28 Cdo 2025/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta
Waltra v právní věci žalobců a) Z. B., b) F. K., c) H. S., d) Š. V., e) K. M.,
f) V. H., g) P. L., h) J. P., ch) J. H., i) M. M., j) M. P., k) J. H., l) K.
B., m) I. K., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovanému U. K. V.,
zastoupenému advokátem, o přezkoumání rozhodnutí členské schůze žalovaného,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 85/2002, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2006,
č.j. 15 Co 587/2005-161, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem výše označeným změnil ve výroku I. rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 7. 2005, č.j. 11 C 85/2002-132,
tak, že usnesení členské schůze U. K. V. ze dne 15. 3. 2002 je neplatné v
bodech 2., 3., 4., 6., 7., 8., a potvrdil napadený rozsudek v části, v níž byla
zamítnuta žaloba na pozastavení výkonu rozhodnutí téže členské schůze. Odvolací
soud též změnil nákladový výrok soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení; v obou případech vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je zájmovým občanským sdružením,
které vzniklo registrací u Ministerstva vnitra podle § 6 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů. Členská schůze je nejvyšším orgánem
sdružení. Tato schůze byla řádně svolána a zahájena dne 15. 3. 2002, a poté pro
rušivou činnost některých členů ukončena. Bezprostředně poté byla údajně
svolána nová členská schůze, žalobci jako původní „rušitelé“ však jednali
samostatně. Svoláním nové členské schůze byla ovšem odepřena těmto
„rebelujícím“ členům účast. Tím bylo porušeno jedno ze základních pravidel
demokratických principů sdružování ve smyslu citovaného zákona. Jednání tzv.
druhé členské schůze odvolací soud považoval za neplatné ve smyslu § 15 odst. 1
zákona č. 83/1990 Sb., „aniž by to muselo být výslovně zmiňováno v interních
předpisech“. Změnu prvostupňového rozsudku, do něhož zasáhl odvolací soud v
meritu věci i formulačně, zdůvodnil odvolací soud po stránce formulace tak, že
vyslovení neplatnosti příslušných bodů usnesení členské schůze lépe vystihuje
smysl § 15 odst. 1 citovaného zákona než výrok o zrušení usnesení. Vzhledem k
chybějící zákonné ochraně byla potvrzena zamítavá část výroku rozsudku soudu
prvního stupně o pozastavení výkonu rozhodnutí.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o vyslovení neplatnosti shora uvedených
bodů usnesení členské schůze žalovaného z 15. 3. 2002 podal žalovaný dovolání,
které opíral o tvrzené nesprávné právní posouzení věci, neboť bylo rozhodnuto
nesprávně o určení neplatnosti namísto o zrušení části usnesení členské schůze
(2.). Též dovozoval, že rozsudek nemá oporu v provedeném dokazování, neboť
napadené usnesení bylo vydáno nikoli na „druhé“ členské schůzi, ale na členské
schůzi od počátku řádně pokračující - a té se mohli všichni členové dále
účastnit (3.). Navrhoval, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání byla dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací
důvody uplatněny podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je přípustné, není však důvodné.
K bodu 2. prvního z dovolacích důvodů se sluší poznamenat, že znění aktuálně
platného textu zákona by velelo rozhodnout výslovně o určení, zda je rozhodnutí
orgánu občanského sdružení (v příslušné části) v rozporu se zákonem a
stanovami či nikoli. Tento výrok odpovídá výslovnému znění § 15 odst. 1 zákona
č. 83/1990 Sb. po doplnění učiněném zákonem č. 151/2002 Sb. Poněvadž však
posledně zmíněný zákon nabyl účinnost dne 1. 1. 2003, tedy poté, co žalobcům
vzniklo právo na podání žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.,
považoval dovolací soud za přípustný i výrok odvolacího soudu o určení
neplatnosti rozhodnutí (dřívější rozhodovací praxe tolerovala i zrušovací
výrok, jak jej vyslovil soud prvního stupně). Obdobně jako nyní se s
intertemporálním problémem vypořádal Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze
dne 30. 8. 2006, vydaném pod. sp. zn. 33 Odo 967/2004.
Dovolací důvod nebyl oprávněně uplatněn ani v bodě 3. Odvolací soud
shrnul skutková zjištění obou nižších instancí tak, že členská schůze započatá
v 17.00 hodin „byla ukončena“ a předseda svolal „schůzi bez rušitelů“. Tento
závěr je podepřen i zápisem z členské schůze „rušitelů“ (žalobců a
dalších členů) zahájené v 17.10 hod., přičemž této schůze se zjevně
nezúčastnili ti členové sdružení, kteří byli se žalobci v názorovém rozporu
(MUDr. Š. a další). Za takto zjištěného skutkového stavu, kterým je navíc
dovolací soud vázán, není důvod uzavřít, že by odvolací soud učinil své
skutkové závěry bez důkazních podkladů; nelze dost dobře zhodnotit skutkový
stav tak, že členská schůze od 17 hod. stále kontinuálně probíhala.
Zbývá jen dodat, že osobní členství a participace člena na činnosti
sdružení formou řádně zajištěné účasti na členské schůzi jsou skutečně
základními zákonnými principy spolkového práva a nepřímo vyplývají i z bodu 6.
„organizačního řádu“ žalovaného.
Nebyl tedy naplněn žádný z obou dovolacích důvodů. Z obsahu spisu
nezjistil dovolací soud, že by v řízení před nižšími instancemi došlo k takovým
vadám, které by ve smyslu § 242 odst. 3 a tam citovaných ustanovení o. s. ř.
zakládaly zmatečnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Úspěšné protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr.
Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu