27 Cdo 5912/2016-140
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně COLONIAL PRODUCTS AND EQUIPMENT LIMITED, se sídlem v St. Peter Portu,
Quay House, South Esplanade, GY14EJ, Guernsey, registrační číslo osoby 7279,
zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1,
Valentinská 56/11, PSČ 110 00, proti žalované New Saint s. r. o., se sídlem v
Praze 2, Odborů 10/289, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26739950,
zastoupené Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8,
PSČ 110 00, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 81/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 12 Co 356/2016-117, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. dubna 2015 domáhá určení vlastnického práva
společnosti LARUS Vlašská 5, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Odborů 10/289, PSČ
120 00, identifikační číslo osoby 62409182, k nemovitým věcem ležícím na území
České republiky blíže specifikovaným v žalobě.
V podání ze dne 15. června 2016, jehož obsahem bylo vyjádření k žalobě,
žalovaná soudu navrhla, aby uložil žalobkyni složit jistotu na náklady řízení
podle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále
jen „z. m. p. s.“).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. července 2016, č. j. 12 C
81/2015-91, žalobkyni uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení
složila na účet České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1 jistotu na
náklady řízení žalované ve výši 181.500 Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobkyně je právnickou osobou registrovanou na ostrově Guernsey,
její sídlo se tudíž nenachází v některém ze členských států Evropské unie nebo
dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.
2) Guernsey Royal Court má „naprostou a neomezenou diskreci“ v otázkách
složení jistoty na náklady řízení.
3) Žalobkyně nemá v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k
úhradě nákladů, které žalované v řízení vzniknou.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého
jsou splněny všechny podmínky uvedené v § 11 odst. 1 z. m. p. s. pro uložení
povinnosti složit zálohu na náklady řízení s tím, že není dána žádná z výjimek
uvedených v § 11 odst. 2 z. m. p. s. Žalovaná podle odvolacího soudu podala
návrh včas spolu s prvním procesním úkonem ve věci, když předchozí nahlížení do
spisu nelze považovat za procesní úkon ve smyslu § 41a odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není možné
vyloučit, že by jistota na náklady řízení nebyla v Guernsey žádána od státního
občana České republiky nebo od české právnické osoby, a vlastnictví obchodních
podílů ve společnostech s ručením omezeným se sídly na území České republiky
nelze považovat za vlastnictví nemovitých věcí ležících na území České
republiky, přestože tyto společnosti takové nemovité věci vlastní.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Jde o otázky:
1) zda je uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení
podle § 11 odst. 1 z. m. p. s. v případě, kdy nejsou dány výjimky dle § 11
odst. 2, případně odst. 3 z. m. p. s., fakultativní či obligatorní,
2) jakými kritérii se má soud při rozhodování o tom, zda žalobci uložit
povinnosti dle § 11 odst. 1 z. m. p. s., řídit,
3) zda je třeba zkoumat, zda v konkrétním případě je vymahatelnost
případné náhrady nákladů řízení skutečně (materiálně) ohrožena, a
4) zda tíží žalovaného břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně
ohrožení vykonatelnosti případné náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka se domnívá, že uložení povinnosti složit jistotu dle § 11 z. m. p.
s. je v případě, kdy nejsou naplněny výjimky uvedené v § 11 odst. 2 nebo odst.
3 z. m. p. s., na rozdíl od předchozí právní úpravy, fakultativní, nikoli
obligatorní, jak implicitně dovodil odvolací soud.
Dovolatelka má za to, že při rozhodování o tom, zda má soud žalobci uložit
povinnost složit jistotu na náhradu nákladů řízení dle § 11 z. m. p. s., je
nutné vycházet z účelu tohoto zákonného ustanovení. Základním materiálním
předpokladem pro postup dle § 11 z. m. p. s. je dle dovolatelky ohrožení
vymahatelnosti potenciálního nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení.
Naplnění tohoto předpokladu musí být podepřeno konkrétními skutkovými
okolnostmi, jejichž naplnění by měl tvrdit a prokazovat žalovaný (například
absenci známého majetku žalobce na území České republiky, obtížnou
vymahatelnost případného nároku na náhradu nákladů řízení v místě sídla žalobce
apod.). V projednávané věci podle dovolatelky žalovaná břemeno tvrzení a
břemeno důkazní neunesla.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že založil své rozhodnutí toliko na
závěru, podle kterého „nebyla dána výjimka podle § 11 odst. 2 z. m. p. s.“,
aniž by se zabýval její námitkou, že v České republice disponuje dostatečným
majetkem zaručujícím vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení (podíly v
českých obchodních společnostech vlastnících nemovitosti v hodnotě desítek
milionů korun českých).
Ještě před tím, než podala návrh na uložení povinnosti složit jistotu, žalovaná
dvakrát nahlížela do spisu (dne 4. dubna 2016 a dne 23. května 2016). Návrh byl
proto podle dovolatelky podán poté, kdy žalovaná vykonala procesní úkon, a
nelze mu tak podle § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s. vyhovět.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za
nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k otázce výkladu § 11 z. m. p. s., v
rozhodování dovolacího soudu v dovolatelem popsaných souvislostech dosud
neřešené.
Podle § 11 z. m. p. s. cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční
právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud
uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady
řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli
žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit
(odstavec 1).
Složení jistoty nelze uložit, jestliže
a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již
jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním
občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního
občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá
obvyklý pobyt v České republice,
b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od
státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá,
c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k
úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou,
d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo
e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh (odstavec 2).
Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států Evropské unie
nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor (odstavec 3).
Nejvyšší soud již v dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp.
zn. 29 Cdo 3681/2014, uveřejněném pod číslem 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého účelem právní úpravy
jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení
vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve
sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů
řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi.
Pravděpodobné obtíže s vymožením náhrady nákladů řízení žalovaným zákonodárce
dovozuje již ze samotné skutečnosti, že žalobce – fyzická osoba není státním
občanem České republiky a má obvyklý pobyt mimo území České republiky, popř. že
žalobce je právnická osoba se sídlem mimo území České republiky. Jde-li o
takový případ a domáhá-li se žalobce (který není ani občanem členského státu
Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor)
rozhodnutí o majetkovém právu, soud návrhu žalovaného na uložení povinnosti
složit jistotu vyhoví, aniž by zkoumal, zda v konkrétním případě je
vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně ohrožena. Není proto
podstatné, má-li žalobce v místě svého obvyklého pobytu (sídla) majetek
dostačující k úhradě nákladů řízení, rozhodující dokonce není ani to, má-li
takový majetek na území České republiky. Výjimku zákon stanoví pouze pro
případ, že žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k
úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou [§ 11 odst. 2 písm. c) z. m.
p. s.]. Pouze nemovitá věc ve vlastnictví žalobce nacházející se na území České
republiky je tudíž postavena na roveň jistoty, jejíž složení v takovém případě
není k zajištění náhrady nákladů řízení žalovanému zapotřebí.
V projednávané věci jsou podmínky uvedené v § 11 z. m. p. s. pro uložení
povinnosti složit jistotu na náklady řízení splněny. Dovolatelka netvrdila ani
neprokazovala, že na území České republiky vlastní nemovitou věc v ceně
dostačující k úhradě nákladů, které žalované v řízení vzniknou. Je totiž
nepochybné, že skutková podstata § 11 odst. 2 písm. c) z. m. p. s. není
naplněna tím, že nemovitosti na území České republiky vlastní nikoliv
dovolatelka, nýbrž obchodní společnosti, v nichž má dovolatelka podíly.
Naplněna není ani skutková podstata § 11 odst. 2 písm. a) z. m. p. s., neboť
žalovaná podala návrh na složení jistoty spolu s prvním procesním úkonem, když
nahlížení do spisu za procesní úkon ve smyslu citovaného ustanovení považovat
nelze (k vymezení pojmu procesní úkon srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015).
Zbývá dodat, že napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázky výkladu slovního
spojení „může soud uložit“ (a řešení této otázky tudíž nečiní dovolání
přípustným). V poměrech projednávané věci, v níž soud při splnění zákonných
předpokladů dovolatelce uložil složit jistotu na náklady řízení, totiž není
významné, zda tak učinit toliko mohl (jak dovozuje dovolatelka), či (s ohledem
na splnění zákonných podmínek) musel.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak správné.
Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání
zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu