28 Cdo 1045/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského
ve věci žalobců: a) G. G. P., a b) C. S. C., oba zastoupeni advokátem, proti
žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., za účasti MUDr. PaedDr. Z. M., a J. Š.,
jako vedlejších účastníků na straně žalobců, obou zastoupených advokátem, o
625.495,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 16 C 457/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 10. 2008, č. j. 64 Co 263/2008-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 64 Co 263/2008-137,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stalo se tak poté, co odvolací soud předchozí
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci (původně Z. M. a J. Š.) se domáhali na žalované zaplacení shora uvedené
částky s tvrzením, že dne 10. 7. 2003 uzavřeli s žalovanou kupní smlouvu o
převodu jedné ideální poloviny domu č. p. 306 na pozemku parc. č. 382 v k. ú.
T. a jedné ideální poloviny tohoto pozemku (dále jen „předmětné nemovitosti“),
za tyto nemovitosti zaplatili žalované kupní cenu ve výši 625.495,- Kč a poté,
kdy dědicové původní vlastnice I. P. začali zpochybňovat vlastnické právo
jejich nástupce, usoudili, že žalovaná nebyla oprávněná nemovitosti prodat,
neboť nebyla jejich vlastnicí. V důsledku toho považovali žalobci kupní smlouvu
za neplatnou a požadovali vrácení kupní ceny jako plnění z neplatného právního
úkonu.
Odvolací soud k odvolání žalované uvedl, že vzhledem k tvrzení žalobců (viz
výše) bylo zásadní předběžnou otázkou, zda žalovaná byla v době uzavření kupní
smlouvy vlastnicí předmětných nemovitostí. Z výsledků řízení před soudem
prvního stupně přitom nepochybně vyplývá, že I. P. (která emigrovala do USA v
roce 1939) byla spoluvlastnicí předmětných nemovitostí spolu s JUDr. E. Š. a že
ideální polovina těchto nemovitostí původně patřící JUDr. Š. byla v roce 1991
vydána Okresním bytovým podnikem T. dědici JUDr. Š. (V. Š.), a to na základě
zákona č. 403/1990 Sb. Pokud jde o zbývající polovinu nemovitostí, restituční
nárok uplatněn nebyl a vlastnické právo žalované bylo v katastru nemovitostí
zapsáno na základě přípisu Majetkového úřadu v P. ze dne 4. 9. 1995 a oznámení
Okresního úřadu v T. ze dne 18. 4. 2001. Smlouvou ze dne 10. 7. 2003 žalovaná
prodala tuto polovinu nemovitostí původním žalobcům, tedy Z. M.a J. Š., kteří
ji pak prodali P. M.
Z provedeného dokazování vyplývá, že vlastnické právo původní spoluvlastnice
předmětných nemovitostí sice v době zavedení národní správy v roce 1957 nebylo
zpochybňováno, nicméně nelze pominout okolnost, že důvodem zmíněného opatření
byl nezájem jejich vlastníků se o tyto nemovitosti jakkoliv starat, a také
nelze pustit ze zřetele jednání I. P. spočívající v podání žádosti o finanční
náhradu za majetek zanechaný na území tehdejšího Československa. Tím dala I.
P. najevo, že nadále nehodlá svá vlastnická práva k tomuto majetku vykonávat,
čemuž odpovídá i následný nezájem jejich nástupců o případné projednání
dědictví po jejím úmrtí v roce 1978. Skutečnost, že za sporné nemovitosti
obdržela I. P. finanční náhradu, je zřejmá z přípisu Majetkového úřadu v P. ze
dne 4. 9. 1995 adresovaného Okresnímu úřadu v T., přičemž žalovaná (stát)
předmětné nemovitosti prostřednictvím různých subjektů dlouhodobě spravovala a
chovala se jako jejich vlastnice, aniž převzetí vlastnictví v evidenci
nemovitostí či v katastru nemovitostí před rokem 2001 deklarovala. Z uvedených
zjištění je třeba učinit závěr, že žalovaná převzala tyto nemovitosti bez
právního důvodu a že tyto zůstaly v její držbě i poté, kdy pominuly důvody pro
jejich národní správu. Za tohoto stavu ani nelze vycházet z rozsudku Okresního
soudu v Táboře ze dne 13. 12. 2005, č. j. 4 C 109/2005-43, jímž byli žalobci
určeni za vlastníky předmětných nemovitostí a který byl vydán v řízení, jehož
účastníkem žalovaná nebyla, takže v tomto řízení soudy mohou posoudit otázku
vlastnictví i jinak. Tvrzením vlastnického práva, jež vyžaduje záznam v
katastru nemovitostí, na základě skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti,
totiž požadavek o jeho určení postrádá předpoklad úspěšnosti žaloby spočívající
v naléhavém zájmu na požadovaném určení, přičemž je zřejmé, že se zřetelem ke
shora uvedeným zjištěním měl požadavek žalobců o určení jejich vlastnického
práva ke sporným nemovitostem aspekty restitučního nároku a ve vztahu k němu
bylo užití obecných předpisů vyloučeno.
V době uzavření kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2003 byla žalovaná vlastnicí
předmětných nemovitostí, a nelze proto dovodit neplatnost této smlouvy.
Předchůdcům žalobců, kteří kupní cenu žalované zaplatili podle platných
ujednání, tak nevznikl nárok na její vrácení z titulu bezdůvodného obohacení
žalované a ani nynější žalobci, na něž byla tvrzená pohledávka postoupena,
nemohou být v tomto sporu úspěšní.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost spatřují v
nesprávném právním posouzení věci, v zatížení řízení procesními vadami a
konečně i v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění,
jež nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska vad řízení vyčítají dovolatelé odvolacímu soudu především jeho
„extenzivní jednání při řešení předběžné otázky o určení vlastnického práva.“
Jeho rozhodnutí též pokládají za překvapivé, neboť ignoroval svoji poučovací
povinnost, a za nepřezkoumatelné. V předchozím řízení navíc odvolací soud
nerespektoval znění § 219a odst. 2 o. s. ř., neboť přestože účastníci řízení
žádné nové důkazy nenavrhli, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu taktéž vytýkají, že nevzal v potaz
znění § 159a odst. 4 o. s. ř.; i když rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne
13. 12. 2005, č. j. 4 C 109/2005-43, není pro žalovanou závazný, měl soud v
dané věci závěr v citovaném rozhodnutí dovozený respektovat a přiměřené k němu
přihlížet. Opak je porušením principů právní jistoty a legitimního očekávání.
Pokud pak žalovaná namítá, že šlo pouze o smír schválený soudem, nemůže to na
celé věci nic změnit, neboť soud nikdy nemůže schválit smír, pokud by byl v
rozporu se zákonem.
Z hlediska skutkových zjištění je v dovolání namítáno především, že v řízení
bylo zcela jasně prokázáno a mezi stranami o tom poté již nebylo sporu, že I.
P. odškodněna za předmětné nemovitosti nebyla. Přesto odvolací soud dospěl ke
zcela opačnému závěru. Dovolatelé taktéž zpochybňují dokazování ohledně
vydržení nemovitostí žalovanou.
Ve vztahu k právnímu posouzení věci dovolatelé zejména namítají, že v daném
případě nejde a nikdy nešlo o věc restituční, nýbrž o určení, zda jeden
nabývací titul obstojí vedle druhého. V době plynutí restitučních lhůt byla I.
P. v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, a to až do roku 2001. Ve
světle tohoto argumentu se jeví nelogickým především závěr odvolacího soudu o
tom, že ani určovací žalobou by se žalobci nedomohli svého vlastnického práva,
neboť by jim chyběl naléhavý právní zájem. Dovolatelé brojí i proti argumentaci
uplatněné žalovanou až za odvolacího řízení, že I. P. předmětné nemovitosti
opustila. Žádný úkon I. P., jakož i jakákoliv nečinnost nenaplňuje zákonný
výklad vzdání se vlastnického práva ve smyslu § 132 odst. 2 zákona č. 141/1950
Sb., občanského zákoníku. Žalovaná taktéž nenabídla žádná tvrzení a důkazy o
tom, že by vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržela, když jakousi
zmínku o „neodmítání vydržení a priori“ učinila až v průběhu prvního odvolacího
řízení, tudíž se jednalo o novou skutečnost.
Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené
rozhodnutí a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §
241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k dovolateli tvrzeným vadám řízení Nejvyšší soud nejprve uvádí, že
nepokládá za důvodné námitky dovolatelů zpochybňující postup odvolacího soudu
při předchozím zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s.
ř. Odvolací soud z hlediska svého právního názoru totiž pokládal za pro
rozhodnutí ve věci podstatné jiné účastníky tvrzené skutečnosti než soud
prvního stupně, a z téhož důvodu považoval za nezbytné provedení i jiných
účastníky navržených důkazů tak, aby byl úplně zjištěn skutkový stav věci.
Dovolací soud se navíc domnívá, že i kdyby zmíněný postup byl z procesního
hlediska závadný, nebylo by možno tomuto pochybení připsat byť i jen
potencionálně negativní dopad na konečné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud též nepochybil, jestliže se v rámci posouzení předběžné otázky
zabýval tím, zda žalované v době uzavření kupní smlouvy svědčilo vlastnické
právo k předmětným nemovitostem. Žalobní požadavek je v souzeném sporu založen
totiž na tom, že žalovaná se na úkor žalobců (resp. na úkor jejich právních
předchůdců) měla bezdůvodně obohatit proto, že na ně za úplatu převedla
vlastnické právo k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, aniž sama
byla nositelkou takového práva, a na dotčenou smlouvu je tak nutno pohlížet
jako na neplatný právní úkon.
Aby bylo možné z právního hlediska posoudit důvodnost uplatněného nároku
žalobců, musí si soud v rámci právního posouzení klást nejprve otázku, zda
převodce vlastnického práva (žalovaná) byl či nebyl vlastníkem předmětných
nemovitostí. Jestliže přitom byla otázka vlastnického práva k předmětným
nemovitostem řešena v jiném soudním řízení, je soud vázán pravomocným
rozhodnutím v tomto řízení vydaným ve smyslu § 159 odst. 4 o. s. ř. jen potud,
„pokud posuzuje (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na
něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které
byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a
není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné
rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o
nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo
jiný \"orgán\" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru,
že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto“ (viz odvolacím soudem
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1724/2003, publikovaný v Soudní judikatuře pod číslem SJ 168/2003, číslo sešitu
10, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz).
To ovšem neznamená, že soud může závěry dovozené v předchozím pravomocně
skončeném soudním řízení zcela pominout. Nevázanost soudu předchozím
pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. tak, jak byla
charakterizována ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, nemůže být
základem pro postup zcela ignorující skutkové a právní závěry z předchozího
soudního řízení. Soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a
právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního
rozhodnutí hodlá odchýlit. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se
závěry dovozenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS
647/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 120, svazku č. 34, str.
245, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz. Opačná interpretace citovaného ustanovení by mohla vést
k potlačení principu právní jistoty a s tím svázanému principu legitimního
očekávání účastníků řízení, v konečném důsledku pak k nenaplnění zásad
spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud navíc pokládá za přiléhavý argument dovolatelů, že odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu je poněkud nepřehledné a nekoherentní (slovy dovolání
„nepřezkoumatelné“). Odvolací soud se totiž nejprve zabýval tím, zda ze strany
bývalé spoluvlastnice dotčených nemovitostí I. P. došlo k projevu vůle
směřující ke vzdání se (spolu)vlastnického práva k předmětným nemovitostem, aby
nakonec uzavřel, že stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a
že právní nástupci I. P. se tak měli vydání těchto nemovitostí domáhat cestou
restituční žaloby. Nejvyšší soud přitom neshledává spojitost mezi závěrem o
vzdání se vlastnického práva a závěrem o převzetí nemovitosti státem bez
právního důvodu. Zpravidla docházelo spíše k tomu, že stát převzal nemovitosti
bez právního důvodu, aniž původní vlastníci učinili jakýkoliv projev vůle
směřující ke vzdání se vlastnického práva. Závěr o vzdání se vlastnického práva
by naopak mohl vést k závěru, že stát nabyl vlastnické právo k předmětným
nemovitostem v souladu s právem, a tedy nikoliv bez právního důvodu. V tomto
ohledu se tedy rozhodnutí odvolacího soudu jeví nelogickým.
Pokud ovšem odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku naznačuje, že stát
nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, je třeba odvolacímu
soudu vytknout, že dostatečně účastníky nepoučil o tom, že mají v potřebném
rozsahu doplnit rozhodné skutečnosti ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. V
odůvodnění napadeného rozsudku nejsou ani vymezeny všechny zákonné předpoklady
vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž je nutné
zopakovat, že následný závěr o bezdůvodném nabytí vlastnického práva státem
není ani se závěrem o vydržení vlastnického práva týmž subjektem zcela
souladný.
Nadto Nejvyšší soud neshledává v rámci námitek dovolatelů za podložený skutkový
závěr odvolacího soudu o tom, že původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí
I. P. za tyto nemovitosti obdržela finanční náhradu. Odvolací soud vyšel z
obsahu přípisu Majetkového úřadu v P. ze dne 4. 9. 1995 adresovaného Okresnímu
úřadu v T. V tomto přípise je však pouze konstatováno, že „níže uvedený
tuzemský majetek devizového cizozemce I. P. je vypořádán Dohodou uzavřenou mezi
vládami ČSSR a USA v roce 1982, a to ke dni účinnosti dohody 2. 2. 1982“. V
uvedeném přípisu není ani zmínka o tom, že by I. P. za předmětné nemovitosti
obdržela jakoukoliv finanční náhradu. Naopak, v rozhodnutí Komise Spojených
států pro vyřizování zahraničních nároků ze dne 3. 5. 1961 je ve vztahu k
předmětným nemovitostem (domu v T.) zcela jasně deklarováno, že „nebyl
předložen žádný důkaz toho, že by tento dům byl vládou Československa odebrán;
naopak, důkazy přeložené Komisi dokazují, že vláda Československa tento dům
neznárodnila ani jej jinak nezabavila a že v roce 1953 se zástupce žalobkyně v
Československu pokoušel pro tento dům získat kupce. Vzhledem ke shora uvedenému
nárok za tento dům musí být a je tímto zamítnut („…the claim for this house
must be and it is hereby denied.“). Tuto skutečnost ostatně sám odvolací soud
po doplnění dokazování konstatoval. Opak nevyplývá ani z důkazu provedeného
dopisem J. C. P. adresovaného výše uvedené Komisi ze dne 8. 10. 1962, jak jej
provedl odvolací soud.
Je třeba dále zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 8. 2001, sp.
zn. II. ÚS 265/99 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 29, svazku
č. 23, str. 357, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách Ústavního
soudu, http://nalus.usoud.cz), dovodil, že Dohoda mezi vládou Československé
socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982
o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek
„nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát“. I z tohoto pohledu je
pak přípis Majetkového úřadu v P. ze dne 4. 9. 1995 pro současný spor zcela
irelevantní.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažuje napadené rozhodnutí za
vycházející ze skutkových zjištění dostatečně podložených (podle obsahu spisu)
v provedeném dokazování. Výše citované důkazní prostředky nepokládá Nejvyšší
soud za dostatečné pro učinění závěru, že původní spoluvlastnice předmětných
nemovitostí I. P. se svého spoluvlastnického práva vzdala, a již vůbec z nich
není možné dovodit, že za případné zestátnění jí bylo poskytnuto finanční
odškodnění. I kdyby však tyto skutkové závěry byly dostatečně podloženy v
provedeném dokazování, nevidí v nich Nejvyšší soud podstatný základ pro právní
závěr, že předmětné nemovitosti převzal stát bez právního důvodu.
Za těchto okolností postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Ve smyslu § 243b
odst. 3, věty první, o. s. ř. pak dovolací soud vrátil věc soudu odvolacímu k
dalšímu řízení. V něm se bude odvolací soud podrobněji zabývat zejména tím, zda
a za jakých podmínek došlo k nabytí vlastnického práva státem, přičemž
přihlédne i k závěrům dovozeným v předchozím soudním řízení vedeném u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 109/2005. Za tímto účelem poučí účastníky
řízení, aby tvrdili pro rozhodnutí věci potřebné skutečnosti a aby k nim
navrhli příslušné důkazy.
Soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu