28 Cdo 885/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m., proti
žalovanému městu Ž., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C
159/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 26.10.2006, č.j. 19 Co 2/2006-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26.10.2006, č.j.
19 Co 2/2006-71, potvrdil rozsudek ze dne 18.10.2005, č.j. 11 C 159/2005-49,
jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) určil, že „žalobce –
Česká republika je výlučným vlastníkem domu č.p. 60 na pozemku označeném
parcelním číslem 821/1 a dále pozemků č. 821/1 – zastavěná plocha a nádvoří a
č. 822 – ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ú. n. O., pro obec a katastrální území Ž.
na listu vlastnictví č. 1271“ (dále jen „předmětné nemovitosti“); současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění
svého rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu
prvního stupně. Konstatoval, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve
znění pozdějších předpisů, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z
vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba
podle zvláštního předpisu, je ustanovením obecně platným, vztahujícím se na
právní předpisy již vydané, jakož i na předpisy následné. Podle odvolacího
soudu „účelem tohoto ustanovení je vyloučení přechodu vlastnictví věcí z
majetku České republiky na obce, pokud nárok na jejich vydání řádně uplatní
oprávněná osoba v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách, a to bez ohledu na
skutečnost, zda nárok byl uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., to je
přede dnem 24.5.1991, anebo po tomto datu“. Z uvedeného vyplývá, že citované
ustanovení se vztahuje na všechny restituční nároky uplatněné v prekluzivních
lhůtách osobami, které restituční předpisy označují jako tzv. oprávněné osoby,
bez ohledu na to, zda takový restituční nárok byl následně soudním rozhodnutím,
příp. rozhodnutím pozemkového úřadu, jako neoprávněný zamítnut. Uzavřel, že
pouze ve výjimečných případech lze uplatnění „nároku“ zjevně neoprávněnou
osobou bez jakéhokoli vztahu k původnímu vlastníkovi považovat za učiněné v
rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako
dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje výklad
termínu „oprávněná osoba“ obsaženého v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb. odvolacím soudem a namítá, že oprávněnou osobou ve smyslu § 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (resp. § 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků
některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů) je míněna „fyzická
popřípadě soukromá právnická osoba, které byla věc odňata (přešla do
vlastnictví státu)“. Oprávněné osobě svědčí restituční nárok na vydání věci
neoprávněně jí odňaté a v případě, že taková věc již neexistuje (zanikla), na
vyplacení peněžité náhrady; nelze jí z tohoto titulu vydat věc nově
vybudovanou. Za oprávněnou osobu tak nelze podle žalovaného považovat „někoho,
kdo v době uplatnění svého nároku (vydání domu č.p. 60) musel vědět, že dům,
který požaduje vydat, není oním domem, který byl neoprávněně odňat a přešel do
vlastnictví Československého státu“ (tj. kdo uplatňuje restituční nárok k dnes
již neexistující nemovitosti). Jelikož takový nárok nebyl uplatněn „oprávněnou
osobou“ ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., soudy obou
stupňů pochybily, když na daný případ citované ustanovení aplikovaly. Z tohoto
důvodu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil soudu prvého stupně
k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožňuje s výkladem i následnou aplikací
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem a uvádí, že
„pokud zákonodárce bez dalšího stanovil, že do vlastnictví obcí nepřecházejí
věci, na jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba dle zvláštních předpisů,
pak není možné dále zkoumat, zda v konečném důsledku budou tyto věci vydány
nebo místo nich bude poskytnuta peněžitá náhrada“. Výklad citovaného
ustanovení, k němuž dospěl žalovaný, považuje žalobce za natolik extenzivní, že
již vybočuje z textu samotné právní normy a dává této normě zcela jiný a nový
význam. Proto navrhuje, „aby Nejvyšší soud dovolání zamítl“.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu
(na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že ač byly splněny podmínky
stanovené ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod
vlastnictví 6/10 předmětných pozemků a vlastnictví domu č.p. 60 z žalobkyně na
žalovaného, k přechodu vlastnického práva nedošlo, neboť k těmto nemovitostem
byl oprávněnými osobami uplatněn restituční nárok předpokládaný ustanovením § 4
odst. 2 téhož zákona.
Výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „zákon“), se v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálil v tom
smyslu, že z formulace „uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštního
předpisu“ nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod věcí z
majetku státu do vlastnictví obcí. Lze totiž předpokládat řadu odlišných
situací, které po uplatnění nároku na vydání mohly nastat, jejichž řešení nelze
ze znění zákonného ustanovení odvodit (např. nárok uplatnila fyzická osoba,
která splňovala kritéria osoby oprávněné podle příslušného předpisu, avšak
vydání věci bránila některá z překážek v něm vyjmenovaných). Zda měl zákon na
zřeteli případy úspěšného uplatnění nároku, nebo uplatnění nároku osobou
oprávněnou podle zvláštního předpisu bez ohledu na výsledek, z formulace
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nevyplývá. Vzhledem k výše
uvedenému je třeba formulaci použitou v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb. vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí jsou vyloučeny ty věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s
odkazem na zvláštní předpisy (zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.),
bez zřetele na to, zda splňovala kritéria osoby oprávněné podle těchto
zvláštních předpisů a zda šlo o nárok podle těchto předpisů oprávněný. Pojem
„oprávněná osoba“ tak byl v zákoně č. 172/1991 Sb. použit v jiném kontextu, než
v jakém ho užívá zákon č. 87/1991 Sb. Otázka, zda osoba, která uplatnila
restituční nárok např. podle zákona č. 87/1991 Sb., je ve smyslu jeho
ustanovení § 3 oprávněnou osobou a zda jde o nárok oprávněný, nebyla v době
uplatnění nároku pro svou právní složitost jednoznačná. Vázat blokaci přechodu
věcí z majetku státu do vlastnictví obcí též na splnění této podmínky by
fakticky znamenalo vyloučení možnosti postavit najisto skutečnost, kdo je
vlastníkem předmětného majetku ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Naproti
tomu okolnost, že nárok uplatnila fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na
zvláštní předpis (tedy s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle zvláštního
předpisu) a kdy se tak stalo, bylo zřejmé bezprostředně při uplatnění nároku.
Tato okolnost umožňuje s jistotou určit, zda k vyloučení přechodu vlastnictví
došlo či nikoliv. Z uvedeného proto vyplývá závěr, že zákon spojil vyloučení
přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce pouze s uplatněním
restitučního nároku. Pozdější zjištění, že nárok uplatněný s odkazem na zákon
č. 87/1991 Sb. není nárokem oprávněným podle tohoto zvláštního předpisu, nemá v
tomto směru žádnou relevanci. Platí tedy, že z přechodu majetku státu do
vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným
před účinností zákona č. 172/1991 Sb., lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či
nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2002, sp. zn. 28 Cdo
976/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1320,
svazek 19/2003). Z tohoto důvodu nepovažuje dovolací soud námitky dovolatele
zpochybňující správnost výkladu termínu „oprávněná osoba“ a následnou aplikaci
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem za způsobilé
založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k vymezení důvodů dovolání se dovolací soud nemohl zabývat
správností právního názoru sdíleného soudy obou stupňů, že je irelevantní, zda
byl restituční názor uplatněn před datem či po datu účinnosti zákona č.
172/1991 Sb.
Z vyjádření dovolatele, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu
„v celém jeho rozsahu“ vyplývá, že žalovaný se dovolává rovněž proti části
napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1.1.2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve
zbývající části dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti
kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu
dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu