28 Cdo 436/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České
republiky, o splnění povinnosti vydat zemědělské pozemky, vedené u Okresního
soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 379/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2006, č. j. 22 Co
1791/2006-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 8. 2006, č. j. 22 Co
1791/2006-87 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil vydat jí určité zemědělské
pozemky nacházející se v katastrálním území a obci P. a případně jiné pozemky v
téže obci, a to jako pozemky náhradní podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
(dále jen „zákon o půdě“) k uspokojení restitučních nároků v souhrnné nominální
výši 150.776,51 Kč. Uvedla, že od roku 1991 provozuje zemědělskou prvovýrobu na
pozemcích o rozloze 105 ha a že využila zákonné možnosti postoupení pohledávek
od původních restituentů k tomu, aby pro stabilitu a perspektivu svého
podnikání získala v předmětné lokalitě další zemědělskou půdu do svého
vlastnictví, a to za vynaložení nemalých nákladů.
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozsudkem z 19. 4.
2006, č.j. 7 C 379/2005-68, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobkyni
postoupený nárok na vydání náhradních pozemků zanikl ke dni 31.12.2005, a to na
základě § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (dále
jen „restituční tečka“). Dále vyslovil, že na zániku nároku nic nezměnila ani
skutečnost, že Ústavní soud ustanovení o restituční tečce zrušil svým nálezem z
20.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb., neboť tak
učinil pouze ve vztahu k oprávněným osobám v užším slova smyslu, tedy k
původním restituentům, a jejich dědicům, nikoli však ve vztahu k postupníkům.
Soud prvního stupně dodal, že další provedené důkazy, např. ohledně zápisu do
evidence samostatně hospodařícího rolníka, jsou pro rozhodnutí ve věci bez
významu.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
31.8.2006, č.j. 22 Co 1791/2006-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
když vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Odvolací soud uvedl, že jakkoli nemá důvod pochybovat o tom, že žalobkyně na
předmětných pozemcích hodlala provozovat zemědělskou výrobu a neusilovala o ně
ze spekulativních důvodů, jsou tyto okolnosti irelevantní, neboť na žalobkyni
jako postupníka se nevztahuje zrušující výrok nálezu Ústavního soudu Pl ÚS
6/05, kterým byla tzv. restituční tečka zrušena ve vztahu k restituentům a
jejich dědicům. Dále odvolací soud uvedl, že zákonem určený okruh osob nelze
extenzivním výkladem rozšiřovat a že podle odůvodnění nálezu Pl. ÚS 6/05 nelze
konstatovat ve vztahu k postupníkům rozpor restituční tečky s ústavním
pořádkem, včetně Evropské úmluvy o lidských právech vyhlášené pod č. 209/1992
Sb. ve znění pozdějších protokolů (dále jen „Úmluvy“) a zejména čl. 1 jejího
dodatkového protokolu č. 1 (dále jen „čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy“).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odůvodnění namítala, že
soudy nižšího stupně odhlédly od skutečnosti, že Ústavní soud se v nálezu Pl.
ÚS 6/05 nezabýval rozlišením postupníků na ty, kteří získali pohledávky za
účelem spekulace, a na ty, kteří je získali za účelem zemědělského hospodaření.
Dále žalobkyně namítala porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy ve
spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy z důvodu, že se subjekty v podobné
situaci (původní restituenti a skutečně hospodařící postupníci) se zacházelo
různě a se subjekty v rozdílné situaci (postupníci obchodující s pozemky a
skutečně hospodařící postupníci) shodně, aniž by takový postup byl rozumně a
objektivně odůvodněn. Žalobkyně zdůraznila, že jednala plně v souladu se
smyslem a duchem zákona o půdě a naplňovala jeden z jeho účelů výslovně
zmíněných v preambuli, totiž obnovení podnikání v zemědělství a tím přispění k
opětovnému zemědělskému rozvoji a obnově venkova. Stejně tak žalobkyně
zdůraznila, že Česká republika jako dlužník ze soukromoprávního vztahu
zavedením restituční tečky zneužila svého veřejnoprávního postavení a tím
zhoršila postavení svého věřitele a narušila Listinou zaručenou rovnost
dlužníků státu a jiných subjektů, jakož i princip rovné ochrany. Žalobkyně
rovněž argumentovala tím, že restituční tečka ve vztahu k ní porušila princip
právní jistoty, proporcionality a legitimního očekávání i právo pokojně užívat
majetek (čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy), které chrání i ty majetkové hodnoty, na
jejichž zhmotnění má žalobkyně aspoň legitimní naději – viz rozsudek senátu
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Gasus Dosier- und
Fördertechnik GmbH proti Nizozemí z 23. 2. 1995, č. stížnosti 15375/89.
Žalobkyně dále poukázala: – na nutnost zohlednit zvláštní okolnosti
jednotlivých případů (s odkazem na rozsudek senátu ESLP ve věci Pincová a Pinc
proti České republice z 5. 11. 2002, č. podání 36548/97); – na to, že
zobecňující, a tedy diskriminační zákonná úprava byla shledána jako rozporná s
Úmluvou (s odkazem na rozsudek senátu ESLP ve věci Zvolský a Zvolská proti
České republice z 12. 11. 2002, č. podání 46129/99); – jakož i na skutečnost,
že nehodlala s pozemky dále obchodovat, a tudíž nebyla povinna strpět rizika
vyplývající z tržní povahy soukromých vztahů (viz rozsudek velkého senátu ESLP
ve věci Gustafsson proti Švédsku z 25. 4. 1996, č. podání 15573/89). Z
uvedeného žalobkyně dovodila porušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem
a ochranou jejích základních práv, ačkoli zachování této rovnováhy je nezbytným
předpokladem pro to, aby zásah do práva na pokojné užívání majetku mohl být v
souladu s Úmluvou. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno v souladu s právním řádem, a proto navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto.
C. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasné, podané
oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky
předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poté dovolací soud dospěl k závěru, že
přípustnost dovolání zakládá § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce ve věci samé zásadní
právní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Jakkoli se totiž dovolací soud aplikací restituční tečky
v případě postupníků restitučních nároků již vícekrát zabýval (srovnej rozsudek
z 8.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na který navázala usnesení z 22. 2.
2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; z 19. 4.
2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; z 13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; z 14.
6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; z 7.
6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007; z 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2527/2007; z
23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2629/2007; z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2718/2007; z 18. 7. 2007, sp. zn. 2902/2007; z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2908/2007; a z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2932/2007), činil tak dosud pouze
obecně (vzhledem k celé skupině postupníků restitučních nároků) a aniž řešil
otázku, zda lze v rámci této skupiny odlišit postavení soukromě hospodařících
zemědělců (přičemž toto odlišení je materiálně významné) a zda ustanovení
Úmluvy jsou v dané věci přímo aplikovatelná.
S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu o tom, že pokud žalobkyně jako soukromě hospodařící zemědělec
získala restituční nároky z nikoli spekulativních důvodů a v úmyslu provozovat
na nich zemědělskou výrobu, nemohlo to, ani vzhledem k ustanovení Úmluvy, nic
změnit na skutečnosti, že její nároky na vydání pozemku zanikly k 31. 12. 2005
podle ustanovení o restituční tečce.
D. Dovolací přezkum
Podle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy: „(1) Každá fyzická nebo právnická osoba má
právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s
výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady
mezinárodního práva. (2) Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat
zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s
obecným zájmem a zajistily placení daní a pokut.“ Vzhledem ke konstantní
judikatuře ESLP nepředstavují ustanovení o ochraně pokojného užívání majetku
(odst. 1 věta 1), o ochraně před zbavením majetku (odst. 1 věta 2) a o možnosti
státu upravit užívání majetku (odst. 2) tři oddělená pravidla; naopak „druhé a
třetí pravidlo se týkají zvláštních případů zásahu do pokojného užívání majetku
a musí být tudíž vykládány ve světle obecného principu vyjádřeném prvním
pravidlem. (Rozsudek pléna ESLP z 21. 2. 1986 ve věci James a další proti
Spojenému království, č. stížnosti 8793/79, odst. 37.) Navíc z obecného
pravidla zakotveného v první větě čl. odst. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy plyne
nutnost zvážit, „zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem
společnosti a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce […] Hledání této
rovnováhy je vlastní celé Úmluvě a odráží ji i struktura článku 1
(P1-1).“ (Rozsudek pléna ESLP z 23. září 1982 ve věci Sporrong a Lönnroth proti
Švédsku, č. podání 7151/75 a 7152/75, odst. 69.)
I. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda nárok na vydání nemovitosti tvoří majetek
ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. V uvedeném směru pak dospěl ke kladnému
závěru vzhledem k tomu: – že majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy
mohou být nejen hmotné věci, ale i „jistá další práva a zájmy představující
aktiva“ (žalobkyní uvedený rozsudek ESLP ve věci Gasus Dosier- und
Fördertechnik, odst. 53); – že nároky žalobkyně na vydání pozemků plynuly z
jednoznačného ustanovení zákona o půdě (§ 11 odst. 2, nyní též § 11a); – že
možnost jejich vymožení podporovala i judikatura (mj. usnesení Nejvyššího soudu
z 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1525/2003, nebo nález Ústavního soudu z 4. 3.
2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sb. n. a u., č. 33, sv. 32); – že
ESLP dovodil majetkovou povahu podle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy restitučního,
resp. satisfakčního nároku, v rozsudku velkého senátu z 22. července 2004, ve
věci Broniowski proti Polsku, č. stížnosti 31443/96; – a že ačkoli původně
plynula postupitelnost restitučního nároku pouze z doktríny (Švestka, J.,
Kopáč, L. Úvaha nad možností převodu restitučních nároků k zemědělským
pozemkům. Právní rozhledy, č. 6, roč. 1995, str. 224), zákonodárce možnost
postoupit restituční nárok výslovně potvrdil zákonem č. 253/2001 Sb. (viz nález
Pl. ÚS 6/05, část VIII/g). (K otázce legitimního očekávání srov. též rozsudek
velkého senátu ESLP z 28. 9. 2004 ve věci Kopecký proti Slovensku, č. podání
44912/98, odst. 45 až 52.)
II. V návaznosti na uvedené dospěl dovolací soud též k závěru, že žalobkyně
byla tohoto svého majetku zbavena ve smyslu čl. 1 odst. 1 věta druhá Protokolu
č. 1 Úmluvy, neboť její nároky na vydání pozemku zanikly dne 31. 12. 2005 v
důsledku zákonných ustanovení o restituční tečce, bez ohledu na to, zda
žalobkyně své nároky uplatnila, ať už u žalovaného nebo u soudu (srovnej výše
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2259/2006, a na něj navazující
usnesení, citovaná v části C. – Přípustnost dovolání).
III. Z pohledu splnění podmínky veřejného zájmu, kterým by stát ospravedlnil
zásah do majetkové sféry jednotlivce nutno zdůraznit, že majetku nelze odepřít
ochranu jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesledoval svým jednáním
veřejný zájem (v daném případě primární účel restitučního zákonodárství –
zmírnění křivd). Dále dovolací soud konstatuje, že důvodová zprávy k zákonu č.
253/2003 Sb. (sněmovní tisk č. 171, volební období 2002-2006, www.psp.cz)
neuvádí, jaký veřejný zájem sledovala ustanovení o restituční tečce, která byla
přijata až na základě pozměňovacího návrhu zemědělského výboru (viz jeho
usnesení z 2. 5. 2003). Následně s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13.
12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, který je dle čl. 89 odst. 2 Ústavy pro obecné
soudy závazný a který implicitně vyjadřuje názor o existenci veřejného zájmu na
restituční tečce (neboť v opačném případě by Ústavní soud musel zrušit
ustanovení o restituční tečce i ve vztahu k postupníkům), dovolací soud
dovodil, že veřejný zájem, který by ospravedlnil zásah do majetku ve smyslu čl.
1 Protokolu č. 1 Úmluvy, je dán a je identifikovatelný z vyjádření předsedy
Poslanecké sněmovny (Pl. ÚS 6/05, část II.) jako zájem na ukončení restitučního
procesu.
IV. Poté, co dovolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vydání
nemovitostí představuje majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, který
byl z důvodu veřejného zájmu zabaven, přistoupil k posouzení otázky, zda bylo
dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a požadavky na
ochranu základních práv jednotlivce (viz rozsudek ESLP z 23. září 1982 ve věci
Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, op. cit.), když „musí existovat rozumný
vztah proporcionality mezi užitými prostředky a zamýšleným cílem, o jehož
realizaci se usiluje jakýmkoli opatřením zbavujícím osobu jejího
majetku.“ (Rozsudek senátu ESLP z 20. 11. 1995 ve věci Pressos Compania
Naviera, S. A. a další proti Belgii, č. podání 17849/91, odst. 38.).
Výchozím bodem dalšího hodnocení byl výše citovaný nález Pl. ÚS 6/05, v němž
Ústavní soud sice vyslovil toliko „symbolickou satisfakční funkci“ peněžní
náhrady (část VIII/f), avšak neshledal rozpor ustanovení o restituční tečce s
čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, když zdůraznil „pekuniární účely cese“, jakož i
skutečnost, že „postupníci [si] museli být vědomi […] i rizika […] cese s
ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým
fondem“ (část VIII/g). Dovolací soud převzal uvedené závěry Ústavního soudu,
jak pokud jde o rizikovosti aktivit postupníků, tak v případě symbolické povahy
finanční náhrady.
1. K rizikovosti aktivit postupníků dovolací soud odkazuje na závěr Ústavního
soudu o tom, že přes výše uvedenou jen symbolickou výši náhrady není v případě
postupníků porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy dáno, a to vzhledem k rizikové
povaze jejich aktivit. V této souvislosti dovolací soud poukazuje též na
rozsudek ESLP z 29. 11. 1991 ve věci Pine Valley Developments Ltd. a další
proti Irsku, č. podání 12742/87, v němž se ESLP zabýval konformitou rozhodnutí
o neplatnosti ultra vires vydaného stavebního povolení, které bylo dlouhodobě
zapsáno do veřejného rejstříku ve prospěch společnosti obchodně se zabývající
nákupem nemovitostí za účelem jejich zástavby nebo rekonstrukce. ESLP neshledal
zásah do majetku (legitimního očekávání) nepřiměřeným, a proto rozporným s čl.
1 Protokolu č. 1 Úmluvy, neboť (odst. 59): „Stěžovatelé se pustili do komerční
aktivity, která již svou samotnou povahou zahrnovala prvek rizika […], a byli
si vědomi nejen územního plánu, ale také odporu místního orgánu [namísto
kterého rozhodl ministr], Dublinské okresní rady, proti jakémukoli odklonu od
něj (viz odstavce 10 a 12 výše). Z uvedených důvodů Soud neshledává, že by
prohlášení neplatnosti [stavebního] povolení bez toho, aby bylo učiněno
jakékoli opatření ve prospěch [stěžovatelů], bylo lze považovat za nepřiměřené
opatření.“
Konkrétní situace žalobkyně se však vymyká z popsaného rámce v tom, že nabyla
restitučních nároků jako prostředku k získání zemědělských pozemků a rozšíření
hospodářství, a nikoli v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami
obdobnými těm, které ESLP posuzoval v případu Pine Valley Developments Ltd. a
další. Uvedený rozsudek ESLP se totiž nevztahuje na jakékoli podnikání (navíc v
řadě zemí Evropy se drobní zemědělci nepovažují za podnikatele,
resp.obchodníky), ale na podnikání, kde „koupě pozemku s vyhlídkou jeho
developmentu zahrnuje výrazný prvek rizika a spekulace“ (předkládací zpráva
Komise ve věci Pine Valley Developments Ltd. a další z 6. 6. 1990, odst. 86;
obdobně též usnesení senátu ESLP z 23. 9. 2003 ve věci Mirailles proti Francii,
č. podání 63156/00.). Dovolací soud pro úplnost dodává, že závěr učiněný v
rozsudku Pine Valley Developments Ltd. a další byl založen též na faktoru
ochrany životního prostředí, který není v případě žalobkyně nijak aktivován
(srov. odst. 59 a dále rozsudek senátu ESLP z 30. 11. 2005 ve věci Fadeyeva
proti Rusku, č. podání 55723/00, odst. 103).
2. Protože závěr vysoké o rizikovosti aktivit žalobkyně není dán, přistoupil
dovolací soud k posouzení, zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi
zabavením majetku a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů, vzhledem
k dalšímu kritériu, jímž je výše náhrady, která má v daném případě pouze
symbolickou výši (srov. Pl. ÚS 6/05, část VIII/f). Judikatura ESLP vychází z
pravidla, že „odnětí majetku bez náhrady částky rozumně se vztahující k jeho
hodnotě zpravidla zakládá nepřiměřený zásah, který nelze považovat za souladný
s článkem 1 (P1-1).“ (Viz James a další, op. cit, odst. 54.). Výjimečně může
postačit i náhrada podstatně nižší než tržní cena odňatého majetku, jedná-li se
o případ rozsáhle hospodářské, sociální či politické reformy (srovnej rozsudek
velkého senátu ESLP z 29. 3. 2006 ve věci Scordino proti Itálii (č. 1), č.
podání 36813/97, odst. 93 až 98, a tam uvedená rozhodnutí ESLP). Uvedené
hledisko se však neuplatní tam, kde jde o proces rutinního vypořádávání
restitučních nároků, probíhající po dobu více než 15 let, ukončený odnětím
restitučních nároků za toliko symbolické náhrady, a to aniž by pro takové
odnětí byly dány důvody dosahující intenzity např. změny státního zřízení nebo
znárodnění průmyslového odvětví (viz rozhodnutí ESLP uvedená ve výše citovaném
rozsudku Scordino).
3. Dovolací soud dále z hlediska posouzení spravedlivé rovnováhy zdůrazňuje, že
na rozdíl od postupníka v nejširším smyslu (pro kterého nelze „dovodit závěr,
dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli,
dopadaly“ i na něj – viz Pl. ÚS 6/05, část VIII/g in fine), účel zákona o půdě,
a tedy i veřejný zájem, spočívající ve „zlepšení péče o zemědělskou a lesní
půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravení vlastnických
vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova“ žalobkyně
naplnila, získala-li nároky na vydání pozemků od původních vlastníků, resp.
jejich dědiců, s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství a tím přispět k
lepší péči o půdu i k hospodářskému rozvoji venkova. Uvedený účel zákona je
sice podřazen účelu primárnímu, totiž nápravě majetkových křivd, a musí mu v
případném konfliktu ustoupit, nicméně v dané věci konflikt chybí, a tudíž nic
nebrání, aby se sekundární účel zákona samostatně prosadil. (Srov. též nález
Ústavního soud z 24. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 319/05.)
4. V návaznosti na shora uvedené pak dospěl dovolací soud k závěru, že nižší
míra rizikovosti podnikatelské aktivity, symbolická výše náhrady, uplatnění
nároku před restituční tečkou a naplnění jednoho z účelů zákona o půdě na
straně žalobkyně zakládá porušení spravedlivé rovnováhy mezi zabavením majetku
žalobkyni a obecným zájmem na stabilizování majetkových poměrů a tím i porušení
čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy ve spojení s čl. 10 Ústavy, podle kterého
„vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a
jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
Řečeno jinak, byl-li žalobkyni zabaven majetek z důvodu veřejného zájmu v
situaci, kdy neprovozuje typicky rizikové aktivity, má nárok jen na symbolickou
výši náhrady, uplatnila svá práva před uplynutím restituční tečky a naplňuje
účel zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na
hospodářském rozvoji venkova, nelze než uzavřít, že došlo k porušení
spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku
žalobkyní v podobě legitimního očekávání. Uvedené jinými slovy znamená, že
právní názor odvolacího soudu o zániku nároku na vydání pozemků žalobkyni jako
soukromě hospodařícímu zemědělci, která je získala s cílem provozovat
zemědělskou výrobu, není správný.
Pro úplnost dovolací soud poukazuje na rozhodnutí velkého senátu ESLP z 6. 10.
2005 ve věci Draon proti Francii, č. podání 1503/03, odst. 82 až 86 (shodně
Maurice proti Francii z téhož data, č. podání 11810/03), v němž ESLP shledal
rozpor s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy v situaci, kdy francouzský stát přijal
zákon, který značně snížil nárok určité skupiny poškozených osob na odškodnění.
Ostatně, lze uvést, že ESLP rozhodl o porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy i ve
věci skutkově obdobné rozhodnutí Pine Valley Developments Ltd. a další
(rozsudek senátu ESLP z 24. 6. 2003 ve věci Stretch proti Velké Británii, č.
podání 44277/98).
Konečně dovolací soud uvádí, že závěr o porušení spravedlivé rovnováhy v
případě žalobkyně vzhledem k jen symbolické výši finanční náhrady není vyloučen
ani pravidelně citovanými senátními rozsudky z 18. 2. 1991 ve věci Fredin proti
Švédsku (č. 1), č. podání 12033/86 a z 21. 2. 1991 ve věci Hakansson a
Sturesson, č. podání 11855/85, v nichž ESLP dospěl k závěru, že spravedlivá
rovnováha ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy byla zachována, ačkoli se
stěžovatelům dostalo náhrady jen v částce odpovídající zlomku tržní ceny. Nelze
totiž přehlédnout, že jak v případu Fredin (viz odst. 54, 50 a 35), tak v
případu Hakansson a Sturesson (viz odst. 53), možnost zásahu do majetku
předvídatelně plynula ze zákona, zatímco žalobkyně se nacházela ve zcela
odlišné situaci, když před přijetím ustanovení o restituční tečce neměla důvod
očekávat, a to právě i na základě zákona, že by její nároky byly revokovatelné
povahy.
V. K otázce přímé aplikace ustanovení Úmluvy obecnými soudy dovolací soud
poukazuje na čl. 10 Ústavy zakotvující zásadu přednosti mezinárodního práva a
na nález Ústavního soudu z 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení, č. 80, sv. 26, a dále pod č. 403/2002 Sb., v němž
Ústavní soud dospěl k závěru, že součástí ústavního pořádku jsou i ratifikované
a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a že
„nutno čl. 95 odst. 2 Ústavy interpretovat v tom smyslu, že je povinností
obecného soudu předložit Ústavnímu soudu k posouzení rovněž věc, v níž dojde k
závěru, že zákon, jehož má být při jejím řešení použito, je v rozporu s
ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních
svobodách“. Nepřipadá-li však zrušení vnitrostátního ustanovení Ústavním soudem
v úvahu, jak je tomu v daném případě, je naopak povinností obecného soudu (čl.
4 Ústavy) poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální
posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) spravedlivou
ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení (§ 1 o. s. ř.). Zrušení ustanovení o
restituční tečce Ústavním soudem v částečném rozsahu (tedy jen ve vztahu k
některým skupinám osob) nepřipadá v úvahu proto, že v zákonu o půdě se již
nenachází podrobnější kategorizace než na původně oprávněné osoby a postupníky
(jinak řečeno, v rámci těchto kategorií zákon již nenabízí menší „textovou
jednotku“), když právě na této kategorizaci je nález Ústavního soudu ze dne 20.
12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ve věci neústavnosti restituční tečky postaven.
Dále je zrušení ustanovení o restituční tečce v plném rozsahu vyloučeno z
důvodu překážky věci rozsouzené podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, s tím, že během méně než 2 let se nemohly zásadně změnit
společenské poměry, ani nedošlo k relevantní změně právního řádu (srovnej nález
Pl. ÚS 11/02 z 11. 6. 2003, uveřejněný ve Sb. n. u., č. 87, sv. 30, a dále pod
č. 198/2003 Sb.), aby bylo možno uvažovat o neuplatnění této překážky. Dovolací
soud rovněž připomíná, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vertikální
povahy, neboť P. f. České republiky byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb. jako
veřejný podnik k plnění funkcí státu, přičemž ustanovení Úmluvy nepochybně
zavazují stát. Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru o
přímé aplikovatelnosti čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy v dané věci.
Námitkou žalobkyně stran diskriminace se dovolací soud nezabýval, neboť to
považoval za nadbytečné.
Protože odvolací soud posoudil věc neúplně, a tedy nesprávně, neboť se přes
konkrétní okolnosti případu nezabýval aplikovatelností čl. 1 Protokolu č. 1
Úmluvy ve spojení s čl. 10 Ústavy, nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, jsou soudy nižšího
stupně vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za
středníkem a § 226 o.s.ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na
náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu