28 Cdo 1071/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f.
České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 182/2005, k dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, č. j. 51 Co
309/2006-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č.
j. 51 Co 309/2006-81, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 11. dubna 2006, č. j. 11 C 182/2005-42, se zrušují a věc se
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 11 C
182/2005-42, rozhodl o návrhu žalobce, aby žalovanému bylo uloženo převést na
něj vlastnické právo k pozemkům podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Návrhu částečně vyhověl tak, že
žalovanému uložil převést na žalobce pozemek č. 1422 v katastrálním území H. v
obci P. a pozemek č. 1165/4 v katastrálním území J. v obci P. Tyto pozemky
určil jako náhradní za pozemek č. 1775/9 zahradu v katastrálním území R., obci
P., který nebyl vydán oprávněné osobě. Pokud žalobce požadoval náhradní pozemky
za další nevydané pozemky, soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce získal
právo na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, jimž
původní pozemky nemohly být vydány. Jeho právo na náhradní pozemek však zaniklo
podle novely zákona o půdě, provedené zákonem č. 253/2003 Sb., s výjimkou práva
na náhradní pozemek za původní pozemek č. 1775/9 v R. Rozhodl tak v době, kdy
dosud neskončila prekluzivní lhůta, jež by měla za následek zánik práva.
Na základě odvolání obou stran rozhodoval ve věci Městský soud v Praze,
který rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku shora uvedeným rozsudkem
potvrdil, ve výroku, jímž soud žalobě vyhověl, pak jeho rozsudek změnil tak, že
žalobu zamítl. Přihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, který
se zabýval zákonností novely provedené zákonem č. 253/2001 Sb., pokud jí byla
zavedena tzv.“restituční tečka“, a který zrušil § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě
jen pokud se týkal práv původních oprávněných osob a jejich dědiců. Toto
ustanovení proto dopadá jen na osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly
postoupením, což je právě případ žalobce. V době rozhodování odvolacího soudu
pak bylo již prekludováno právo žalobce i na pozemek, ohledně nějž soud prvního
stupně žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., pokud jde o výrok potvrzující. Domnívá se, že i v této části je dovolání
přípustné proto, že odvolací soud řešil otázky zásadního právního významu.
Neztotožnil se s nálezem Ústavního soudu, o nějž se odvolací soud opírá, a
který považuje za nelogický a neaplikovatelný na všechny případy. Soud by měl
dle jeho názoru rozlišovat případy postupníků, kteří sledovali své obchodní
zájmy, od případů postoupení nároků mezi příbuznými a dalšími blízkými osobami,
kteří marně a dlouhodobě usilovali o naplnění svého práva. Navíc nelze
připustit zánik nároku, který byl uplatněn u soudu včas, jen proto, že žalovaný
neplnil svou povinnost poskytnout náhradní pozemky a státní moc nebyla schopna
jej k tomu donutit. Takový postup by považoval za protiústavní a v rozporu s
Listinou základních práv a svobod. Navíc připomíná, že pokud jde o pozemek,
který mu měl být převeden podle rozsudku soudu prvního stupně, je bez diskusí,
že nárok žalobce nebyl v době vyhlášení rozsudku prekluzí dotčen. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Dodatečně doplnil žalobce dovolání poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu z 30. 11. č. j. Cdo 436/2004 (správně z 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo
436/2007), v němž byl vysloven názor, že při splnění určitých podmínek není
vyloučeno, aby soud rozhodl o převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě i
v případě, že uplatněný nárok byl dotčen tzv. restituční tečkou. Toto
rozhodnutí dovolatel chápe jak potvrzení svého názoru, že soud při svém
rozhodování není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž
se od něj smí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel
zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů,
jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jakožto významovém
celku. Dovolatel je přesvědčen, že závažnou skutečností z hlediska uvedeného
rozsudku Nejvyššího soudu je to, že je zemědělským podnikatelem a restituční
pohledávky získal za účelem svého podnikání v zemědělství.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným nejen v části, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn (§ 237 odst. 1 písm.a/ o. s. ř.), ale i ve
výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu
totiž shledal po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.) z hlediska jeho právního závěru o zániku práva žalobce na náhradní pozemek
podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Dovolací soud sice shledává tyto právní
závěry v souladu s doslovným zněním zákona o půdě, judikaturou Ústavního soudu
a konformním s judikaturou Nevyššího soudu známou v době vydání rozsudku,
konstatuje však, že od této doby došlo v jeho judikatuře, týkající se právě
otázky zániku práva postupníků podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, k posunu.
Průlom do uvedené judikatury učinil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který právo postupníka na převod
náhradního pozemku z hlediska ukončení lhůt k jeho uspokojení, jak je zákon
stanovil, podrobil hlediskům obsaženým v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká
republika vázána, a která má přednost před zákonem, a to Evropské úmluvě o
lidských právech. Dovolací soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že v
případě uplatnění práva postupníka na převod náhradního pozemku podle § 11
odst. 2 zákona o půdě je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu, který zrušil
tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám a nikoli vůči
postupníkům, kteří si museli být vědomi s ohledem na rizikovost svých
podnikatelských aktivit určitých rizik, spojených s vymáháním práva na náhradní
pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které náhradní pozemky získávaly z důvodů
spekulačních a jiných, zpravidla mimo účel zemědělské výroby. Nejvyšší soud
však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem
práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky
potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční náhrada pro ně znamená újmu
neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek.
Důraz klade na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je
zájem na ukončení procesu restitucí na straně jedné a požadavkem ochrany
základních lidských práv jednotlivce na straně druhé.
Uvedenými hledisky se soudy nezabývaly a dovolací soud proto nemohl
jejich rozhodnutí přezkoumat. Nezbylo proto než zrušit rozhodnutí jak
odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, protože k posouzení věci z
hlediska shora uvedeného bude třeba řízení doplnit řadou nových skutkových
zjištění (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Po doplnění řízení rozhodne soud znovu, a to i o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu