28 Cdo 1043/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce FC Viktoria Otrokovice, se sídlem v Otrokovicích, Zlínská 240,
zastoupeného Jiřím Matějíčkem, advokátem v Přerově, Jiráskova 9, proti
žalovanému Zlínskému krajskému fotbalovému svazu, se sídlem ve Zlíně, Hradská
854, zastoupenému Mgr. Františkem Kelem, advokátem v Kroměříži, Kovářská 126, o
zrušení rozhodnutí orgánu občanského sdružení, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 8 C 148/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 8. 2010, č. j. 60 Co 478/2009-141,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.060,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho advokáta Mgr. Františka Kela.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně shora označeným byl
ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2009, č.
j. 8 C 148/2007-115, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí valné hromady žalovaného, konané dne 4. 5. 2007 ve
Společenském domě v O., o odvolání předsedy výkonného výboru žalovaného MUDr.
J. Š. a členů tohoto výboru B. K., Mgr. J. K., Z. Z. a Ing. Z. H., a o zvolení
V. H. předsedou výkonného výboru žalovaného a Ing. S. T., V. F., M. O., J. V.,
P. V. a B. M. členy tohoto výboru. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (měnící výrok II.), které
byly v částce 26.280,- Kč uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalovaného do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. F. K. Náklady
odvolacího řízení stanovila odvolací instance ve výši 11.520,- Kč.
Předmětem řízení byla původně žaloba o určení, že rozhodnutí orgánu
občanského sdružení je v rozporu se zákonem a stanovami, a o zrušení rozhodnutí
orgánu občanského sdružení. Ve vztahu k požadovanému určení bylo řízení
usnesením zastaveno, a to pro částečné zpětvzetí žaloby.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že od
1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým byl změněn zákon
č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, může člen sdružení využít v rámci soudní
ochrany podle § 15 citovaného předpisu pouze nástroj určovací žaloby (směřující
ke zjištění, zdali je rozhodnutí orgánu občanského sdružení v souladu se
zákonem či stanovami) a nikoli žalobního petitu znějícího na zrušení tohoto
interního spolkového rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku
zásadního významu spatřoval v tom, zda novelizace ustanovení § 15 zákona č.
83/1990 Sb., provedená zákonem č. 151/2002 Sb., mohla omezit právo soudu na
zrušení rozhodnutí orgánu občanského sdružení. V rámci vylíčení dovolacího
důvodu namítal, že spolkové autonomii jsou stanoveny určité zákonné meze
(předně je limitována právem člena občanského sdružení na soudní ochranu).
Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – i
rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí
nepovažoval za zásadně právně významné a navrhl proto, aby dovolací soud
dovolání žalobce zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 21.
5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006) se podává, že ode dne 1. 1. 2003 nelze
tolerovat žalobní petit znějící na „určení neplatnosti“ či „zrušení“ rozhodnutí
orgánu občanského sdružení. K tomuto datu totiž nabyl účinnosti zákon č.
151/2002 Sb., jímž došlo mimo jiné ke změně zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, a to právě v ustanovení § 15 odst. 1 o právním prostředku soudní
ochrany člena sdružení proti rozhodnutí orgánu sdružení. Namísto předchozího
textu, navozujícího nežádoucí konotace slovy o „přezkoumání“ zmiňovaného
rozhodnutí, zní citované ustanovení nyní tak, že člen sdružení může ve
stanovené lhůtě požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v
souladu se zákonem nebo stanovami.
Žaloba byla v dané věci podána dne 21. 5. 2007, tedy po účinnosti shora
uvedené novelizace. Bylo proto třeba se při uplatnění žalobního nároku řídit
zněním výše citovaného ustanovení, jež poukazuje na určovací charakter návrhu.
Skutečnost, že žalobce původně žalobní petit formuloval též ve shodě s
rozhodnou dikcí zákona, nelze považovat za relevantní, poněvadž v této části
byla žaloba vzata zpět.
Zákonodárce byl při formulaci ustanovení § 15 odst. 1 zákona o
sdružování občanů zdrženlivý zejména proto, aby nad nezbytnou míru nezasahoval
do spolkové interní autonomie. Princip spolkové autonomie (srov. § 1 odst. 1, §
3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.) spočívá v převážné nemožnosti soudu zasahovat
do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než který výslovně dovoluje
zákon. Z uvedeného vyplývá, že jiné než určovací žalobě nelze v tomto směru
zásadně vyhovět, neboť by to postrádalo oporu v hmotném právu. V žádném případě
nelze použít takový žalobní petit, jak to učinil žalobce.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 8
vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 9.000,- Kč, redukovaná
dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 2.250,- Kč.
Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovanému činí
3.060,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu