28 Cdo 2854/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobkyně I. J., zastoupené JUDr. Hanou Bayerovou, advokátkou se sídlem České
Budějovice, Jeremiášova 18, proti žalovanému I. J., zastoupenému Mgr. Karlem
Neubertem, advokátem se sídlem Třebíč, Oldřichova 1, o zaplacení částky
318.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
13 EC 880/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 6. 3. 2014, č. j. 54 Co 331/2012 – 132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11.955,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Hany Bayerové.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na
žalovaném zaplacení částky 318.700,- Kč. Svůj nárok doložila výpisy z účtu, ze
kterých vyplynulo, že ve dnech 4. 5. 2009 – 14. 5. 2009 převedla v několika
splátkách žalovanou částku na účet, o němž tvrdila, že patří žalovanému. Dále
uvedla, že uvedenou částku žalovanému poskytla na základě ústní smlouvy o
půjčce. Žalovaný podal proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě
odpor, který odůvodnil tím, že se žalobkyní smlouvu o půjčce neuzavřel. Pokud
jde o poskytnuté finanční prostředky, naopak uvedl, že se jednalo o splacení
dluhu, který vznikl žalobkyni a jejímu bývalému manželovi vůči žalovanému. Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2011,
č. j. 13 EC 880/2011 – 38, žalobu zamítl, když uvedl, že se žalobkyni
nepodařilo prokázat existenci tvrzené smlouvy o půjčce a vzal ze svědeckých
výpovědí bratra žalovaného a bratrance žalovaného a jeho manželky za prokázané,
že žalobkyní zaplacené finanční prostředky byly splátkou dluhu, který měla vůči
žalovanému společně s bývalým manželem. Krajský soud v Brně jako odvolací soud rozhodoval ve věci dvakrát, neboť jeho
první rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím soudem, nicméně pro souzenou věc je
podstatné toliko jeho poslední rozhodnutí, kdy rozsudkem ze dne 6. 3. 2014,
č.j. 54 Co 331/2012 – 132, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Poté, co zopakoval dokazování,
dospěl k závěru, že jedinou prokázanou skutečností je poukázání částky
318.700,- Kč žalobkyní na účet žalovaného v období května až července 2009. Odvolací soud nevzal za prokázané tvrzení žalovaného, že v roce 2008 půjčil
žalobkyní a jejímu tehdejšímu manželovi (svému bratrovi) částku 320.000,- Kč,
kterou mu žalobkyně převodem částky 318.700,- Kč v období května až července
2009 vracela. V tomto směru odvolací soud zejména poukázal na skutečnost, že
žalovaný v řízení nedokázal přesněji uvést, kdy v roce 2008 půjčku žalobkyni a
jejímu tehdejšímu manželovi (svému bratrovi) poskytl ani skutečné předání peněz
prokázat. Svědeckou výpověď bratra žalovaného shledal odvolací soud
nedůvěryhodnou pro její neurčitost a blízký vztah svědka k žalovanému. Svědecké
výpovědi bratrance žalovaného a jeho manželky odvolací soud sice uvěřil,
konstatoval však, že nebyli přítomni ani uzavření smlouvy o půjčce, na základě
které měl žalovaný v roce 2008 poskytnout půjčku žalobkyni ani faktickému
předání peněz. Protože nebyla prokázána ani skutečnost, že by částka 318.700,-
Kč uhrazená žalobkyní na účet žalovaného byla poskytnutá na základě smlouvy o
půjčce, odvolací soud uzavřel, že převodem této částky vzniklo žalovanému
bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat a změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2014, č.j. 54 Co 331/2012 –
132, podal žalovaný dovolání, v němž namítl:
a) v řízení bylo prokázáno, že ze strany dovolatele k poskytnutí půjčky
žalobkyni došlo.
b) odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně neuvedl, proč
považoval svědeckou výpověď bratra dovolatele za nedůvěryhodnou a neurčitou. Samotná skutečnost, že svědek nespecifikoval výši půjčky, nemůže být důvodem
pro závěr o neurčitosti jeho výpovědi a současně blízký vztah k účastníku
řízení nemůže být sám o sobě důvodem pro závěr o nedůvěryhodnosti výpovědi. c) pokud jde o svědecké výpovědi bratrance dovolatele a jeho manželky,
oba před soudy obou stupňů vypověděli, že byli přítomni u toho, kdy i samotná
žalobkyně za přítomnosti širšího rodinného kruhu potvrdila, že o půjčkách od
dovolatele, jeho maminky a bratrance ví a je s touto skutečností srozuměna. Pouhá skutečnost, že svědci nebyli přítomni uzavření smlouvy o půjčce, či
předání peněz nemůže bránit tomu, aby na ní odvolací soud založil své
rozhodnutí. d) odvolací soud pochybil, pokud vycházel pouze ze svých skutkových
zjištění, ignoroval skutková zjištění soudu prvního stupně a současně v
odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, jakým způsobem k odlišným skutkovým
zjištěním dospěl. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť dovolatel
toliko zpochybňuje hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, avšak
nevymezuje žádný způsobilý dovolací důvod ani neuvádí, v čem spatřuje
přípustnost dovolání.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za
kterou jedná její zaměstnanec, který má právnické vzdělání, že splňuje formální
obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. a zabýval se proto
přípustností dovolání.
Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“.
Pokud jde o námitky stran hodnocení důkazů (sub a/, b/, c/) nemohou tyto
založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel napadá hodnocení důkazů, které
však v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2777/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Navíc odvolacímu
soudu nelze vytknout, že výpověď svědka - bratra žalovaného považoval za
neurčitou za situace, kdy svědek například nedokázal vysvětlit, proč částka,
která měla představovat vrácení půjčky poskytnuté žalovaným žalobkyni a
svědkovi (tehdejšímu manželovi žalobkyně) neodpovídala částce, která jim
(svědkovi a žalobkyni) byla podle tvrzení žalovaného půjčena, nebo kdy se
neurčitě vyjádřil i o tom, v kolika splátkách byla jemu a jeho bývalé manželce
(žalobkyni) údajná půjčka od žalovaného poskytnuta (srov. č.l. 123). Rovněž
nelze odvolacímu soudu vytýkat, že shledal výpověď svědka – bratra žalovaného
nedůvěryhodnou, když nejenže má tento svědek blízký vztah k žalovanému, ale
navíc žalobkyně je jeho bývalou manželkou, přičemž jejich manželství skončilo
rozvodem. Rozhodl-li se odvolací soud za této situace nevycházet z toliko
nepřímého důkazu svědecké výpovědi bratrance žalovaného s manželkou, kteří jsou
navíc v obdobném sporu se žalobkyní, nelze mu tento postup vytknout. Nad rámec
uvedeného dovolací soud uvádí, že dovolatel posouvá význam výpovědí svého
bratrance s manželkou, tvrdí-li: „Oba tito svědci zcela jasně a konkrétně
uvedli, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak při své svědecké
výpovědi u soudu odvolacího, že byli přítomni u toho, když i samotná žalobkyně
na osobním jednání za přítomnosti širšího rodinného kruhu potvrdila, že o
půjčkách ze strany dovolatele, jeho maminky i nakonec svědků samotných pro svou
osobu a svého tehdejšího manžela ví a je s touto skutečností srozuměna.“ (srov. č. l. 138, námitka sub c/). Z výpovědi bratrance žalovaného před odvolacím
soudem se uvedené tvrzení nepodává (srov. č. l. 123) a z výpovědi jeho manželky
před odvolacím soudem plyne, že o Vánocích roku 2008 žalobkyně se svým bývalým
manželem požádali svědkyni s manželem o poskytnutí půjčky, což odůvodnili tím,
že v nejbližší rodině si již půjčili (č. l. 124). Výpověď svědkyně tedy též
neodpovídá tvrzení dovolatele, neboť z ní není zřejmé, že by sama žalobkyně
tvrzená prohlášení učinila. Ve výpovědi před soudem prvního stupně se oba
svědci vyjádřili podobně jako svědkyně ve výpovědi před soudem odvolacím (srov. č. l. 32), přičemž svědek (bratranec žalovaného) navíc uvedl, že žalobkyně před
ním několikrát sdělila, že má u žalovaného dluh (srov. č.l. 33). Posledně
uvedené tvrzení však neodpovídá tvrzení dovolatele o tom, že by žalobkyně
existenci dluhu potvrdila před širším rodinným kruhem. Pokud jde o námitku ignorace skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolacím
soudem (sub d/), dovolací soud uvádí, že odvolací soud postupoval v souladu s §
213 odst.
2 o.s.ř., podle něhož odvolací soud vždy zopakuje důkazy provedené
soudem prvního stupně, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění. Odvolací soud dokazování řádně zopakoval a mohl proto v
souladu s § 213 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění svého rozhodnutí postavit na
skutkových zjištěních odlišných od zjištění soudu prvního stupně. Ani tato
námitka proto není sto založit přípustnost dovolání. Dovolatel dvěma svými námitkami stran skutkových zjištění (sub b/, c/) a
námitkou nezohlednění skutkových zjištění soudu prvního stupně (sub d/)
současně napadá odůvodnění napadeného rozhodnutí, čímž namítá vady řízení,
přičemž přípustnost dovolání může být vadou řízení založena toliko v případě,
že v souvislosti s tvrzenou vadou je nastolena právní otázka, která splňuje
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Pakliže dovolatel v souvislosti
s namítanými vadami žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o.s.ř. nevymezuje,
nemohou vznesené námitky založit přípustnost dovolání (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 180/2014). S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech
dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v
dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 318.700,- Kč (srov. § 8
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 9.580,-
Kč (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§ 137
odst. 3 o. s. ř., § 21 odst. 1 a odst. 4 a § 37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.)
ve výši 2.075,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny
dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného
je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl
podle § 243c odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.