28 Cdo 1011/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele
Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing.
Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí
č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 pod sp. zn. 21
C 415/2009, sp. zn. 72 Co 272/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č.
2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00
Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti žalované I. P., P., zastoupené JUDr.
Janem Brožem, advokátem, 120 00 Praha 2, Sokolská 60, o určení vlastnického
práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 22. 12. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011, č. j. 21 C 415/2009-78. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se
určení, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem pozemků parc. č. 3297/26,
3297/27, 3297/28, 3297/29, 3297/51 a 4481/10 v katastrálním území S. (obec
Praha). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 27.600,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 72 Co
272/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011, č. j. 21 C 415/2009-78, potvrzen. Žalobci bylo
uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.720,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že žalobce ve své žalobě tvrdil, že žalovaná je
v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemků, uváděných v žalobě
žalobce, v rozporu se skutečným právním stavem, třebaže jde o pozemky (původně
tvořící pozemek vedený v pozemkové knize pod č. 3394), které náležely před
rokem 1991 státu, jenž je nabyl na základě rozhodnutí o jejich vyvlastnění za
účelem výstavby bytových domů, vydaného bývalým Obvodním národním výborem v
Praze 10 dne 17. 5. 1966. Žalobce odvozoval své vlastnické právo k uvedeným
nemovitostem z ustanovení § 3 odst. 4 a z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b)
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně
žalobce je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví k jím uvedeným
nemovitostem, když svou určovací žalobu uplatňuje vůči subjektu, který je jako
vlastník všech v této věci sporných pozemků, neboť má za to, že tento zápis
není v souladu se skutečným právním stavem. Odvolací soud však na podkladě
zjištění učiněných v tomto soudním řízení, má za to, že přechod vlastnického
práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, je vyloučen, když přechod
vlastnictví, umožněný novelizovanými ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb. (ve
znění zákona č. 10/1993 Sb.) tu nedopadá na restituční nároky, které byly
uplatněny už před 1. 1. 1993 (před účinností zákona č. 10/1993 Sb.). Přechod
vlastnického práva na obec je tu žalobcem odvozován i od existence rozhodnutí
Ministerstva financí ČR ze dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43, 345/92, ale i vydání
tohoto rozhodnutí spadá do doby, která následovala až po dni, v němž byl (v
únoru 1992) uplatněn restituční nárok dotýkající se pozemku parc. č. 4481/10 v
katastrálním území S., o nějž jde rovněž v tomto řízení.
Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé,
zamítající určovací žalobu žalobce; jako věcně správný, podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu; potvrzen byl i výrok o nákladech řízení před soudem
prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2012 byl doručen advokátce, která
žalobce v řízení zastupovala, dne 24. 10. 2012 a dovolání ze strany žalujícího
Hlavního města Prahy bylo podáno u soudu prvního stupně dne 27. 12. 2012 (po
uplynutí dnů vánočních svátků), tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského
soudního řádu).
Uvedený dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu (a případně i
rozsudek soudu prvního stupně) byl dovolacím soudem zrušen a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako
dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že žalující Hlavní město Praha
je právním nástupcem IROP, inženýrské a realitní organizace, Praha, která byla
zrušena ke dni 31. 12. 2007 a z níž veškerá práva a závazky přešly na Hlavní
město Prahu, takže je po této předchozí organizací povinnou osobou v této
restituční právní věci a je aktivně legitimováno k podání žaloby o určení
vlastnického práva.
Uvedený dovolatel dále poukazoval na to, že nárok v této právní věci byl
uplatněn po 24. 5. 1991 (po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.); nešlo tedy o
nárok, který by byl uplatněn ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Přitom
den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jak bylo uváděno dovolatelem, je třeba
posuzovat k datu nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) a
nikoli k datu účinnosti pozdější novely tohoto zákona. Uvedený dovolatel
dovozoval, že „odlišné datum účinnosti novelizovaných ustanovení zákona je
pouze výjimkou z pravidla, že doba, kdy dochází k hromadnému přechodu ve
vlastnických právech v neurčitém rozsahu, je stanoveno jednotně“; termín
„tohoto zákona“ je tu proto třeba interpretovat ve významu zákona
novelizovaného, nikoli novelizujícího, uváděl dovolatel. Dovolatel je tedy
přesvědčen (na rozdíl od názoru odvolacího soudu), že v daném případě, v němž
byl restituční nárok uplatněn až po 24. 5. 1991, nemohlo tu dojít k dopadu
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a tedy ani k vyloučení přechodu
nemovitosti do vlastnictví žalobce.
Ve vyjádření žalované I. P. k dovolání žalujícího Hlavního města Prahy bylo
uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť interpretace právních
účinků ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele
zákonem č. 10/1993 Sb.) nebyla, podle názoru žalované, rozporně uvedena v
rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v daném případě správně řešil jen
otázku splnění všech podmínek přechodu pozemků z majetku státu na žalobce ve
smyslu zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu k novele zákona č. 172/1991 Sb.,
provedené zákonem č. 10/1993 Sb. Žalovaná je toho názoru, že „pokud došlo v
daném případě k uplatnění nároku oprávněné osoby na vydání sporných pozemků v
únoru 1992, nemohlo tu dojít k přechodu vlastnického práva podle novely zákona
č. 172/1991 Sb., tj. zákona č. 10/1993 Sb., neboť k tomuto přechodu již nebyla
splněna podmínka podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť zde již byl
uplatněn restituční nárok“. Podle názoru žalované totéž musí platit v daném
případě i pokud jde o pozemek parc. č. 4481/40 v katastrálním území S., neboť
ohledně tohoto pozemku bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva financí až 11. 8. 1992 (pod č. j. 124/43 345/92), tedy v době, kdy návrh ze strany oprávněných
osob byl již uplatněn. Žalovaná ostatně zastává i ten názor, že v daném případě
sporné pozemky vůbec na stát nepřešly pro vady vyvlastňovacího řízení“. Přípustnost dovolání dovolávajícího se Hlavního města Prahy proti rozsudku
odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2012 bylo tu třeba v daném případě posoudit (ve
smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu,
zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného
(do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
podle něhož bylo dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy
rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě měl dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud posoudil v tomto případě projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, v souvislosti i s novelizovaným ustanovením § 3
odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 10/1993 Sb.). Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obcí nepřecházejí
z vlastnictví České republiky věci, k jejichž vydání uplatní oprávněná osoba
nárok podle zvláštního předpisu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty ty\to právní závěry:
„Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku
státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání
podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností
zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami
plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a
povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.“
(str. 63 /141/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve svých důsledcích vylučuje z
přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na vydání
uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před 24. květnem 1991
(str. 65 /143/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1998, IV ÚS 346/98 (uveřejněném pod
č. 122 ve svazku 12 Sbírky zákonů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl na str. 190 zaujat právní závěr, že „§ 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z
přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl uplatněn
nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. ještě před účinností zákona
č. 172/1991 Sb.“, zatím co ostatní věci přešly do vlastnictví obcí, ovšem za
splnění ostatních zákonných podmínek pro vydání věcí. V daném případě odvolací soud ve svém výsledném závěru rozhodnutí (viz str. 4
jeho rozsudku z 19. 9. 2012, sp. zn. 73 Co 272/2012) uváděl vedle okolnosti
uplatnění restitučního nároku také to, že „z obsahu žalobního tvrzení je
dovozován přechod vlastnického práva ze státu na žalobce z naplnění podmínek,
jež jsou upraveny v § 3 odst. 4 zákona č. 172/1992 Sb., podle kterého do
vlastnictví obcí přechází pozemky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost
ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a
města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto
organizace, pokud nepřecházely do vlastnictví obcí již podle § 2 nebo podle § 3
odst. 1 až 3 zákona č. 172/1991 Sb.“ (což se týkalo pěti sporných pozemků, o
něž jde v tomto řízení). „Toto zákonné ustanovení však bylo do zákona č. 172/1991 Sb. vloženo až novelou provedenou zákonem č. 10/1993 Sb., která nabyla
účinnosti 1. 1. 1993, tj. poté, co byl restituční nárok, týkající se v daném
případě pěti žalobcem uvedených pozemků, uplatněn. Citované ustanovení (§ 3
odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.) nelze tedy interpretovat (srov.
i závěry
rozsudku dovolacího soudu, 28 Cdo 4475/2008 Nejvyššího soudu, poukazoval ve
svém rozsudku odvolací soud), že rozhodujícím dnem pro přechod vlastnického
práva k uvedeným pozemkům, za splnění podmínek, jež jsou upraveny v § 3 odst. 4
zákona č. 172/1991 Sb., je den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., v
původním znění, nýbrž je jím až den 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti uvedená
novela, jež toto ustanovení do zákona č. 172/1991 Sb. včlenila. K přechodu
uvedeného majetku do vlastnictví obcí však v daném případě v uvedený den již
dojít nemohlo, neboť uplatněný restituční nárok zmiňovaný přechod (upravený v
novele zákona č. 172/1991 Sb. provedené zákonem č. 10/1993 Sb.) vyloučil.“
Odvolací soud zdůrazňoval také, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991
Sb. dopadá i na žalobcem uváděný pozemek parc. č. 4481/10 v katastrálním území
S., když žalobcem uváděné rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 co
do okamžiku vydání tohoto rozhodnutí spadá rovněž do doby, která následovala až
po dni, kdy byl restituční nárok, týkající se předmětného pozemku, uplatněn. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních podpisů i vzhledem k citovaným právním
závěrům z judikatury soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR zejména o přechodu
vlastnictví věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ze zákona č. 172/1991 Sb., ovšem při naplnění podmínek tohoto přechodu stanovených zákonem
č. 172/1991 Sb., nemohl dovolací soud (který z uvedených ustanovení i z
citovaných právních závěrů rovněž vychází) dospět přesvědčivě k závěru, že by u
dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(která tu bylo třeba aplikovat ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Nešlo tu totiž, podle závěru dovolacího soudu, o
dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena
některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména hmotně právními
ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), nebo právní otázka, která by konkrétně
byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a nešlo tu v
podstatě ani o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v
rozhodování dovolacího soudu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a 6
občanského soudního řádu (která tu byla na místě požít ve smyslu novelizovaného
ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) i ustanovení § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a o nákladech řízení žalované,
vynaložených v tomto dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele,
rozhodl dovolací soud s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu,
umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku
řízení, a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal.
Dovolací soud tu přihlížel
jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného
vyjádření žalované k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo
žalovaný uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.