků, nýbrž v postavení společníků samostatných, z nichž každý jedná v
řízení sám za sebe. C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že podané dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami
zastoupenými advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“. K námitce dovolatelů týkající se zavinění žalovaného 1/ na zpětvzetí žaloby
(sub a/), dovolací soud uvádí, že tato nemůže přípustnost dovolání založit. V
obecné rovině má žalobce při zpětvzetí žaloby nárok na náhradu nákladů řízení
žalovaným dle § 146 odst. 2 o. s. ř. v případě, že jsou kumulativně splněny dvě
zákonné podmínky, a to, že žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro
chování žalovaného. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu se zavinění
zpětvzetí žaloby posuzuje z procesního hlediska, kdy se poměřuje výsledné
chování žalovaného s požadavky žalobce. Jinými slovy, pro závěr o tom, že
zastavení řízení zavinil žalovaný je rozhodné, zda jeho chování vedlo k
uspokojení žalobcova nároku a následnému zastavení řízení, tedy zda se žalovaný
po podání žaloby choval tak, jak žalobce v žalobě požadoval, a to bez ohledu na
skutečnost, zda žalovaný podle hmotného práva žalovanou povinnost měl, či
nikoliv. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32
Cdo 587/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4308/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2524/2014). Pro závěr, že žalovaný 1/ je povinen hradit náklady řízení žalobcům
by musely být naplněny oba výše uvedené předpoklady, tedy důvodnost žaloby a
uspokojení uplatněného nároku žalovaným 1/. Pokud jde o uspokojení žalovaného
nároku, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že byl uspokojen
jednáním žalované 2/, kdy tato poté, co došlo k vypořádání SJM s jejím
manželem, uzavřela s žalobci novou smlouvu o koupi předmětných nemovitostí. Žalovaný 1/ se na smírném řešení sporu, tedy na uspokojení nároku žalobců
nepodílel, což nakonec uvádějí i žalobci ve svém dovolání. Jestliže se žalovaný
1/ nepodílel na uspokojení nároku žalobců, nelze dospět k závěru, že zpětvzetí
žaloby zavinil a z uvedeného důvodu nemůže být žalovanému 1/ uložená povinnost
k náhradě nákladů řízení vůči žalobcům. Jelikož řešení nastolené otázky
odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nemůže
tato námitka přípustnost dovolání založit. Námitka dovolatelů týkající se důvodu zpětvzetí žaloby (sub b/) je nerozhodná,
neboť jí žalobci nastolují otázku, zda k uspokojení jejich nároků postačoval
jediný úkon žalované 2/ spočívající v uzavření kupní smlouvy po vypořádání SJM
s jejím manželem, či nikoliv.
Uvedená otázka je však bez významu, pokud jí
žalobci argumentují ve prospěch svého nároku na náhradu nákladů řízení vůči
žalovanému 1/, přičemž však, jak již bylo uvedeno výše, žalovanému 1/ nemůže
být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vůči žalobcům, neboť nárok
žalobců neuspokojil, což ani touto námitkou žalobci nezpochybňují, a zastavení
řízení tak z procesního hlediska nezavinil. Nastolená otázka by měla význam v
případě, že by se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované 2/ k náhradě
nákladů řízení žalobcům, avšak žalobci se nároku na náhradu nákladů řízení
proti žalované 2/ vzdali a ani v dovolání své stanovisko v tomto směru
nezměnili.
Poslední námitkou dovolatelé napadají odůvodnění napadeného rozhodnutí (sub
c/), čímž namítají vady řízení. Tato námitka však není způsobilá sama o sobě
založit přípustnost odvolání, neboť přípustnost dovolání může být vadou řízení
založena pouze v případě, že v souvislosti s tvrzenou vadou je nastolena právní
otázka, která splňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2854/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 180/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolatelé ve svém dovolání právní otázku ve spojení s
namítanými vadami rozhodnutí nevymezují, tato námitka rovněž přípustnost
dovolání nezakládá.
Jde-li o náklady dovolacího řízení, dovolací soud uvádí, že nárok na ně má
žalovaný 1/, protože v dovolacím řízení uspěl a vznikly mu náklady na podání
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na okolnosti souzené
věci, kdy se stranám nedařilo dosáhnout před podáním žaloby mimosoudní dohody a
kvůli běhu promlčecí lhůty žalobci museli podat žalobu, a kdy žalovaný 1/ ve
sporu nepostupoval konstruktivně, pokud jde o částku uhrazenou žalobci jako
splátka úvěru žalovaných, však dovolací soud shledal důvody pro aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení
žalovanému 1/.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobců je
nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl
podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu