28 Cdo 1070/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. č. P. 1,
zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. L. J., zastoupenému advokátem, o
vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
24 C 82/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. 12. 2005, č.j. 20 Co 431/2005-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Řízení před nižšími instancemi
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2005, č.j. 24 C 82/2004-48, a to tak,
že žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat
nebytový prostor o celkové výměře 41,9 m2, umístěný v přízemí domu č.p. 525,
k.ú. S. M., obec P., H. 4, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl
zavázán zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku ve výši 13.179,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho
právní zástupkyně.
2. Na rozdíl od zamítavého rozsudku první instance vyšel odvolací soud,
jenž doplnil skutková zjištění o fakta vypovídající o datech jednotlivých
plateb nájemného žalovaným v rozhodném roce 2003, z jiných právních východisek
v relaci ke spornému ustanovení článku II bodu 8 nájemní smlouvy mezi
účastníky; tu si sjednali žalobce jako pronajímatel (resp. pověřený správce
domu) a žalovaný jako nájemce prodejny potravin a drogistického zboží dne 30.
9. 2002 na dobu neurčitou. Soud prvního stupně dovodil, při současném
konstatování o jinak platně uzavřené smlouvě podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb.,
o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neplatnost již zmíněné pasáže smlouvy:
podle ní při vzniku dluhu na nájemném (jeho splátkách) či službách spojených s
užíváním nebytového prostoru „…zaniká platnost této nájemní smlouvy a nájemce
je povinen vyklizený předmět nájmu protokolárně předat pronajímateli nejpozději
ve lhůtě 15 dnů od zániku platnosti smlouvy.“ Podle prvostupňového soudu „není
možné vázat na placení či neplacení nájemného“ platnost právního úkonu.
Odvolací soud však, jak již shora naznačeno, vyložil sporný článek
II bod 8 nájemní smlouvy jinak. Z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku
(dále „o. z.“) o výkladu právního úkonu – nejen podle jazykového
vyjádření, ale i podle vůle účastníka – dovodil, že žalobce použitím pojmu
„zánik platnosti smlouvy“ nepochybně sledoval možnost ukončení nájemního vztahu
mezi stranami, včetně zároveň sjednané povinnosti nájemce prostor vyklidit.
Trvání nájemního vztahu tak bylo svázáno s rozvazovací podmínkou (§ 36 odst. 2
o. z.), spočívající ve vzniku dluhu na nájemném. Prodlení žalovaného ve třetím
čtvrtletí roku 2003 se zaplacením částek 27.260,- Kč (nájemné) a 6.591,- Kč
(platby za služby) tak představovalo oprávněný důvod skončení nájemního vztahu,
žalovanému vznikla povinnost prostor vyklidit a další užívání prostoru – viz
předmět řízení – se dělo již bez právního důvodu, oproti oprávněnému požadavku
žalobce na ochranu vlastnického práva (§ 126 o. z.).
Právní posouzení věci dovolacím soudem
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil
v něm nesprávné právní posouzení věci a brojil proti právním závěrům odvolacího
soudu třemi skupinami argumentů:
1) Je třeba vycházet z toho, co bylo v nájemní smlouvě ujednáno, nikoli
co ujednáno být mělo; vyjádření stran ohledně sporného smluvního článku je po
jazykové stránce jasné.
2) Nebyla zjištěna shoda vůle stran při sjednávání důsledků vzniku
dluhu; tím spíše bylo nutné, v souladu s konstantními výkladovými pravidly,
použít nejprve výkladu jazykového.
3) Pak ovšem ve smlouvě absentuje jakýkoli text o rozvazovací
podmínce a odvolací soud neměl prostor k tomu, aby
posuzoval vůli smluvních stran (pozn. – navíc tak široce, jak to učinil).
Žalovaný žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení a současně též navrhoval, aby byla, vzhledem ke
hrozícímu výkonu rozhodnutí vyklizením nebytového prostoru, též odložena
vykonatelnost napadeného rozsudku.
4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu
– dále „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání byla dána diformitou
rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a uplatněný
dovolací důvod se opíral o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
6. Dovolání však není důvodné.
7. Těžiště právního posouzení věci tkvělo nepochybně ve výkladu výše citovaného
článku II. bodu 8 nájemní smlouvy podle § 35 a § 36 odst. 1, 2 o. z., tedy
podle ustanovení o. z. o vyjádření projevu vůle, o vztahu vůle stran vůči textu
právního úkonu a o rozvazovací podmínce, na jejíž splnění se váže zánik práva.
8. S odvolacím soudem není možné souhlasit, dovodil-li sjednání rozvazovací
podmínky jednostranně pouze z vůle žalobce. Při neexistenci bližších
prokázaných (a relevantních) skutečností, jež by provázely proces
uzavírání nájemní smlouvy, nelze dost dobře vycházet, bez důkazní podpory, z
toho, co snad zamýšlel žalobce in pectore. Zjištěné okolnosti případu nutí k
posouzení rozhodujícího právního aspektu věci jen ze znění nájemní smlouvy.
9. Dílem nad rámec uplatněného dovolacího důvodu poznamenává Nejvyšší soud, že
závěr o sjednání rozvazovací podmínky může být zpochybněn také tím, že v
případě plnění nájemného jde o podstatnou náležitost smlouvy (§ 3 odst. 3
zákona č. 116/1990 Sb. ve znění platném v rozhodné době), že vznik prodlení s
plněním povinnosti strany může být – při sjednané smlouvě na dobu neurčitou –
„sankcionován“ také výpovědí bez udání důvodu podle § 10 citovaného zákona a že
smluvně zakotvený zánik platnosti smlouvy, v důsledku prodlení s placením
nájemného, nastává velmi striktně již prvního dne vzniku prodlení.
10. Nicméně přes shora uvedené argumenty se dovolací soud v zásadních závěrech
přiklonil k tomu právnímu názoru, který zaujal odvolací soud. Domnívá se, že
právní kvalifikaci příslušné části článku II bodu 8 nájemní smlouvy jako
sjednané podmínky rozvazovací přisvědčuje již samotný smluvní text za pomoci
aplikace § 35 odst. 1 o. z. o výslovném resp. pochybnosti nevzbuzujícím projevu
vůle účastníků právního úkonu.
Smluvní strany si dohodly zcela jasně, že existence dluhu na nájemném, tedy
vznik prodlení v průběhu kontraktu, má za následek zánik nájemního vztahu. Ze
znění smlouvy byl oběma účastníkům patrný důsledek nesplnění smluvní
povinnosti; žádná z nich nevznesla „předčasné“ námitky. Že citované smluvní
ujednání lze posoudit jako podmínku rozvazovací ve smyslu § 36 odst. 2 o. z., o
tom nemá dovolací soud pochybnosti; výslovná notifikace podmínky tu – při
použití zásadní formulace o zániku platnosti smlouvy – nebyla nezbytná.
Především pak považuje dovolací soud za žádoucí upřednostnit zásadu smluvní
autonomie účastníků soukromoprávního vztahu a při respektu k tomu, co je ve
smlouvě napsáno, zejména zásadu právní jistoty účastníků (pacta sunt servanda)
resp. jejich důvěry v to, co se stalo obsahem kontraktu.
11. Následek vzniklého prodlení, spočívající v zániku nájemního vztahu, nemohl
– podle konkrétních okolností případu – vést ani k eventuálnímu posouzení
vyklizovací žaloby jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.
z.). Čtvrtletní nájemné bylo sjednáno se splatností vždy k 15. dni prvního
měsíce čtvrtletí. Podle zjištění odvolacího soudu (platby 11. 3., 30. 6. 2003)
se dostal žalovaný do prodlení již v průběhu roku a poté, co byl žalobcem dne
15. 8. 2003 vyzván ke třetí čtvrtletní platbě s konstatováním právních důsledků
prodlení, zaplatil, jak lze podle všeho dovodit ze zjištění odvolacího soudu,
nejdříve 3. 9. 2003.
12. V neposlední řadě tu dovolací soud (senát) odkazuje na svůj rozsudek ze dne
26. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 164/2005, jehož skutkové okolnosti jsou obdobné
nyní projednávané věci a jehož právní kvalifikaci – shodnou s nynější – se cítí
zavázán sledovat.
13. Ze všech uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
za správný ve smyslu § 243b odst. 2 o. s. ř. a dovolání žalovaného zamítl.
14. Proto nebylo důvodu vyhovět návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku; je navíc na vůli dovolacího soudu, zda o tomto odkladu
výslovně rozhodne (§ 243 o. s. ř.).
15. Úspěšnému žalobci by vzniklo podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o.
s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení; žádné mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu