28 Cdo 4475/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce B. d. K. 1524-1529, zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro
z. s. ve v. m., za vedlejšího účastenství hl. m. P., zastoupeného advokátkou, o
převod pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 232/2004,
o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. 3. 2008, č.j. 21 Co 430/2006-179, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit
náklady dovolacího řízení v částce 5.117,- Kč k rukám právního zástupce žalobce
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2006, č.j. 25 C 232/2004-120, tak, že
žalovanému stanovil povinnost uzavřít se žalobcem do 15-ti dnů od právní moci
rozsudku darovací smlouvu tohoto obsahu: Česká republika – organizační složka
Ú. pro z. s. ve v. m. na základě ust. § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.
daruje pozemkovou parcelu p.č. 150/6- zastavěná plocha, pozemkovou parcelu č.
150/7 – zastavěná plocha a pozemkovou parcelu č. 150/8 – zastavěná plocha, vše
v katastrálním území S., Městská část P. 13, B. d. K. 1524-1529, se sídlem v P.
5, K. 1529, které tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijímá. Žalované a
vedlejšímu účastníku byla stanovena povinnosti společně a nerozdílně zaplatit
žalobci náklady řízení ve výši 16.756,- Kč. Výrokem III. rozsudku odvolacího
soudu byl upraven výčet pozemků uvedený ve výroku I. tak, že k těmto pozemkům
byly uvedeny další a to: parcela č. 150/3 – zastavěná plocha, parcela č. 150/4
– zastavěná plocha a parcela č. 150/5 – zastavěná plocha (viz též opravné
usnesení na č.l. 189).
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal uložení
povinnosti žalované uzavřít s ním darovací smlouvu podle ustanovení § 60a odst.
1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, s tvrzením, že je vlastníkem bytových domů č.p. 1524-1529 v
k.ú. S., které jsou postaveny na stavebních parcelách č. 150/3, 150/4, 150/5,
150/6, 150/7 a 150/8. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně je žalobce
družstvem zapsaným dne 23. 10. 1997 do obchodního rejstříku s předmětem
podnikání pronájem nemovitostí, bytů
a nebytových prostor. Toto družstvo bylo založeno za účelem zajišťování
bytových potřeb svých členů a předmětem jeho aktivit je veškerá činnost
vykonávaná při správě, provozu, údržbě a opravách bytového fondu. Žalovaná, tj.
Česká republika, byla ke dni 16. 11. 1998 zapsána jako vlastník pozemku p.č.
150/3 až 150/8 (zastavěná plocha), přičemž jako orgán oprávněný s pozemky
hospodařit byla zapsána IROP – I. r. o. P., příspěvková organizace vedlejšího
účastníka. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 9. 1. 2006 byl však již
jako vlastník uvedených parcel zapsán vedlejší účastník – hl. m. P. -, a to na
základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že po datu účinnosti zákona č. 172/1991
Sb., tj. po 24. 5. 1991, byl ohledně dotčených pozemků uplatněn restituční
nárok a s ohledem na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k
přechodu vlastnictví ze žalované na vedlejšího účastníka; a to i přesto, že
restituční řízení již skončilo s negativním výsledkem pro restituenty. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou
osobou k uplatnění nároku podle ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000
Sb., a protože žalovaná je podle odvolacího soudu osobou povinnou, změnil
rozhodnutí prvostupňového soudu tak, jak je shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka tvrdila,
že restituční nároky vůči předmětným pozemkům byly uplatněny až po nabytí
účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb., tj. po 24. 5. 1991, a proto nemohlo dojít k aplikaci
ustanovení § 4 odst. 2 cit. zákona. Nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
přešly nemovitosti do vlastnictví vedlejšího účastníka. Dovolatelka napadala
též výrok rozsudku odvolacího soudu s tím, že podle ní není takový výrok
vykonatelný, neboť podle tohoto rozsudku nelze provést zápis do katastru
nemovitostí. Dovolatelka požadovala, aby dovolací soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal též vedlejší účastník.
K dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka se vyjádřil žalobce.
Souhlasil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalované a vedlejšího účastníka odmítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné,
neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.
K pozemkům p.č. 150/3 a 150/5 v k.ú. S. byl dne 4. 2. 1992
a k pozemkům p.č. 150/7, 150/8 a části p.č. 150/6 dne 15. 5. 1992 uplatněn
restituční nárok. Z tohoto důvodu uvedené pozemky nepřešly z vlastnictví České
republiky do vlastnictví obce (vedlejšího účastníka) podle § 4 odst. 2 zákona
č. 172/1991 Sb.; na této skutečnosti nemohla nic změnit ani novela č. 10/1993,
která včlenila do ustanovení § 3 odstavce 3 a 4. Platí tedy, že z přechodu
majetku státu do vlastnictví obcí jsou (primárně, pozn.) vyloučeny věci dotčené
restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., ale i po
tomto datu, lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv (srov. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 885/2007).
Ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., že …do vlastnictví
obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí
věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona
příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke
komplexní bytové výstavbě…“ nelze interpretovat tak, že rozhodným dnem je jen
den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v původním znění. Jestliže zákon
přinášející pro věc relevantní změny či doplňky, zde tedy zákon č. 10/1993
Sb., nabyl účinnost dnem 1. 1. 1993, pak právě tímto dnem je třeba poměřovat
případné restituční nároky obce. Tím spíše je tedy třeba uzavřít, že výchozí
přednost před obecní restitucí tu má uplatněný restituční nárok (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, sp. zn. 28 Cdo 3508/2006
a sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 k aplikaci další novely obecních restitucí, a sice
zákona
č. 114/2000 Sb.).
Odvolací soud správně posoudil otázku vlastnictví předmětných pozemků
a vycházeje z ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. stanovil povinnost
žalované
k bezúplatnému převodu pozemků tvořících jeden funkční celek s bytovými domy,
které se nacházejí ve vlastnictví žalobce. Z důvodu unáhleného postupu
vedlejšího účastníka došlo v průběhu soudního řízení ke změně zápisu
vlastnictví k předmětným pozemkům v jeho prospěch. Dovolací soud, vědom si
tohoto stavu zápisu v katastru nemovitostí a postupu katastrálních úřadů při
zápisu změny vlastnictví formou záznamu podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č.
265/1992 Sb., odkazuje žalobce – v případě neúspěchu návrhu na zápis do
katastru na podkladě výroku odvolací instance – na podání žaloby na určení
vlastnického práva k předmětným pozemkům, a to i přesto, že vlastnictví bylo v
tomto řízení jako otázka předběžná odvolacím soudem vyřešena.
Uplatněný dovolací důvod tedy není naplněn a odvolací soud rozhodl ve
věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítá (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem o. s. ř.).
Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. má v řízení vedlejší účastník stejná práva a
povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony
odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako
účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu
vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s
předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně
neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v
zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání
odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost – při současném
vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit -, zatímco o
oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba
dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento
výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván nejen v komentářových
textech (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád,
Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, s. 995, bod 2.), ale zejména v
judikatuře Nejvyššího soudu – srov. R 3/2004.
V daném případě podal dovolání vedlejší účastník na straně žalované,
tedy někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto takové dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Žalobce má podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby,
tj. 4.000,- Kč (§ 7 písm. e/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby
(§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a 19 % DPH.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu