28 Cdo 2718/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Č. s. r. o., b) E. B.
a. s., c) Ing. M. Š., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému
Pozemkovému fondu České republiky, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalovaného Ing. J. S., zastoupeného advokátkou, o nahrazení projevu vůle
uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha -
východ pod sp. zn. 6 C 410, 411, 412/2005, o dovolání žalobkyně b) proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.2.2007, č. j. 28 Co 12/2007-115,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, č.j. 28 Co 12/2007-115,
byl v odstavci II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2006,
č. j. 6 C 410,411,412/2005-81, kterým byla zamítnuta žaloba, aby
žalovaný byl povinen uzavřít s žalobkyní b) smlouvu o převodu nemovitostí blíže
specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci získali nárok na
bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv, uzavřených
jednak mezi fyzickými osobami, které byly původně oprávněnými osobami podle
zákona č. 229/1991 Sb., jednak mezi právnickými osobami, to vše formou smluv o
postoupení pohledávek. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením
věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný
nárok žalobců není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z
vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona
o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládají shora citované smlouvy o
postoupení pohledávky.
Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb., byla zrušena tzv. restituční
tečka, t.j. ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona a článek VI. zákona č. 253/2003
Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný
pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/1993 Sb. a
jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům. Odvolací soud dospěl k závěru,
že nárok žalobkyně b) na vydání náhradních pozemků tedy zanikl prekluzí ke dni
31. 12. 2005, a to bez ohledu na skutečnost, zda žaloba o nahrazení projevu
vůle byla podána před 31. 12. 2005. Vyslovil závěr, že jde o časově omezené
právo, které zaniká uplynutím stanovené doby ve smyslu § 578 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) včas dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam.
Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítala, že z rozhodnutí
Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, nevyplývá
diferenciace postavení osob původně oprávněných a postupníků s odůvodněním, že
nároky na vrácení restituovaného pozemku nebo vydání náhradních pozemků lze
považovat za pohledávky ve smyslu § 688 o. z. Podle dovolatelky pod oprávněné
osoby se řadí též postupníci. Konstatovala, že pokud by tzv. restituční tečka
byla zrušena ve vztahu k restituentům a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k
postupníkům, znamenalo by to nepřípustnou retroaktivitu, přičemž jiný výklad by
byl nepřípustným způsobem rozšiřující a fakticky dikriminující postupníky.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s.
ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu,
protože odvolací soud svým rozsudkem v odstavci II. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje
demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím
soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem
diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy
rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících závěry
judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu
se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného
soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že
problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena
rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22.
2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
209/2007, a ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených
rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28
Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné
osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník
podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o
půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI.
stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je
nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve
skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm
oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát
neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní
pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na
činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě
ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního
pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně
uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik
neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat
jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných
orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K
tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České
republiky ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č.
531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna
se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních
oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6
odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z
jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které
nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob“.
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal
názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě, nabytého
osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona,
kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se
vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené
lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu
před 31. 12. 2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty stanovené v § 13 odst.
6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již
Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu
propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je
charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného
subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to
některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o
sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k
uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená,
že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod
nemovitostí.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s.
ř. Dovolání žalobkyně b) bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu