28 Cdo 2750/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce I. V.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. f. s., zastoupenému advokátem, o
určení rozporu rozhodnutí žalovaného se zákonem a se stanovami, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 19 C 142/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 19 Co 151/2005-69,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 19 Co
151/2005-69, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše identifikovaným byl změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.1.2005, č.j. 19 C 142/2004-34;
změna spočívala v zamítnutí žaloby na určení, že rozhodnutí odvolací a revizní
komise žalovaného ze dne 19.8.2004, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí disciplinární komise žalovaného č.j. 091/2004, je v rozporu se
zákonem a odporuje stanovám žalovaného. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobce byl
zavázán k tomu, aby zaplatil žalovanému náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle obsahu dovolání
žalobce brojil proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a z jeho
obšírného podání vyplýval závěr, že odvolací soud měl shledat jeho naléhavý
právní zájem na určovací žalobě. Žalobce žádal, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný žádal v písemném vyjádření k dovolání, aby dovolací soud
žalobcovo dovolání odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal své
dovolání včas. Dovolání bylo přípustné, neboť došlo k diformitě rozsudků obou
nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud tedy dále
přezkoumával uplatněný dovolací důvod, který odpovídal ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř.; tvrzeno bylo nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Soudy nižších instancí se shodly na zjištění a z něho vyplývajícím
právním závěru, že žalobce není členem žalovaného občanského sdružení. Odvolací
soud vycházel z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož – při
možném členství fyzických i právnických osob v Č. f. s. (dále „ČMFS“) – nebyly
na straně žalobce splněny podmínky členství, stanovené článkem 3 odst. 1 Stanov
ČMFS (písemná přihláška s prohlášením uchazeče o dobrovolnosti členství) a
článkem 1 odst. 1 Soutěžního řádu fotbalu (vztahujícího se na tam vyjmenované
osoby, vykonávající při soutěžích příslušné funkce a činnosti).
Žalobce, jako předseda dozorčí rady 1. F. S. a.s., žádnou z těchto
podmínek nesplnil. Proto se na něj nemohla vztahovat ustanovení čl. 1 odst. 1,
7 disciplinárního řádu ČMFS; disciplinární řízení, včetně následného přezkumu
odvolací a revizní komisí žalovaného, tedy nemělo být se žalobcem vedeno.
Sankce vyvozené proti němu, tj. peněžitá pokuta ve výši 100.000,- Kč a zákaz
činnosti v orgánech žalovaného na 24 měsíců, se tak ocitly v rozporu s
interními předpisy žalovaného a v širším smyslu i se zákonem č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů.
Skutkovými závěry odvolacího soudu je Nejvyšší soud vázán. Nebylo
důvodu zpochybňovat ani právní závěr téhož soudu o neexistenci členství žalobce
u žalovaného a o právních důsledcích tohoto závěru ve vztahu k oběma
rozhodnutím disciplinárních orgánů.
Spornou tedy zůstala otázka naléhavého právního zájmu na žalobě ve
smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. Tuto otázku vyřešil odvolací soud záporně a právní
zájem na určení nezákonnosti i rozporu se stanovami rozhodnutí odvolací a
revizní komise žalovaného (v důsledku též rozhodnutí disciplinární komise)
žalobci nepřiznal. Odvolací soud dovodil, že nebyl naplněn preventivní
charakter určovací žaloby, neboť ani v případě vyhovění této žalobě se
„žalobcovo postavení v ničem nezmění“ a orgány žalovaného vydaná rozhodnutí
nebudou mít „žádný vliv na uloženou, případně již zaplacenou pokutu“.
S těmito názory dovolací soud nesouhlasí.
Určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o.s.ř. zajisté plní též preventivní
funkci, nikoli však jen tuto funkci. Jejím účelem je také zabývat se již
nastalým porušením práva či právního vztahu, vyřešit právní otázku tvořící
samotnou podstatu mezi stranami sporného práva (právního vztahu) a v rámci
možností tak zamezit následkům jednání contra legem.
Byl-li v posuzované věci již odvolacím soudem konstatován nedostatek
pravomoci žalovaného vykonávat svou jurisdikci vůči žalobci, pak je mimo vší
pochybnost, že následky obou rozhodnutí disciplinární povahy, zejména uložení
peněžité pokuty ve výši 100.000,- Kč, negativně zasáhly do sféry práv žalobce
(ať již pokutu zaplatil či nikoli). Žalobce neměl kromě žaloby jinou možnost,
jak tato rozhodnutí napadnout a zabránit jejich realizaci.
Nejvyšší soud v usneseních ze dne 9.5.2000, sp.zn. 29 Cdo 2890/99, a ze
dne 23.11.2005, sp.zn. 28 Cdo 1018/2005, přiznal aktivní věcnou legitimaci k
podání určovací žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. osobě, která
již nebyla v době podání žaloby členem sdružení; šlo však o takový právní
vztah, jenž se jí bezprostředně dotýkal (nároky z majetkového vypořádání
žalovaného se žalobcem jako dřívějším členem občanského sdružení).
Z citované judikatury lze vycházet jen zčásti: nynější žalobce nejenže
také není členem žalovaného sdružení, ale nebyl jím ani předtím. Potencialita
protiprávních následků rozhodnutí orgánů sdružení je však společným znakem obou
situací.
Za takového právního stavu nebylo, podle dovolacího soudu, možné
přiznat žalobci žalobní nárok přímo opřený o ustanovení § 15 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb. Je však důvodné dovodit, že mu náleží naléhavý právní zájem na
podání určovací žaloby podle § 80 písm. c/ o. s. ř., a to s petitem
odpovídajícím § 15 odst. 1 citovaného zákona (vyslovení nezákonnosti rozhodnutí
orgánu občanského sdružení a jeho rozporu se stanovami); toto oprávnění
přísluší žalobci, ve vztahu k posledně uvedenému ustanovení zákona, per
analogiam.
Nejvyšší soud tedy posoudil po právní stránce věc jinak než odvolací
soud a zrušil proto jeho rozsudek, za současného vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Právním názorem dovolacího soudu
je odvolací soud, v intencích § 226 odst. 1 o. s. ř., vázán.
K dalšímu průběhu řízení je žádoucí podotknout, že již samotný
právní závěr o neexistenci členství žalobce u žalovaného postačí, ve spojení s
jeho aktivní legitimací k podání určovací žaloby, k vydání rozsudku příznivého
pro žalobce. Není již důvodu učinit předmětem dokazování výchozí skutkový
podklad k disciplinárním sankcím uloženým žalobci, který podle tvrzení
žalovaného spočívá v ovlivňování výsledků fotbalových utkání.
Odvolací soud rozhodne též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu