25 Cdo 720/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. O., s. r. o., dříve K. O., s. r. o., zastoupené advokátem, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 2.875.003,40,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 76/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června
2006, č. j. 39 Co 596/2005 - 68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v listopadu
1997 podala žalobu na zaplacení dlužné částky za dodané a vyfakturované zboží
(pohonné hmoty) a zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 312.784,20 Kč. Věc
byla postoupena věcně příslušnému krajskému soudu, který v prosinci 1998 vydal
platební rozkaz, žalovaný V. T. – P. M. podal proti němu odpor, v němž uvedl,
že se nachází v druhotné platební neschopnosti a je po mozkové mrtvici. V září
1999 podala žalobkyně návrh na vydání rozsudku pro zmeškání a návrh na změnu
žaloby, v červnu 2003 pak návrh na změnu petitu. V listopadu 2003 bylo nařízeno
ústní jednání, avšak protože žalovaný V. T. zemřel, bylo řízení v dubnu 2004
zastaveno. Soud dospěl k závěru, že v období od 29. 12. 1998 do 6. 5. 2003 byl
krajský soud nečinný, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyni
ušel majetkový přínos v hodnotě uplatněné pohledávky, protože tím, že dlužníkem
nebyla zaplacena, nezvětšil se její majetkový stav. Na základě zjištění, že v
předchozím obchodním sporu byl žalovaný V. T. insolventní a po jeho smrti bylo
dědické řízení zastaveno z důvodu, že zanechal majetek nepatrné hodnoty, soud
dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem
soudu v řízení proti dlužníkovi a vznikem škody, neboť pohledávka žalobkyně
uplatněná v obchodní věci nebyla uspokojena v důsledku nedostatku majetku
dlužníka a jeho smrti, nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu.
Neshledal proto důvodným nárok žalující společnosti na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 19
Cm 317/99 podle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2006, č. j.
39 Co 596/2005-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem dědického
spisu a po zjištění majetkových poměrů a dluhů V. T. v době jeho smrti
konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se podstatně
nezměnil. Shodně s ním dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem krajského soudu v řízení vedeném proti V. T. a
vznikem škody, jež spočívá v neuspokojení pohledávky žalobkyně, která byla
předmětem obchodního sporu. I když lze předpokládat, že by žalobkyně v
obchodním sporu měla úspěch ve věci samé, neprokázala, že při obvyklém sledu
událostí by došlo ke splnění dluhu, ať již dobrovolně či výkonem rozhodnutí.
Jak bylo zjištěno, již v době zahájení obchodního sporu byl žalovaný V. T.
insolventní. K dalším námitkám odvolací soud uvedl, že návrh na provedení
důkazu o tom, že V. T. byl v roce 1996 vlastníkem nemovitosti, není zachycen v
žádném protokolu a po poučení podle ust. § 119a o. s. ř. není zmíněn ani v
závěrečném návrhu žalobkyně a námitky proti protokolaci nebyly vzneseny. Proto
odvolací soud k tomuto návrhu podle ust. § 205a o. s. ř. nepřihlížel. V. T.
zaplacená část vkladu (51.000,- Kč) do společnosti P. P., s. r. o., byla částí
základního kapitálu společnosti a nemohla být proto použita na úhradu dluhu V.
T., který byl předmětem obchodního sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního
významu spatřuje v tom, zda na základě zjištěného skutkového stavu je dána
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem krajského soudu v řízení
vedeném proti dlužníkovi a vznikem škody neuhrazením pohledávky, která byla
předmětem soudního sporu. Je nepochybné, že pokud by soud jednal, žalobkyně by
se svým nárokem uspěla, dlužník V. T. pohledávku ani nezpochybňoval, když v
odůvodnění odporu proti platebními rozkazu uvedl platební neschopnost a
zdravotní důvody. V příčinné souvislosti s nečinností krajského soudu vznikla
žalobkyni škoda ve výši uplatněné pohledávky, nic na tom nemění V. T. tvrzená
údajná insolventnost, která při rozhodování o náhradě škody způsobené
nesprávným úředním postupem nemůže být brána v úvahu. Navíc bylo žalobkyní v
řízení poukazováno, že V. T. v rozhodné době vlastnil několik osobních a
nákladních či užitkových automobilů, byl společníkem P. P., s. r. o., a
vlastníkem movitých věcí. Z toho dovozuje, že pohledávka by při činnosti
krajského soudu mohla být uspokojena výkonem rozhodnutí proti dlužníkovi.
Namítá, že soudy shromáždily důkazy o insolventnosti V. T., nikoli však důkazy
o tom, že by nemohl postupně umořovat své dluhy, a není ani vyloučeno, že by
žalobkyně svoji aktivitou dosáhla uspokojení svých pohledávek za V. T. dříve
než ostatní věřitelé. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za
současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a
dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je
nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji
na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
není otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem krajského
soudu v řízení vedeném proti dlužníkovi a vznikem škody neuhrazením pohledávky,
a ani žádná z dalších námitek v dovolání.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se
zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a
v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud, ostatně ani soud prvního
stupně, nepochybil.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného
úředního postupu, tedy jsou-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném
poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt takového postupu,
ke škodě by nedošlo, neboť pohledávka žalobkyně by byla z majetku dlužníka
uspokojena. Z hlediska příčinné souvislosti je proto významné, zda – nebýt
nesprávnosti v postupu soudu v řízení - by splnění dluhu bylo při prokázané
insolventnosti dlužníka reálné, tj. zda nečinnost v soudním řízení byla
podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobkyni nedostalo zaplacení
pohledávky.
Okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného
vydání soudního rozhodnutí, sama o sobě škodu nepředstavuje; majetková újma je
odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové
sféry účastníka, tedy jestliže nevydání rozhodnutí bylo příčinou újmy,
spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena. Škoda ve výši
uplatněné pohledávky vzniká věřiteli, jestliže takovou pohledávku skutečně měl,
v případě věcného rozhodnutí by se svým nárokem uspěl a přiznaná pohledávka by
byla z majetku dlužníka uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004, č. sešitu 1, pod SJ 1/2004). Jestliže v příčinné
souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění proti
dlužníkovi stalo fakticky nevymahatelným, a je již vyloučeno, aby bylo
uspokojeno, je dána odpovědnost státu za takto vzniklou škodu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Nelze
proto přisvědčit názoru v dovolání, že insolventnost dlužníka V. T. nemá vliv
na otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem
škody. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu v souladu s dosavadní
judikaturou, na níž poukázal již odvolací soud.
Další námitky dovolatelky se týkají především otázek skutkových a spadají pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož
přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze
úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna
2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací důvod se totiž
neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především
podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Námitka, že dlužník nebyl v době
obchodního sporu insolventní, směřuje proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy
vycházely při svém rozhodnutí, a je tak uplatňován dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., který nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., a jak z ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze jej
uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. Nejde tedy o právní otázku, která by mohla být zásadního významu ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Námitkou, že soudy nedostatečně shromáždily důkazy, uplatňuje žalobkyně
dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vadu řízení.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však případná
vada řízení nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ. Ostatně
povinnost navrhovat důkazy je především povinností účastníků řízení a žalobkyně
byla soudem poučena podle ust. 119a o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu