U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. J. W., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 22/32, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení částky 3.150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 116/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. 5. 2013, č. j. 72 Co 68/2013-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) ze dne 14. 9.
2012, č. j. 42 C 116/2011-103, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v
částce 3.150.000,- Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout tím, že
chybným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti
uplatnit nárok žalobce na náhradu škody vůči konkrétním fyzickým osobám, které
žalobci škodu úmyslně způsobily.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jež však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí mj. na tom, že se žalobce mohl
domáhat svého nároku na náhradu škody vůči osobám, které mu škodu primárně
způsobily – podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu
uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz) může být žalobcův
nárok vůči státu úspěšně uplatněn, pouze pokud ten se nemůže úspěšně domoci
svého nároku vůči dlužníku, který je povinen mu plnit.
V tomto ohledu postupovaly soudy nižších stupňů v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, uveřejněným pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo s usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1906/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 675/14 (rozhodnutí Ústavního
soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Podle citované
judikatury Nejvyššího soudu nastupuje odpovědnost státu za škodu až ve chvíli,
kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu
dlužníku z důvodu pochybení státu, ačkoliv pohledávku vůči němu měl a byl by
dosáhl jejího uspokojení, nebýt nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného
úředního postupu. Pokud došlo v nyní posuzovaném případě k pochybení v rámci
trestního řízení vůči osobám, které měly žalobci úmyslně způsobit škodu,
nikterak tím nebylo zasaženo do možností žalobce domáhat se vůči těmto osobám
náhrady škody v občanskoprávním řízení. Tento závěr odpovídá i rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, podle něhož
připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody dochází ke stavení
promlčecí doby i za situace, kdy trestní stíhání nebylo zahájeno řádně.
Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že skutečnost, že žalobce nedosáhl
náhrady škody v rámci trestního řízení, sama o sobě škodu nepředstavuje (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007).
Vzhledem k tomu, že obstál jeden z důvodů postačující pro závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost dalšími dovolacími
námitkami žalobce nezabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura,
číslo vydání 2, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Ohledně v dovolání vytýkaných vad řízení (zamítnutí většiny důkazních návrhů,
překvapivost rozhodnutí), žalobce nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění
podmínek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel
v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Chybí-li,
Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Stejně tak žalobce – byť napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu –
nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do výroku
o nákladech řízení.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr.
Pavel S i m o n
předseda senátu