27 Nd 165/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Hasičské vzájemné pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 46973451, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, PSČ 120 00, proti žalované AGROMON s. r. o. Krásny Brod, se sídlem v Rokytovcích 1, PSČ 068 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36477583, o zaplacení 1.224 EUR s příslušenstvím, o návrhu žalobkyně na určení místně příslušného soudu, takto:
Neurčuje se, který soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
[1] Podáním ze dne 6. 3. 2024 žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), určil, který soud jako místně příslušný projedná a rozhodne žalobu (jejíž znění žalobkyně k návrhu přiložila) o zaplacení 1.224 EUR s příslušenstvím z titulu neuhrazeného pojistného. Tato pohledávka měla žalobkyni vzniknout na základě pojistné smlouvy č. 0502228016, kterou mezi sebou žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 28. 12. 2020 (dále též jen „pojistná smlouva“). V pojistné smlouvě se mimo jiné žalovaná zavázala hradit žalobkyni pojistné ve výši 612 EUR ročně, přičemž dle tvrzení žalobkyně ode dne uzavření smlouvy žalovaná na pojistném ničeho neuhradila.
[2] V odůvodnění návrhu na určení místní příslušnosti žalobkyně uvedla, že nedílnou součástí pojistné smlouvy jsou Všeobecné pojistné podmínky, obecná část pro škodové pojištění, NP/01/2014 (dále též jen „pojistné podmínky“). Článek 19 pojistných podmínek stanovuje, že „jakýkoliv spor vyplývající z pojištění sjednaného s žalobkyní bude řešen u příslušného soudu v České republice podle právních předpisů platných na území České republiky“. Místní příslušnost soudu však stanovena není. S ohledem na skutečnost, že podmínky místní příslušnosti chybějí, žalobkyně podala návrh k Nejvyššímu soudu ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. na určení, který soud věc projedná a rozhodne.
[3] Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
[4] Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
[5] Návrh na určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu může podat přímo také účastník řízení, přičemž se tak může stát (jako v posuzovaném případě) ještě před podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Vyhovět takovému návrhu a určit místně příslušný soud, který by měl danou věc projednat a rozhodnout, však Nejvyšší soud může jen tehdy, bude-li zřejmé, jaké věci se návrh týká, jinak řečeno, předloží-li účastník spolu s návrhem na určení místní příslušnosti též žalobu (jiný návrh na zahájení řízení), z níž se bude podávat okruh účastníků a předmět řízení, o němž bude následně rozhodováno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Nd 375/2013).
[6] Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[7] V posuzovaném případě se jedná o spor z pojistné smlouvy s mezinárodním prvkem, který je dán sídlem žalované ve Slovenské republice.
Z pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek, které jsou její součástí, se podává, že účastníci si v dané věci sjednali ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) [dále též jen „nařízení Brusel I bis“], mezinárodní příslušnost soudů České republiky bez toho, aby též označili místně příslušný soud, u něhož má být řízení zahájeno.
[8] Podle bodu 19 recitálu nařízení Brusel I bis pokud jde o volbu příslušného soudu, měla by být respektována smluvní volnost stran s výjimkou smluv týkajících se pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, u kterých je možnost volby příslušných soudů omezena (což je případ projednávané věci), aniž by tím byla dotčena výlučná kritéria pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením.
[9] V projednávaném případě Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že na věc dopadá zvláštní úprava oddílu 3 kapitoly II nařízení Brusel I bis. Možnost volby příslušného soudu ve věcech týkajících se pojištění je omezena články 15 a 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis tak, aby nedocházelo k narušení systému pravidel obligatorní příslušnosti tím, že pojistitel vnutí slabší straně pro sebe výhodnou volbu příslušného soudu.
[10] V poměrech projednávané věci nesplňuje prorogační doložka obsažená v článku 19 pojistných podmínek náležitosti žádného z kritérií vymezených v článku 15 nařízení Brusel I bis. Nezbývá tedy, než postupovat podle článku 14 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který umožňuje pojistiteli žalovat pojistníka pouze u soudů toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště. Přičemž žalovaná má sídlo ve Slovenské republice [k výkladu pojmu bydliště viz článek 63 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis].
[11] Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nejde o žádný z případů výlučné příslušnosti upravených v článku 24 nařízení Brusel I bis, není vyloučena možnost postupovat podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis umožňujícího žalovanému podřídit se jurisdikci soudu zvoleného žalobcem a tím založit jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
[12] Pro spory ve věcech pojištění však platí, že soud, u něhož bylo zahájeno řízení, v němž nemá mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, se (vzhledem k cíli pravidel příslušnosti vyplývajícímu z oddílů 3 až 5 kapitoly II nařízení Brusel I bis, kterým je poskytnout zvýšenou ochranu straně považované za slabší) vždy ujistí, že si je žalovaný (který je slabší smluvní stranou a který je před ním žalován) plně vědom důsledků svého souhlasu s účastí na soudním řízení ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 5. 2010, ve věci C-111/09, Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, proti Michalu Bilasovi, odst. 32).
[13] V projednávané věci zatím nebylo žalobkyní zahájeno řízení ve věci samé a žalované nebyla doručena žaloba.
Postup podle článku 26 nařízení Brusel I bis proto v této chvíli není možný. [14] Jelikož není dána pravomoc soudů České republiky, nejsou ani splněny podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud proto nemohl určit, který soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu