32 Cdo 587/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně s Autoleasing, a.s., se sídlem v Praze 4, Budějovická
1518/13B, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 08 94 44, zastoupené Mgr.
Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti
žalovanému J. P., o zaplacení částky 177.017,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 18 EC 1086/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2013, č. j. 25 Co
13/2013-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 19. prosince 2011, č. j. 18 EC
1086/2010-115, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 58.105,- Kč s úrokem
z prodlení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 54.488,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vyšel z toho, že v
řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T
110/2010 pro trestný čin úvěrového podvodu proti J. L., M. T., R. M. a
žalovanému, který spáchali při poskytnutí úvěru žalobkyní žalovanému, bylo
trestní stíhání R. M. a M. T. podmíněně zastaveno, neboť oba škodu způsobenou
žalobkyni uhradili, zatímco J. L. byl pro účastenství na úvěrovém podvodu a pro
trestný čin zpronevěry odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a
žalovaný byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu a odsouzen k
podmíněnému trestu odnětí svobody. V důsledku podaného odporu proti platebnímu
rozkazu a námitek žalovaného o zaplacení pohledávky R. M. a M. T. žalobkyně
vzala žalobu zpět co do částky 118.912,- Kč. Řízení o zaplacení této částky
bylo zastaveno. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
neboť žaloba byla podána důvodně před tím, než bylo na pohledávku zčásti plněno. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé
(první výrok), ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že žádnému z
účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý
výrok) a žalovanému uložil zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku
6.611,- Kč (třetí výrok). Odvolací soud se neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil, že soud
prvního stupně nevzal v úvahu, že v převážné části bylo řízení zastaveno. O
nákladech řízení je proto třeba ohledně částky, v níž byla žaloba vzata zpět a
řízení zastaveno, rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který z
procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Tím je zpravidla žalobce, který
podal žalobu. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 146 odst. 2
věta druhá o. s. ř. Žalovaný by byl povinen hradit náklady řízení za
předpokladu, že by částku 118.912,- Kč zaplatil po podání žaloby. V dané věci
však tuto částku nezaplatil žalobkyni po zahájení řízení žalovaný, ale třetí
osoby v průběhu trestního řízení a tato skutečnost také vedla k zastavení
jejich trestního řízení. Žaloba tedy nebyla vzata zpět pro chování žalovaného,
jak předpokládá ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., aplikace tohoto
ustanovení tak není namístě a ohledně zastavení řízení co do částky 118.192,-
Kč je nutno rozhodnout o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty
první o. s. ř. Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v
němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, přičemž právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nelze
aplikovat výjimku z pravidla určeného v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.,
podle něhož povinnost hradit náklady řízení má ten z účastníků, který zavinil
zastavení řízení. Výjimka z tohoto pravidla spočívá obecně v tom, že i když
účastník řízení ve věci úspěch neměl, má povinnost hradit protistraně náklady
řízení, zavinil-li, že řízení bylo zastaveno. Pokud však bylo řízení zahájeno
důvodně a následně pro chování žalovaného nebo jiného účastníka řízení byl vzat
důvodný návrh zpět, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Přitom kritériem
pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je princip zavinění. Z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, a z rozhodnutí
odvolacích soudů - dovolatelkou uvedených - vyplývá, že pojem zavinění podle
ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat v jeho obecném hmotněprávním
významu, ale ve smyslu procesním.
Dovolatelka tvrdí, že v době podání žaloby o zaplacení dluhu ze smlouvy o
úvěru, kterou podepsal pouze žalovaný, plnění ze strany třetích osob nemohla
předvídat, o vzniklé škodě a o tom, kdo je za ni odpovědný, se dozvěděla až z
pravomocného výsledku trestního řízení. Žalobu proto podala důvodně, a to pouze
proti žalovanému. Zastavení řízení po částečném zpětvzetí žaloby proto
nezavinila, když jen řádně započetla provedenou úhradu na pohledávku
uplatňovanou vůči žalovanému. Odvolací soud měl dovodit procesní zavinění
žalovaného na zastavení řízení z důvodu vztahu pasivní solidarity mezi
žalovaným a třetími osobami a ze skutečnosti, že žalobkyni způsobil škodu
trestným činem, o čemž neměla žalobkyně při podání žaloby informaci. V závěru dovolání dovolatelka uvádí, že v rozhodovací praxi soudů panuje shoda
ve výkladu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. co do zkoumání podmínky zavinění
účastníků řízení z procesního hlediska. V té souvislosti poukazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4509/2009, týkající se
povinnosti hradit náklady dovolacího řízení v případě zpětvzetí dovolání po
splacení úvěru, čímž zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, jež bylo
důvodem jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce, z něhož vyplývá, že
procesní zavinění na zastavení dovolacího řízení ve smyslu ustanovení § 146
odst. 2 věty první o. s. ř. nese žalobce. Domnívá se však, že Nejvyšší soud se
nezabýval výkladem ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v intencích
daného skutkového případu, tj. zda lze pod chováním žalovaného rozumět chování
uskutečněné před podáním žaloby, nesoucí znaky trestného činu, o trestnosti
jednání bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž k plnění na pohledávku žalobkyně
došlo ze strany třetích osob, když tyto osoby způsobily společně se žalovaným
žalobkyni škodu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve druhém
výroku změnil tak, že žalovanému se ukládá zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení ve výši 50.144,36 Kč.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31.
prosince 2013.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze
dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici in
www.nsoud.cz). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, spatřovala-li předpoklad
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že odvolacím
soudem vyřešená právní otázka nákladů řízení má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti
dovolání citované ustanovení nestanoví. Poslední ze čtyř zákonem stanovených
předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky
vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení
by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se
mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou
soudem odvolacím.
Dovolatelkou tvrzený další předpoklad přípustnosti dovolání, že jde o otázku,
která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, není v projednávané věci naplněn,
neboť otázka aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., byla již dovolacím
soudem řešena. V usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013 (jež
je veřejnosti dostupné, stejně jako níže citované rozhodnutí, na webových
stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li důvodem
zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže
vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby
se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň
obě podmínky, a to žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování
žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím
nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně
podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu
výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se
žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda
žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné
je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jsou-li zároveň splněny obě podmínky,
má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na
uplatňování svého práva.
K otázce použití ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil
rovněž v usnesení ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4509/2009 (zmíněném
dovolatelkou), v němž dovodil, že vzali-li dovolatelé (žalobci) zpět dovolání
poté, kdy úvěr byl splacen, čímž zaniklo zástavní právo váznoucí na
nemovitostech, jež bylo důvodem jejich soupisu do konkursní podstaty úpadkyně
(šlo o řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně), pak důvod, pro který vzali dovolání zpět, neopodstatňuje závěr, že
se tak stalo pro chování žalovaného (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Procesní zavinění na zastavení dovolacího řízení nesou dovolatelé.
V projednávané věci byla pohledávka žalobkyně uhrazena původně obžalovanými M.
T. a R. M. nikoliv jako dluh ze smlouvy o úvěru, který by hradili za
žalovaného, ale jako škoda, kterou jmenovaní způsobili žalobkyni trestnou
činností, a úhrada způsobené škody byla podmínkou pro podmíněné zastavení
trestního řízení, jež bylo proti nim vedeno. Pohledávka žalobkyně tedy
nezanikla jednáním žalovaného, ani jmenovaní obžalovaní neplnili za žalovaného,
ale za sebe z titulu náhrady škody, a jejich jednání nelze přičítat žalovanému.
Není tak splněna druhá z podmínek vyplývajících z ustanovení § 146 odst. 2 věty
druhé o. s. ř. pro rozhodnutí o nákladech řízení podle tohoto ustanovení.
Jelikož podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou splněny, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
K doplnění dovolání podáním ze dne 14. března 2014, doručeným Nejvyššímu soudu
dne 26. března 2014, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka tak
učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu