28 Cdo 1618/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. s. Z. T.,
zastoupenému advokátem, o určení členství, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 61/2004, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. 11. 2005, č.j. 15 Co
669/2005-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře
výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 8.
2005, č. j. 1 C 64/2004-100, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení,
že žalobce je členem M. s. Z. T., se sídlem v T., H. C. Odvolací soud změnil
výši náhrady nákladů před soudem prvního stupně, jež byl žalobce povinen
nahradit žalovanému, a stanovil povinnost žalobce nahradit žalovanému náklady
odvolacího řízení ve výši 7.048,- Kč.
Odvolací dospěl k závěru, že v řízení se nelze zabývat věcnými důvody
pro vyloučení člena sdružení - lze zkoumat jedině to, zda jde o správní akt,
zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je
pravomocný nebo vykonatelný. Předmětnou žalobu bylo nutné podle odvolacího
soudu projednávat a rozhodnout o ní v režimu správního soudnictví podle části
páté o. s. ř. (§ 244 a násl. ve znění po novele č. 151/2002 Sb.). Zjistil
přitom, že na členské schůzi žalovaného občanského sdružení bylo dne 19. 7.
1998 přijato rozhodnutí o vyloučení žalobce. Rozhodoval o tom orgán, kterému
takovou pravomoc stanovy svěřují. K právní moci rozhodnutí postačilo ústní
oznámení, k němuž vůči žalobci došlo minimálně v únoru 2004, a poté na členské
schůzi 20. 3. 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž přičítal
napadenému rozsudku po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního
významu dovolatel spatřoval v tom, zda členská schůze občanského sdružení,
založeného podle zákona č. 83/1990 Sb., má pravomoc rozhodnout o vyloučení
člena ze sdružení i po uplynutí propadné (prekluzivní) lhůty vymezené pro
trvání této pravomoci. V čl. 8 odst. 3 stanov byla vyjádřena pravomoc členské
schůze rozhodnout o vyloučení člena resp. tuto věc projednat do jednoho roku
ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě však k vyloučení
dovolatele došlo v roce 1998, přičemž k údajnému porušení povinnosti mělo dojít
v roce 1995. O vyloučení žalobce bylo tedy rozhodnuto po uplynutí jednoroční
propadné lhůty, tj. v okamžiku, kdy žádný orgán žalovaného neměl pravomoc takto
rozhodnout. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a současně také rozsudek soudu prvního stupně. Dále žádal o odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve výroku, kterým byla dovolateli uložena
povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Dovodil, že i když má v jinak
bezpředmětném a účelovém dovolání dovolatel v podstatě pravdu, měl rozhodnutí
členské schůze (učiněné po lhůtě) napadnout správní žalobou. Navrhl, aby
dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a jeho tvrzení
bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
(nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Žádnou z alternativ zásadního právního významu však nelze dovodit.
Dovolací soud se nemohl zabývat tvrzeními dovolatele o překročení
propadné lhůty členskou schůzí při rozhodnutí o jeho vyloučení. Ustanovení §
237 odst. 3 in fine o. s. ř. ho totiž nutí k hmotněprávnímu přezkumu v podstatě
všech určujících právních závěrů napadeného rozhodnutí. Při tomto přezkumu dost
dobře nemohl odhlédnout od znění žalobního petitu resp. rozsudečného výroku
obou nižších instancí.
Již drahnou dobu je konstantně judikováno, že na řízení o žalobě
směřující proti rozhodnutí interního orgánu občanského sdružení nelze nahlížet
jako na řízení vedené podle části páté o. s. ř. Judikát, jenž tvrdil opak
(usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 7
Co 1789/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č.
57/1996), byl korigován nejprve rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon
1177/96 (uveřejněným pod R 47/99) a poté nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3.
1998, sp. zn. IV. ÚS 9/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. 10, č. 36). Tento
nález zdůraznil, že jde o řízení mimo oblast veřejné správy a je tedy třeba
užít část třetí o. s. ř. s možností podání opravného prostředku. Tento právní
názor následně bez výhrad akceptovaly obecné soudy s tím, že po jistou dobu –
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1177/96 nebo usnesení téhož
soudu sp. zn. 20 Cdo 2317/98 – tolerovaly znění žalobního petitu znějící na
„určení neplatnosti“ či „zrušení“ rozhodnutí orgánu občanského sdružení.
Takový žalobní petit však nelze tolerovat ode dne 1. 1. 2003, kdy
nabyl účinnost zákon č. 151/2002 Sb., jímž se mj. změnil zákon č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů, a to právě v ustanovení § 15 odst. 1 o opravném prostředku
člena sdružení k soudu proti rozhodnutí orgánu sdružení. Namísto předchozího
textu, navozujícího nežádoucí konotace slovy o „přezkoumání“ zmiňovaného
rozhodnutí, zní citované ustanovení nyní tak, že
„Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů,
proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo
odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději
však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové
rozhodnutí v souladu se zákonem nebo stanovami (zdůrazněno NS).“
Petit žaloby, podané 15. 4. 2004, měl tedy znít právě takto a
jedině takovému petitu mohly eventuálně nižší instance vyhovět svým rozsudečným
výrokem. Nikoli však petitu, požadujícímu určení členství žalobce u žalovaného.
Zákon je v citovaném § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů formulován
zdrženlivě (nikoli např. „určení neplatnosti“ rozhodnutí) proto, aby nad
nezbytnou míru nezasahoval do spolkové interní autonomie. Konsekvence plynoucí
z případné soudní deklarace rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem či
stanovami si již musí dořešit občanské sdružení samo.
Z řečeného vyplývá, že v § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. jde o
tzv. zákonnou žalobu, byť určovací povahy, a že jinak než takto petitorně
znějící žalobě nemůže být vyhověno, neboť by to postrádalo oporu v hmotném
právu. V tomto ohledu je judikatura Nejvyššího soudu naprosto konstantní, jak
je patrno např. z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2750/2005, 28 Cdo 2025/2006 a řady
dalších. Princip spolkové autonomie (srov. zejména § 1 odst. 1, § 3 odst. 3
zákona č. 83/1990 Sb.) velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení
jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon.
Žalující straně nelze přičíst k dobru, že původně žalovala – také –
správně (jeden ze dvou petitů zněl v souladu se shora citovaným zněním § 15
odst. 1 cit. zák.) a že po výzvě soudu prvního stupně, požadující „upřesnit
žalobu“, vzala právě onen relevantní petit zpět. Rolí dovolacího soudu není
zhojovat následky nepřiléhavých dispozičních projevů účastníků, zejména ne v
takovém dovolacím řízení, jehož účelem je z hlediska přípustnosti (viz znění §
237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) sjednocování judikatury, nikoli náprava
procesních vad.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. dovolání žalobce odmítl, i když mohl přisvědčit jen výroku rozsudku
odvolací instance, nikoli jeho odůvodnění.
Dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, jak shora
uvedeno. Podání žalovaného totiž dílem jen reprodukovalo názory nižších
instancí, dílem pak přinášelo takové právní názory, jež jsou v příkrém rozporu
se zněním zákona i judikaturou. Za těchto okolností nešlo o účelně vynaložené
náklady ve smyslu § 243c odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2007
JUDr. Ludvík D a v i
d, CSc., v. r.
předseda
senátu